V červenci se v Praze uskuteční už 25. ročník mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby a v souvislosti s touto událostí si Eva Nachmilnerová povídala se sopranistkou, muzikoložkou a uměleckou vedoucí Tiburtina Ensemble Barborou Kabátkovou.
EN: Koncert s názvem Paradisi Porte má podtitul Hudba andělů z oltářního triptychu Hanse Memlinga. Hlavní roli v programu bude kromě pestrého instrumentáře hrát lidský hlas, který je oním nejdokonalejším nástrojem…
BK: Hlavní inspirací nám byl oltářní obraz Hanse Memlinga. Vyobrazení andělé drží všemožné nástroje či liturgické knihy, ze kterých zřejmě zpívají, a na základě tohoto vjemu jsme vytvořili hudební program zaměřený na období konce 15. století. Dramaturgie vychází z instrumentáře, který vidíme na obraze, takže kromě instrumentální a vokálně instrumentální hudby zazní i čistě vokální hudba konce 15. století.
EN: Bylo v té době, tedy na konci 15. století, běžné, že zněly všechny tyto na obrazu zobrazené nástroje a vokální hlasy současně?
BK: Z té doby nemáme žádné skladby, které by měly takový počet hlasů, jako je vyobrazených nástrojů. Existují čtyř, pětihlasé polyfonní skladby, kde se ale i podle zápisu předpokládá, že třeba tenor hrál i nějaký dechový nástroj a možná k tomu současně někdo zpíval. A nad tím zněly ty hybnější hlasy, kde máme více textu, a ty už zpívaly určitě lidské hlasy. Text je pro liturgickou hudbu podstatný, takže ten musel zaznít. Myslím si tedy, že společně opravdu hráli – funguje to pro naše dnešní ucho, tak doufejme, že tomu tak bylo i na konci 15. století.
EN: Jak jste tedy přistoupili k programu koncertu – zohledňuje nejen z hlediska instrumentáře, ale i tematicky výjevy, které vidíme na obraze?
BK: Při dramaturgii koncertu, která vznikala ve spolupráci s Wimem Becu, jsem se rozhodla inspirovat daným obrazem nejen z hlediska nástrojů, ale nejdříve především tím, co vidíme. Obraz, na kterém uprostřed sedí Bůh Otec, byl součástí triptychu, který se ovšem celý nedochoval, a na něm byla dále vyobrazena Panna Maria. Obraz byl vytvořen pro kostel Nanebevzetí Panny Marie ve španělskem klášteře Nájera. Tudíž na koncertě zazní i skladby s mariánskou a nezbytně i kristologickou tematikou. Program jsem tedy rozdělila do tří částí. Tu první jsem si pracovně nazvala Nebeské schody, představující stoupání Krista i Panny Marie k Bohu Otci. Pak následuje otevřená Nebeská brána, kterou postupně vcházejí, a pak již Nebeský trůn – na ten pozval Pannu Marii právě Ježíš Kristus. Dramaturgie je umístěna do období konce 15. století v Bruggách, kde byl Hans Memling aktivní. V Bruggách působilo poměrně dost skladatelů z dnešní Velké Británie, a proto na koncertě zazní díla Johna Dunstapleho či „místních“ Jacoba Obrechta a Guillauma Dufaye. Program jsem doplnila jednohlasými skladbami z rukopisu, který vznikl v Bruggách v roce 1506. Jedná se o poetické formy – prózy a sekvence, které se liturgicky vztahují ke zmiňovaným třem blokům. Původně se jednalo o vokální skladby, ale my jsme k nim někde vytvořili i instrumentální doprovod, který je z větší části improvizovaný.
EN: Letní slavnosti staré hudby letos slaví jubileum. Ty jsi vystupovala na festivalu opakovaně: kromě Tiburtina Ensemble si vybavuji koncerty s Hanou Blažíkovou, Collegiem Marianem nebo souborem Cappella Mariana.
BK: Letní slavnosti slaví 25 let a myslím, že asi posledních patnáct let pamatuji jako návštěvník i interpret. Mám na koncerty krásné vzpomínky. S Tiburtinou máme vždy možnost uvádět věci, které si vysníme. Také s Hanou Blažíkovou jsme na festivalu měly jeden z nejkrásnějších koncertů, který jsme společně zažily. Pro mě je to jednoduše obraz letní Prahy – krásná místa s úžasnou akustikou a atmosférou a nadšené publikum. Oceňuji také dramaturgickou rozmanitost, která má vždycky nějaký koncept, a to já mám ráda. I jako návštěvník jsem tam objevila spoustu nádherné muziky. Poprvé jsem tam třeba slyšela psaltérium, které jsem si později i sama pořídila a občas na něj hraju. Praha bez Letních slavností – to by asi ani nebyl důvod tady v létě být.
