Představení opery Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny (Vzestup a pád města Mahagonny ) v Drážďanské státní opeře (premiéra 5/2005, recenze na představení 30. 8.) nikoho neurazí, nezařadí se však asi ani k největším zážitkům sezony. Opera z roku 1929 je vrcholem snažení autorské dvojice Kurt Weill/Bertolt Brecht vytvořit „jiné“ divadlo. Brechtův text o vybudování ideálního města a jeho postupném rozpadu díky moci peněz je brilantní a Weillova hudba ve spojitosti s textem také. Oproti jejich známějšímu předchozímu dílu – Třígrošové opeře , je Mahagonny mnohem delší, méně založená na snadno zapamatovatelných hitech a sám skladatel si ji považoval nejvíce. Hodnotil ji jako nejdůslednější provedení jimi proklamovaného principu, tak zvaného „epického divadla“. Právě tento princip však v opeře na tak velké ploše již ne zcela funguje, a i při této původně zcela aktuálně zamýšlené opeře, která by měla zachycovat naše problémy a náš život, můžeme zažít pocit zdlouhavosti. Režijně (Harry Kupfer ) je inscenace zvládnutá dobře, postava vypravěče je podle předpokladu oddělena od dění na scéně někdy snad až příliš snaživě (například v závěrečné scéně, kde se objevuje s malým školáčkem, kterému ukazuje skandující město). Scéna Hanse Schavernocha je založená na jediném nápadu, který však funguje dobře i se všemi detaily – velký vrak vrtulníku, který slouží jako lokál, soudní místnost či nevěstinec. Ne tak jednoznačně působí kostýmy (Yan Tax ), které bohužel nejsou v jednom stylu a například jakési lidové převleky prostitutek postrádají v kontextu celku smysl. Z pěvců vynikla Christa Mayer v roli vdovy Begbick, méně přesvědčivá byla Jenny Hill v podání Sabine Brohm, stejně tak jako tenorista Douglas Nasrawi v roli Johanna Ackermanna. Ani v Německu se tato opera neuvádí často, proto je představení v Drážďanech zajímavou příležitostí shlédnout na živo jedno z kultovních děl meziválečného divadla a posoudit, do jaké míry je stále aktuální a jak jsou dnešní tvůrci schopni se s ním vyrovnat.
