Mezinárodní hudební festival Český Krumlov a Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích přizvalo po sérii koprodukcí k letošní operní spolupráci renomovaného českého umělce Jiřího Menzela, kterému nabídli režii vrcholné klasicistní opery Wolfganga Amadea Mozarta Don Giovanni. Jednalo se o sedmou inscenaci, která vznikla ve spolupráci režiséra Menzela se souborem Jihočeského divadla, tentokrát šlo ale o druhé operní nastudování v jeho kariéře. Svou první operu režíroval v italském Teatro Lirico di Cagliari v roce 1999, kde s pěvkyní Evou Urbanovou pracoval na opeře Dalibor Bedřicha Smetany. Mozart znamenal pro něj velkou osobní výzvu, premiéra v Českém Krumlově se konala 23. července 2010, kvůli dešti se však realizovala v Zámecké jízdárně, druhá premiéra se uskutečnila následující den před Otáčivým hledištěm. U příležitosti slavnostních premiér poskytli umělci rozhovory HARMONII. Na počátku letošní sezony byla opera Don Giovanni přesunuta v obměněném scénickém prostoru a obsazení do kamenného prostoru Jihočeského divadla.
Režijní vklad Jiřího Menzela – klasicistní estetika a přirozenost hereckého projevu
Dramaturg jihočeské scény František Řihout přiznává, že v úvahu realizace připadala i opera Maškarní ples Giuseppe Verdiho, ale po společných debatách s vedením MHF Český Krumlov a režisérem padla volba na Mozartovu „operu všech oper“. Specializaci opery JČ divadla spatřuje od 80. let v linii série buffo oper od klasicismu po moderní díla v českých překladech a adaptacích. Před Otáčivým hledištěm zazněla opera Don Giovanni v italském originále, ale v rámci repertoáru nové sezony je uváděna s titulky překladu Rudolfa Vonáska. S režisérem Jiřím Menzelem spolupracuje dramaturg již šestnáct let a na jeho práci vzpomíná s velkým zaujetím: „Měl jsem štěstí být s Jiřím Menzelem v úzkém kontaktu od roku 1994, kdy dělal před Otáčivým hledištěm nádhernou inscenaci Sen noci svatojánské Williama Shakespeara. Při všech jeho šesti inscenacích, které nastudoval se souborem Jihočeského divadla a jeho sedmé operní jsem byl rád, že jsem mu byl po boku jako dramaturg. Neměl jsem spolurežijní ambice, takže jsem naše pracovní setkání vnímal jako dar pozorovat mistra nad mistry, který dokáže úžasným způsobem přímo na place dostředivě improvizovat a jehož práce bývá pro celý soubor divadelně vzrušující. Menzel má totiž nesmírnou hereckou a režijní intuici.“
Když jsem v letech 1998 – 1999 pracovala na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, na Shakespearových inscenacích Sen noci svatojánské a Veselé paničky windsorské jako asistentka režie a u druhé z nich i jako hudební dramaturgyně, vzpomínám si, že režisérův vztah k vážné hudbě i opeře nebyl povrchní, často mi vyprávěl o kvalitních a špičkových nahrávkách, které poslouchá. Hudbu k činohrám si sám vždy vybírá nebo požádá odborníka z blízkého okolí. V činohrách si ovšem dopřává dost prostoru pro režijní práci. Opera před ním otevřela jiný způsob práce, ke kterému se dramaturg František Řihout dál vyjadřuje: „V opeře bylo pro mne překvapením, jak se vypořádá s hudbou, která dává větší mantinely než jakýkoliv text od Goldoniho nebo Shakespeara, jejichž díla režíroval v Českém Krumlově. Mozartova opera Don Giovanni je číslovaná a vychází z období vrcholného hudebního klasicismu. Mistrovství režie Jiřího Menzela bych viděl v Mozartových recitativech, méně již v áriích. Jeho způsob uchopení árií byl pro zpěváky překvapující. Ne každý z nich si uvědomoval, že Menzel v souladu s klasicistní estetikou žádal, aby nepředváděli city, které zpívají ze srdce a duše, nýbrž aby se ponořili do hudby a neilustrovali ji. Pěvci mají mnohdy pocit, že když zpívají, tak chtějí hudební myšlenku realisticky zdůraznit. Je to zdomácnělá režijní a herecká estetika, se kterou se téměř denně setkáváme na mnoha operních jevištích. Menzel ji chtěl ale programově narušit.“
