„Co se mi vybaví, když se řekne pardubická konzervatoř? Šest nádherných a bezstarostných let na škole a hlavně možnost studia u jednoho z nejlepších houslových pedagogů u nás, profesora Ivana Štrause. Jemu vděčím za to, že se housle staly nejen mým povoláním, ale i koníčkem. V té době jsme byli všichni jedna velká rodina a možná i proto se se svými spolužáky doposud vídám často a rád, poctivě se scházíme ve dvouletých intervalech. Připadá mi, že to bylo včera, co jsme maturovali, ale s hrůzou zjišťuji, že už za rok oslavíme 30 let. Chtěl bych popřát své škole, aby z ní vycházeli absolventi, kteří se v hudebním světě neztratí.“ Takto láskyplně mluví o své alma mater houslista Leoš Čepický, primárius Wihanova kvarteta, absolvent a dnes i profesor pražské HAMU, ale také absolvent Konzervatoře Pardubice, která nás v následujících řádcích bude zajímat ze všeho nejvíce.
Na počátku bylo slovo…
Ale v první řadě tehdejším lidovým školám umění v okolí Pardubic a Hradce Králové značně scházeli pedagogové, které měla nově vznikající škola vychovávat. Když v roce 1978 zakládal varhaník Václav Rabas z pokynu Krajského národního výboru v Hradci Králové Konzervatoř Pardubice, leckdo ještě netušil, že nepříznivá politická situace paradoxně pomůže zrodu školy, která se stane útočištěm pro umělce, kteří by za jiných okolností do Pardubic zřejmě dobrovolně nezavítali. Již zmíněný Ivan Štraus byl v roce 1975 z politických důvodů propuštěn z HAMU a nové působiště našel kde jinde než v Pardubicích. Stejně tak skladatel Miroslav Raichl, pro kterého znamenal příchod na pardubickou konzervatoř začátek nové životní etapy. Nouze o učitelskou sílu tak dala vzniknout instituci, kterou dnes najdete na Sukově třídě v Domě hudby, v němž sídlí i Komorní filharmonie Pardubice, Okresní knihovna nebo ZUŠ Pardubice. Jméno Josefa Suka nezaznívá ve spojení s Pardubicemi náhodně. „Když se po revoluci přejmenovávala Třída československé armády, na které sídlil Dům hudby, padla volba na Josefa Suka, který měl k Pardubicím vřelý vztah. V roce 1919 se po něm pojmenoval Zpěvácký spolek Suk, jehož členům říkal důvěrně Součata a sám se jimi nechal oslovovat strýček Suk. K odkazu Suka se přihlásila i konzervatoř tím, že nově zrekonstruovanou koncertní síň pojmenovala v roce 2005 po Mistrovi,“ uvedl bývalý ředitel konzervatoře Jaromír Hönig.
Raichl a jeho Konzervička
Relativně brzo po založení školy se začala její dobrá pověst šířit i za hranicemi republiky, o což se zasadil kromě dalších profesorů i Miroslav Raichl. Ten na školu nastoupil dva roky po jejím založení a zastával pozici učitele hudebněteoretických předmětů a také vedl komorní sbor, ze kterého vznikl vokálně-instrumentální soubor Konzervička (později přejmenovaný na ReBelcanto), jenž pod Raichlovým vedením přivezl do Pardubic nejednu cenu z mezinárodních soutěží. V rozhovoru, který byl později otisknut pod názvem Raichlovské reminiscence a jehož autorem je rovněž bývalý pedagog pardubické konzervatoře Bohuslav Vítek, zaznívá: „…my děláme hudbu, jak já říkám, bez předsudků, to znamená: my začínáme někde v šerém středověku a táhneme to přes romantismus až tedy k Ježkovi a ke Karlu Plíhalovi a prostě ničeho se nelekáme. Používáme pohyb a studenty to hrozně baví, je to takové velice živé a myslím, že to bylo dosti úspěšné. My si myslíme, že bychom tímto způsobem chtěli také třeba inspirovat některé další sbory, protože se domnívám, že některá naše sborová tělesa se vyznačují takovou vážností a akademičností – já neříkám, že je to špatné, ale myslím si, že zase v některých případech by úsměv a určitá uvolněnost věci prospěly.