„Roli musí člověk žít,“ říká v rozhovoru pro ročenku, jež vyšla u příležitosti 50. výročí znovuotevření Vídeňské státní opery, jedna z největších osobností novodobé historie tohoto prestižního divadla, sopranistka a mezzosopranistka Sena Jurinac . Pěvkyně, kterou angažoval již jako mladičkou Karl Böhm pro vůbec první vídeňskou poválečnou operní inscenaci (Figarovy svatby 1. května 1945), patří k dnes již nesmrtelnému vídeňskému mozartovskému ansámblu, který se neproslavil „jen“ výjimečnými výkony, ale přímo stylotvorným, měřítka a vkus určujícím působením. Sena Jurinac, která se (dle vlastních vzpomínek) aktivně podílela na odklízení trosek vybombardované staré vídeňské operní budovy, v pravém slova smyslu Komorní pěvkyně (oficiálně jí byl tento titul ve Vídni přiznán již roku 1951), je jednou z nejstarších žijících operních legend německy mluvícího prostoru. Dne 24. října 2011 oslaví úctyhodné 90. narozeniny.
Narodila se v bosenském Travniku jako Srebrenka Jurinac. Vystudovala gymnázium a poté zpěv na konzervatoři v Záhřebu u Milky Kostrenčić, která vychovala též velkou Zinku Milanov. V Záhřebu roku 1942 debutovala jako Mimi v Bohémě, její osud se však záhy spojil s osudem Státní opery ve Vídni, matčině rodném městě. Členkou jejího ansámblu byla v letech 1945 – 1982. Do roku 1956 žila v manželství s italským basbarytonistou Sestem Bruscantinim, od roku 1965, kdy se znovu vdala, rozšířila své příjmení podle druhého manžela na Jurinac-Lederle. V posledních letech žije v ústraní v jihoněmeckém Neusäßu.
Jurinac si svým uměním záhy zajistila pevné místo mezi vídeňskou pěveckou elitou. Disponovala jasným, vroucím, ale vyrovnaným sopránem, jehož hlubší polohu uplatnila především v „kalhotkových rolích“ W. A. Mozarta a R. Strausse – Cherubín a Oktavián opravdu byli jejími nejoslavovanějšími úlohami. Již v listopadu 1955, kdy byla Vídeňská státní opera znovu otevřena sérií slavnostních představení, patřila Jurinac i přes své mládí ke zkušeným a milovaným uměleckým individualitám – i ve zpětném pohledu zaujímá přední místo v legendárním vídeňském ansámblu, který se stal pojmem díky pěvcům jako Dermota, Kunz, Weber, Poell, Della Casa, Streich, Schwarzkopf či Berry. „Die Sena“ se prosadila v mezzosopránových rolích právě proto, že tehdy jejich interpretky ve Vídni chyběly – nejprve stála v pozadí za Irmgard Seefried jako její náhradnice, v polovině 50. let už jí však nikdo nemohl upřít srovnatelnou úroveň; sama Jurinac souhlasí, že Seefried se ztotožňovala zejména s mladým Beethovenem, zatímco ona s Mozartem. Jurinac v rozhovorech vždy zdůrazňuje kolegiálnost a oddanost umění, jimiž se poválečný vídeňský operní život vyznačoval – kolik radosti, entuziasmu a pokory, pocitu zodpovědnosti v něm tehdy bylo! „Byli jsme srdcem i duší s divadlem,“ vzpomíná Sena Jurinac. „To je něco, co v dnešním divadle postrádám. Divadlo nestačí jen dělat, je třeba ho žít.“ Tato radost z nové možnosti svobodného uměleckého života byla v poválečné Evropě velmi silná – a v troskách kulturní metropole jako Vídeň umělci pociťovali více než kdekoli jinde nutnost chránit a pěstovat umění (divadlo) pro ně samé, vrátit mu jeho očistnou funkci. Mravní síla a nezadatelnost tohoto osvobození byly nezapomenutelně manifestovány Böhmovým Fideliem 5. listopadu 1955; hned příštího večera se hrál v omračujícím obsazení Don Giovanni (Jurinac jako Donna Elvíra), následovaly stejně triumfální, živě nahrávané inscenace Ženy beze stínu, Aidy, Mistrů pěvců norimberských, Růžového kavalíra a Vojcka, vždy do poslední role obsazené elitními zpěváky. 
Skutečnou senzací byl Hansem Knappertsbuschem řízený Růžový kavalír , v němž pouze v „obsazení snů“ z nahrávky Ericha Kleibera z roku 1954 vystřídal Ludwiga Webera Kurt Böhme. Trojhvězdí Maria Reining (Maršálka) – Hilde Güden (Sofie) – Sena Jurinac (Oktavián) vytvořilo těžko předstižitelný ideál interpretace Straussova díla. Ačkoli později zpívala úspěšně i Maršálku, Oktavián zůstane navždy rolí, jejíž ztvárnění nelze vůbec myslet bez interpretace Seny Jurinac; snad ji ani nikdo nezpíval tak často jako ona. Syntéza dokonalého jevištního zjevu aristokratické ženskosti Marie Reining s jejím vznosným sopránem, půvabné dívčí křehkosti Hildy Güden a „kalhotkového“ šarmu Seny Jurinac patří k vrcholům onoho legendárního vídeňského stylu, který za jedinečný případ systematické, nekomerční a v nejryzejším smyslu profesionální, věci znalé a oddané interpretační praxe označuje Peter Schreier s poukazem na Josefa Kripse, který se od roku 1945, podobně jako Ferenc Fricsay, Erich Kleiber nebo Karl Böhm, věnoval ve Vídni s trvalým ansámblem vytváření mozartovského stylu. Tehdy vznikly nahrávky, jež dodnes jsou učebnicovými vzory – Kripsův Don Giovanni a Kleiberova Figarova svatba s Cesare Siepim, Fricsayova Kouzelná flétna , Soltiho Arabella …
Z diskografie Seny Jurinac můžeme vyčíst její uměleckou kázeň a pokoru – budovala svůj repertoár, nikdy se nevydala na půdu, kde by „pohořela“; usilovala o dokonalost ve svém oboru, nikoli nestálou výkonnost napříč světovým repertoárem. V její kariéře významnou roli sehrál i Herbert von Karajan, který celé její pěvecké generaci vštěpoval umění legata, jehož úpadek dnes Jurinac kritizuje. Zpívala Oktaviána ve slavné Karajanově filmové verzi Růžového kavalíra ze Salcburku (1961) s Elisabeth Schwarzkopf a Anneliese Rothenberger; již předtím ji Karajan angažoval pro rok 1958, kdy na salcburském festivalu zpívala Alžbětu ve Verdiho Donu Carlovi . Její interpretace je zachována na živé nahrávce a lze ji směle srovnat s kreacemi italských heroin. Hlas Seny Jurinac se časem zaokrouhlil a zesílil natolik, že mohla přejít k dramatičtějším italským rolím, mimo jiné Tosce, Madam Butterfly či Desdemoně; ujímala se též menších wagnerovských rolí. Roku 1964 zpívala ve Vídni pod taktovkou Jaroslava Krombholce Jenůfu ve hvězdně obsazeném německém provedení Její pastorkyně (Mödl, Cox, Kmentt, Höngen, Popp, H. Konetzni ad.). Ačkoli vystupovala až do počátku 80. let, sama říká, že týmovost a entuziasmus vídeňské poválečné opery nelze opakovat – to ostatně platí i pro poválečný Bayreuth.