Ředitel Jihočeského divadla Jiří Šesták získal režiséra pro divadlo již v první polovině devadesátých let, kdy se mu ho podařilo přesvědčit, aby režíroval před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově, principy podobně fungujícího divadla znal režisér totiž již z finského Tampere. K jeho pohledu na operní režii Dona Giovanniho Šesták upřesnil: „Jiří Menzel šel spíš cestou určitého minimalismu scénického projevu a dbal na to, aby byl projev přirozený. Nechtěl otevírat prostor opernímu herectví, které je v nadsázce a působí někdy nepřirozeně. Když se pěvci zkázní, tak se do jejich projevu dostává rozměr herecké práce. V době zkoušek se velmi osvědčila jeho spolupráce se šéfem opery Miroslavem Veselým, který mu byl velmi nápomocen po hudební stránce.“ Šéf opery JČ divadla a spolupracovník režiséra této inscenace k přípravám a technice herectví dodává: „Technika hereckého i pěveckého projevu je samozřejmě jiná v plenéru a v kamenném prostoru. Probíhá-li situace v divadle na ploše 3 m, tak v plenéru se stejný děj odehraje například na 50 m. Režisér i pěvci musí brát v úvahu periferní vidění diváka na Otáčivém hledišti, pěvec musí být dřív připraven v parku s předstihem a respektovat příchozí cesty. Světla máme rozmístěná podle potřeby, park osvěcujeme nejen ze stožářů, ale i s pomocí takzvaných van, které jsou umístěny pod stromem nebo ve stromech,“ přibližuje operní zákulisí Veselý.
Zahraniční hosté byli obsazeni do připravované inscenace vedením MHF Český Krumlov a JČ divadla, řada českých alternujících pěvců prošla konkursy. Nejdříve probíhaly zkoušky na jaře v divadle a cizinci nastoupili až do fáze zkoušek před Otáčivým hledištěm. „V divadle se udělala názorná režie, která se přenesla do Českého Krumlova, a pak do zkoušek vstoupili cizinci. My jsme jim aranžmá ukázali a oni si pak většinou našli svůj styl,“ vzpomíná Svatopluk Sem, který roli Dona Giovanniho zpíval v Menzelově inscenaci v Českém Krumlově a obsazen byl i do nové přenesené inscenace, která je od října na repertoáru JČ divadla.
Zahraniční a čeští umělci a jejich vzpomínky na přípravu inscenace
Hudebního nastudování opery v mezinárodním obsazení se ujal italský dirigent Antonello Allemandi, specialista na italskou a francouzskou operu 18. – 20. století, který pracuje především v Evropě a stanul i na pódiích Vídeňské státní opery, newyorské MET, pařížské Opery Bastille, londýnské Královské opery Covent Garden, Teatro Real v Madridu a řady dalších operních scén. Antonello Allemandi dirigoval operu Don Giovanni v jižní Evropě, ve Francii a v USA. Nabídku hostovat na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov přijal rád, prostředí plenéru se mu velmi líbilo. K podmínkám hudebních změn a operního provozu se vyjádřil ale i s přáním do budoucna: „Prostředí kolem Otáčivého hlediště je krásné a pro umělce jistě výzvou. Pracoval jsem zde v přátelském ovzduší. Operu Don Giovanni jsem často dirigoval, ale krácení podobného druhu bylo pro mne velkým kompromisem. Snažili jsme se zvýraznit nejdůležitější pasáže kompozice, vypustili jsme opakující se motivy příběhu tak, aby délka provedení byla únosná i pro diváky, kteří ji poslouchají v jednom hudebním toku bez přestávky. Do budoucna bych si přál s odkazem na další dirigenty, aby se výrazně zlepšily podmínky technické koordinace orchestru, sboru a pěveckého ansámblu.“ Antonio Allemandi se střídal v Českém Krumlově s dirigentem Martinem Peschíkem.