“ K úspěchu souboru přispělo nejen Raichlovo kreativní umělecké vedení, ale i kvalita a působivost úprav lidových písní a černošských spirituálů, které aranžoval přímo pro Konzervičku. To, že byl Raichl nejen skvělý pedagog a skladatel, ale také umělec s velkým rozhledem a přesným úsudkem, dokazuje v rozhovoru, který poskytl dva roky po Sametové revoluci Miladě Velehradské: „Pochopitelně že v poslední době čím dál tím víc myslím na své žáky, kterým se konečně otevírají nové možnosti, svět. Jsou kritičtí, právem se jim nelíbí školní učební plány, snad i někteří vyučující, ale na druhé straně si málo uvědomují, že budou muset přidat, více studovat, protože bude větší konkurence. Zvítězí jen dobří. Půjde o přirozený proces daleko volnějšího vznikání a zanikání uměleckých těles, udrží se jen nejlepší. Hudebník už nebude automaticky zajištěn do penze. A ještě jedna věc: řada žáků i kantorů je vychována v neekonomickém myšlení. Domnívám se, že na konzervatoři by měl být předmět ekonomika hudebního života. Kultura má přeci svoji ekonomickou stránku a ekonomika by měla mít svoji stránku kulturní.“ Kromě svých vizí, nádherných, osobitých skladeb a nadšených studentů tu Raichl po svém náhlém odchodu roku 1998 zanechal i dodnes existující ReBelcanto, jehož organizační vedoucí Bronislav Vávra řekl: „Rebelcanto za Raichla bylo samozřejmě jiné než to dnešní, vše se vyvíjí a mění, ale je naší snahou, aby to podstatné zůstalo: Raichlův pohled na svět a jeho neomylná intuice, co je a co není kvalitní. Nevím, jak nejlépe vyjádřit to fluidum, které dal pan Raichl do vínku Rebelcantu. Výstižně to řekl můj kamarád fotograf, kterého jsem požádal, aby nám fotil koncert: ,No, já jsem rocker, nikdy jsem klasiku neposlouchal, ale tohle se mi fakt líbilo. A šel bych na to znova.‘“
Pes, sojka, datel a jiní
Kromě Leoše Čepického vyšla ze dveří pardubické konzervatoře s absolventským diplomem spousta dalších umělců, kteří se doma ani ve světě neztratili. Namátkou jmenujme klavíristku Slávku Pěchočovou, primária Heroldova kvarteta Petra Zdvihala, houslistku Ivu Kramperovou nebo mezzosopranistku Hannah Esther Minutillo, kterou zná spíše zahraniční publikum díky jejímu účinkování v operních domech například v Paříži, Madridu nebo Mnichově. Minutillo žije v současné době v Turecku, ale k pardubické konzervatoři má stále blízko: „Konzervatoř v Pardubicích byla vlastně moje třetí volba, ale nelituji toho. Nejdřív mě nevzali ani na konzervatoř v Praze, ani na AMU (později jsem se dozvěděla, že to bylo z kádrových důvodů), šla jsem tedy nejdřív na Vysokou školu chemickou v Pardubicích, protože tam fungoval výborný pěvecký sbor a já jako bývalá ,Severačka‘ jsem to kladla výš než studium chemie. Chtěla jsem to tam nějak překlepat, když tu se na jaře otevřela okna vedle stojící konzervatoře a tenkrát mě zvuky cvičících studentů naprosto přesvědčily, že to musím zkusit znova. Paní profesorka Svatava Šubrtová se tedy stala mou učitelkou zpěvu. Hned ze začátku mi zakázala jogging ve studeném vzduchu – když jsem to strávila, už se mi tam líbilo ☺. Byla ale veliká škoda, že jsme nikdy nemohli nikam na operu. Koncerty ano, ale v podstatě jsem až do konce studia věděla velmi málo o opravdovém divadle. Naštěstí jsem ještě za studia dostala šanci zpívat ve svém domovském divadle F. X. Šaldy v Liberci. Ale tam s námi mladými také moc času neztráceli. Pamatuji se na jedno představení Lišky Bystroušky. Byla jsem obsazená do tří rolí: Pes, Sojka a Datel. Datel zpívá jako poslední a má asi dvě věty. Nicméně, jako všechno u Janáčka, zní to jednoduše, ale je tam vždy nějaké rytmické ,překvápko‘ pro interpreta. Zkoušeli jsme málo. A já se ztratila. Takže ze dvou vět jsem zazpívala jednu. Zoufale jsem zírala na pana dirigenta, který se ale zahrabal do partitury a ani se na mě nepodíval. Tak jsem Lišku s Lišákem oddala jen požehnáním a bylo to. Praxi jsem se musela učit holt až potom.