EN: Jsi současně interpretkou, dramaturgyní koncertů, badatelkou. Tento model není u staré hudby neobvyklý, ale přesto: zajímá mě, jak vaše programy koncipuješ, podle jakého klíče repertoár vybíráš?
BK: Než začnu vytvářet nový program, vždy nejdříve hledám příběh. Něco, klidně i nenápadného, co mě zaujme. Miluji historii a čtu hodně odbornou literaturu, nechávám se inspirovat momenty života tehdejší společnosti. Když ten příběh najdu, snažím se ho identifikovat i v muzice, respektive nejdříve v textech, pak teprve hledám vhodnou hudbu. Mám ráda sociologický kontext, jak ta která společnost fungovala, jak mohli lidé přemýšlet. Možná do toho někdy vkládám i svoje romantické představy, ale mám to tak ráda, je to pro mě útěk mimo realitu.
Těší mě dělat nové programy, ale jelikož dané téma potřebuji poznat do hloubky, trvá mi to často šest sedm měsíců, než takovou věc připravím a řeknu si, že už je možné ji zveřejnit. Každé nové dramaturgii vždy předchází studium odborné literatury a pramenů.
Málo z hudby, které se věnujeme, má nějakou edici, tudíž musím procházet dobové rukopisy a přepisovat vybrané skladby do modernější notace, což je pak zejména kvůli textům jednodušší pro studium a provedení.
EN: Pojďme zmínit další počin, za kterým stojíš, a tím je nahrávka písní z jednoho z nejvýznamnějších dochovaných pramenů první poloviny 15. století, Jistebnického kancionálu.
BK: Ta nahrávka vyšla v roce 2021 a musím v této souvislosti zmínit důležitou osobnost – hudební vědkyni Hanu Vlhovou-Wörner. Hana mimo jiné stála za edicí tohoto pramene. Její studie věnovaná repertoáru Jistebnického kancionálu mě donutila se do tohoto pramene vůbec podívat. Ve mně tento kancionál vždy evokoval takové to hrubé husitství, revoluční písně, ke kterým se přidaly dobové konotace 20. století, měla jsem naprostou nechuť o tom jen přemýšlet. Až když jsem se tímto pramenem začala více zabývat, objevila jsem najednou něco naprosto rozdílného a úžasného čistotu víry a čistotu interpretace Písma svatého, zatímco dřív to pro mě byl ekvivalent vojenských korouhví, násilí a ničení. V Jistebnickém kancionálu se nacházejí jak písňové formy s novými texty, tak do češtiny přetextovaný gregoriánský chorál.
Rozhodla jsem se část tohoto repertoáru použít pro koncertní program, kterému pracovně říkám Jistebnický kancionál I, protože věřím, že časem vznikne i jeho pokračování. Obsahuje povětšinou chorální skladby přetextované do češtiny a také některé písně. Píseň Ktož jsú boží bojovníci tam ale nehledejte.
EN: Zmínila bys ještě, co výhledově chystáte na příští sezonu?
BK: Tiburtina je na scéně již od roku 2008, mně přitom přijde, že jsem se sešly včera… Mám pocit, že jsme ještě nebyly všude tam, kde bychom měly být, a že ještě všichni neslyšeli tu krásnou hudbu, kterou máme možnost předávat.
Máme v plánu řadu koncertů po Evropě, ale rády zpíváme doma. A mám radost, že v Praze letos vystoupíme hned dvakrát: na již zmíněném koncertě 16. července na festivalu Letní slavnosti staré hudby a pak také na předvánočním koncertě 17. prosince v kostele sv. Šimona a Judy v rámci sezony FOK, kde poprvé v Praze uvedeme program Cor Europae, který jsme natočily v roce 2020 na CD. Ten vychází z adventního a vánočního jednohlasého a polyfonního repertoáru 13. a 14. století v Českých zemích. Je zvláštností, že se u nás v té době ještě běžně provozovala vrstva repertoáru, která v Akvitánii byla populární kolem roku 1100. Tato neoakvitánská polyfonie, která zazní v rámci našeho pražského adventního koncertu, zde musela být zřejmě velmi oblíbená. V době, kdy Guillaume de Machaut komponoval složité rytmické kusy, se tady pořád ještě pěstovalo rané organum.
Co se týče dalších vystoupení, tak díky tomu, že jsme vloni úspěšně debutovaly ve Spojených státech, nás příští rok opět čeká festival v Bostonu a turné po USA. Jsou to úplně jiná pódia a jiná zkušenost, i co se týče kontaktu s publikem. Středověká hudba je pro americké posluchače stále velkým objevem. To, co se nám zdá, že už v Evropě všichni znají, je tam povětšinou novinkou.
Celý rozhovor naleznete v tištěném vydání časopisu Harmonie 07/2024.