Sestavu předních zahraničních pěvců obohatila svým temperamentem italská pěvkyně Elena Rossi, která se představila u nás ve Státní opeře 
Praha, kde ztvárnila Thérèse a Vykladačku karet v koprodukční inscenaci Prsy Tirésiovy Francise Poulenca, jež zazněla u nás v české premiéře 22. února 2007 v hudebním nastudování Guillauma Tourniaira a v režii Piera Luigi Pizziho. Koloraturní sopranistka je známá zejména v Itálii a ve Španělsku. Na práci s režisérem Jiřím Menzelem se těšila, protože znala i jeho filmy. Co na něm nejvíce obdivovala? „Především jeho hravý, veselý a poučený přístup k pěvcům. Jsou mnozí operní režiséři, kteří vyžadují po pěvcích mnohdy necitlivě a neuváženě téměř akrobatické fyzické výkony, jako by zapomínali, že operní pěvci musí hudební linku především krásně frázovat. Ve svých osmnácti letech jsem si zamilovala operu v divadle Reggio Emilia, ve kterém jsem navštívila zkoušky Turandot Giacoma Pucciniho, a od té doby se věnuji zpěvu profesionálně. Bel canto je důležité, a ne každý režisér ho na scéně vyžaduje natolik, aby mu podřídil své aranžmá. Cítila jsem se ve spolupráci s Jiřím Menzelem příjemně,“ líčila s nadšením Elena Rossi, která má za sebou i debut na scéně Teatro alla Scala v Miláně. S ohledem na české prostředí dodává: „I když jsem v žádné opeře české nezpívala, líbí se mi česká operní hudba.“ Její řecký kolega, barytonista Aris Argiris, který zpívá především v evropských operních domech, ztvárnil již víckrát roli Dona Giovanniho. S rozvahou se zamyslel nad letní prací na festivale: „Velmi rád pracuji na koprodukčních inscenacích. Nadchlo mne zdejší prostředí i kolegialita, se kterou jsem se zde setkal. Na Menzelově práci mne zaujala hlavně vstřícnost a přístup, ve kterém dokázal naslouchat citlivě pěvcům. Respektoval jsem ho a zároveň jsem dostal dost prostoru pro svůj osobitý styl. Bavil jsem se nejvíce v situacích s Ericem Jordanem, chtěli jsme prostor rozpohybovat a ukázat, jak detailně máme propracované charaktery. Stále jsme hledali nové inspirace.“ Jeho americký pěvecký partner, basista Eric Jordan, který byl v roce 1998 finalistou pěvecké soutěže pořádané newyorskou MET a zpíval například v New Orleans Opera, New York City Opera a San Francisco Opera, byl zjevně z práce na Otáčivém hledišti velmi nadšený: „Lidé tvrdí, že jsem do souboru vnesl spontánnost a otevřenost. Leporello je nádherná role a asi jsem v ní skloubil různé přístupy k herectví. V Evropě se více vysvětluje během zkoušek a tady se mi líbilo, že Jiří Menzel s námi operu spíše secvičil, a to mi připomínalo americký způsob práce. Prostředí je krásné a hodně jsem se zde bavil, práce mne skutečně velmi těšila a myslím, že se mé šťastné rozpoložení promítlo do celkového projevu.“ Ve svém repertoáru má Jordan i roli Vodníka z Dvořákovy opery Rusalka nebo basový part ze Stabat Mater Antonína Dvořáka. Titulní role alternovali naši pěvci. Svatopluk Sem se vyznal k roli Dona Giovanniho s pokorou: „Role Dona Giovanniho je pestrá v mnoha aspektech, vnější efekt nesmí být prvořadý. Nejzajímavější byly pro mne vnitřní árie. Když jsem roli studoval, bral jsem si inspiraci z Arise Argirise, protože ji měl pěkně nastudovanou.“ Pavel Klečka si naopak svůj herecký projev chtěl zachovat osobitý a navzdory výtečnému Jordanovi si komickou roli Leporella chtěl ztvárnit podle svého uvážení po dohodě s režisérem. „Leporello je sluha rošťák, který je lidský a sympatický, nesouhlasí s jednáním Dona Giovanniho, a proto si dokáže snáze získat okolí i publikum.“
Problematické technické zázemí operní produkce
Většina operních pěvců se shoduje v názorech na slabší technické zázemí, které ovlivňuje celkovou koordinaci operní produkce. Pohyb v plenéru si žádá vzhledem k netradičnímu prostorovému uspořádání i jinou techniku herectví a zpěvu.