“ U profesorky Šubrtové studovala i další zpěvačka s mezinárodním renomé Karla Bytnarová, kterou uvítá domovské publikum v Pardubicích v lednu příštího roku, kdy vystoupí společně s Komorní filharmonií Pardubice: „Konzervatoř v Pardubicích měla v době, kdy jsem dělala přijímačky (1989), nesmírně vysokou úroveň, takže bylo mým životním štěstím, že jsem se jako jediná žena mezi 25 uchazeči na tuto školu dostala. Paní profesorka Šubrtová byla nejlepší a důkazem jsou mnohé ceny na českých, zahraničních soutěžích, a většina žáků je dodnes úspěšná v českých i zahraničních divadlech. Dokázala postavit hlas technicky od základů a byla nám jako druhou mámou svým lidským přístupem. Také nemohu zapomenou na pana Raichla a Konzervičku, díky které jsem se podívala do světa, otrkala jsem se při vystupování na veřejnosti a hlavně jsem měla možnost pracovat s tímto skvělým skladatelem.“
Hlava školy – Hlava Dalibor
O několik slov jsem samozřejmě požádala i ředitele konzervatoře Dalibora Hlavu.
Jak se v současnosti zaměřujete na prezentaci školy na veřejnosti? Momentálně máme za sebou jeden velký projekt. V loňském školním roce jsme nastudovali Prodanou nevěstu a všechny složky obstarávali studenti – orchestr, sbor, sólisté… Takovéto velké produkce škola ve své krátké historii příliš často nepřipravovala a navíc jsme museli řešit kostýmy, kulisy, techniku, což běžně k dispozici nemáme, ale nakonec se celý projekt neskutečně vydařil a všem nám udělal ohromnou radost. Plánovali jsme celkem tři představení, ve výsledku se jich konalo osm a kdybychom na to měli čas a prostor, v podstatě bychom mohli zavřít školu a jezdit s Prodanou nevěstou po České republice ještě letos. Další větší projekt, který plánujeme, je společný koncert s Komorní filharmonií Pardubice k osmdesátinám Libora Peška, který v Pardubicích kdysi působil. Samozřejmě by celý koncert dirigoval právě Mistr Pešek.
Konzervatoř Pardubice je v evropském kontextu poměrně mladá škola. Je to výhoda, nebo nevýhoda, co se týče postavení na veřejnosti, využití určité tradice… Samozřejmě jsme proti Pražské konzervatoři, která vloni oslavila dvousetleté výročí, ještě v plenkách, ale já myslím, že škola si za těch třicet čtyři let svoje místo na slunci vydobyla, a důkazem toho jsou naši absolventi, kteří dělají hudbu v podstatě po celém světě. Teď je na nás všech, jak se to bude dál vyvíjet. Je samozřejmě trošku těžší doba, ale zatím studenty máme, absolventi mají práci a to je to nejpodstatnější.
Máte představu o tom, jaké je uplatnění studentů, kolik jich pokračuje na akademiích? Statistiku si samozřejmě nevedeme, ale minimálně jedna třetina až polovina našich absolventů pokračuje ve studiu na vysoké škole akademického nebo pedagogického typu například v Hradci Králové. Někteří jdou do orchestrů, někteří jdou učit. My jim v pátém a šestém ročníku umožňujeme, aby si našli nějaké částečné úvazky například na základních uměleckých školách, protože získat plný úvazek bez praxe je v dnešní době velice komplikované.
To znamená, že mají jeden den v týdnu volný? Ano, v šestém a pátém ročníku nemají tolik předmětů. Na druhé straně ale nechceme, aby získávali praxi po odpoledních a večerech a kvůli tomu nestíhali studentské povinnosti. Je to věc kompromisu a domluvy.
Příští rok bude škola slavit výročí 35 let od založení. Chystáte něco k této příležitosti? Chtěli bychom vydat almanach a připravujeme na příští školní rok celostátní soutěž konzervatoří v oboru hra na klavír, akordeon, kytara a sólový zpěv. Příprava takové soutěže je velice náročná, takže vzhledem k tomuto faktu a také vzhledem k tomu, že výročí bude jenom půlkulaté, si asi větší oslavy necháme až na 40. výročí. Zkrátka pořád je na co se těšit.