Pěvkyně Simona Procházková, která ztvárnila před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově postavu Donny Anny vylíčila detailněji své pocity, které byly podobné i u jejích partnerů. Procházková k práci dodává podrobněji: „Zpívat v plenéru Otáčivého hlediště je těžké, protože dirigenta nemáte přímo před sebou. Když si vzal dirigent bílou košili, tak se na obrazovce ještě více ztrácel. Náš kontakt je zprostředkován jen přes kamery a on nás slyší jen do sluchátek a vidí na malé obrazovce, což je pro koordinaci velmi problematické. Dirigent musí s vámi dýchat a cítit, jestli máte dech na dlouhou frázi, zda může jít trochu dopředu, nebo na vás naopak počkat. Když jdete na operu do Národního divadla nebo Státní opery Praha, tak vidíte pasivnější projev u pěvců, který je ale příjemnější pro zpěv. V Českém Krumlově je obrovský prostor a pěvec v něm musí hlasově i pohybově přidat. Já navíc v prostoru hledám akustiku. Tady je akustika horší, musím si v prostoru najít dobrá místa pro vedení hlasu, protože v plenéru nejsou stěny, které vám v kamenném prostoru hlas odráží, ale před Otáčivým hledištěm slyšíte, jak se vám hlas odráží i o stromy. Úžasné je, když se setmí a vše se uklidní, hlasy pak zní mnohem lépe.“ Svatopluk Sem se zcela nezávisle na jejím vyjádření s ní shoduje: „Před Otáčivým hledištěm musí pěvec víc poslouchat, protože orchestr není vždy dobře slyšet, zvlášť když se zpívá naplno, tak síla hlasu přehluší orchestr. Ve srovnání s kamenným prostorem, kde má přímý kontakt s dirigentem, musí zde sledovat jen obrazovku a soustředěněji vnímat celý prostor.“ Pavel Klečka k této problematice podotýká trefně i s ohledem na vnímání publika: „Zvuk je jiný pro lidi v hledišti a jiný pro pěvce v plenéru, orchestr v Bellárii je velmi hutný i zvukově, protože hodně hráčů je vtěsnáno na malém místě.“ Prostor pro orchestr je skutečně malý a dirigent v něm má i vůči hráčům nepatrný odstup. Z reprobeden mu jde do uší skrz sluchátka zpěv sólistů a ansámblu. Stav technického zázemí je stále nutné modernizovat a hledat cesty k nejlepšímu akustickému řešení.
V posledních letech Jihočeské divadlo pracuje s principem, že novou operní inscenaci z Českého Krumlova přezkouší pro kamenný divadelní prostor a zahrne do repertoáru nadcházející sezony. Mozartovu operu Don Giovanni přenesl tým na počátku letošní sezony do divadla, kde mu vtiskl i novou podobu se scénografickým principem replik kulis českokrumlovského zámeckého barokního divadla (viz recenze Harmonie 11/2010). V létě 2011 se Menzelova operní inscenace vrátí opět před Otáčivé hlediště.
Pro nadcházející 20. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov připravuje vedení festivalu ve spolupráci s Jihočeským divadlem operu Pagliacci/Komedianti od Ruggera Leoncavalla. V současnosti již probíhají přípravy na inscenaci, především na úrovni hledání stabilního týmu a obsazení opery. V hlavní roli Cania vystoupí José Cura. „José Cura viděl zkoušky Dona Giovanniho, pro Otáčivé hlediště se nadchl a rozhodl se, že bude zpívat tři představení, k nimž se již smluvně zavázal. Je to v dějinách české opery poprvé, kdy hvězdný pěvec nevystoupí u nás pouze koncertně, ale i v divadelním představení, bude se podílet na přípravách inscenace a zkouškách, a ne že by vstoupil jen do hotové inscenace,“ upřesňuje ředitel Jihočeského divadla Jiří Šesták. Hudebního nastudování se ujme Ital Mario De Rose, který letos dirigoval festivalový operní galakoncert José Cury se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Pivovarské zahradě v Českém Krumlově. Režisérem opery bude Josef Průdek. Opera bude uvedena v italském originále v období od 5. do 10. srpna 2011 před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově.
