Každý samet má svůj rub a líc. Navrch je hebký a třpytivý, vespod hrubě strukturovaný a matný. Proměnlivé vlastnosti má i lícová strana. Barevný odstín a třpyt jeho vláken se proměňuje podle úhlu pohledu a způsobu nasvícení. V obdobné situaci se nalézá český balet po dvaceti letech sametové revoluce.
Pokus o nadhled
Když v roce 1991 odešli z Československa poslední sovětští vojáci, kritickému hodnocení podléhalo vše, co bylo za čtyřicet let minulého režimu vytvořeno, organizováno nebo doporučováno. Kritice byla podrobena i jevištní forma klasického tance, nazývaná ruský balet . Pro svůj termín ruský byl klasický balet označen za pozůstatek socialismu a jako takový nežádoucí. S ruským baletem se svezla celá jevištní hudebně dramatická forma zvaná balet.
V době hledání nových identit nebyl zájem o zasvěcenou analýzu dosažených mezinárodních úspěchů českého baletu v letech 1945 až 1990 a významu jeho uměleckého a politického přesahu za „železnou oponu“ v době politicky rozděleného světa. Natož aby byli oceněni ti, kteří doma, ve velmi obtížných podmínkách, vytvářeli umělecké hodnoty s mezinárodním ohlasem. Český balet u nás totiž nikdy nestál na vrchních příčkách v žebříčku oficiálních priorit a získával tudíž více uznání v zahraničí. A to i za minulého režimu v období takzvané studené války, kdy představitelé českého baletu překonávali bariéry železné opony na mezinárodních turné v zahraničí, zasedali v prestižních zahraničních porotách a vítězili v četných Mezinárodních baletních soutěžích od USA po Japonsko. Mnoho absolventů českých baletních škol se uplatnilo ve špičkových baletních souborech západního světa. Odešli buď legálně, a to po dlouhých úředních jednáních přes Pragokoncert, anebo jako emigranti, když se nevrátili z oficiálního zahraničního zájezdu uměleckého souboru.
Je paradoxem české baletní historie, že teprve v průběhu čtyřiceti let vazalského spojenectví se Sovětským svazem, kdy platilo politické heslo „Sovětský svaz – náš vzor“, se českým baletním umělcům podařilo prosadit u politického establishmentu zajištění základních podmínek pro existenci baletu u nás. Kamenná divadla mnoha měst byla vybavena stálými baletními soubory s přiměřeným počtem členů. Profese baletního umělce byla uznána jako společensky potřebná s odpovídajícím sociálním a důchodovým zabezpečením. Taneční soubory různých žánrů byly organizačně a finančně zajištěny.
Vzdělávání profesionálních baletních umělců se stalo součástí státního vzdělávacího systému.
Nicméně osmileté studium na tanečních konzervatořích se prosadilo až v roce 1980. Dvacet let u nás trvalo, než se baletním odborníkům podařilo prolomit odpor politické byrokracie pro řešení tehdejšího základního problému – profesionálního školství. Zavedením osmileté výuky český balet postoupil na přední místo mezi špičkové baletní soubory světa, neboť od roku 1988 absolventi českých tanečních konzervatoří vstupují do baletní praxe ze stejné startovní pozice jako většina jejich zahraničních kolegů.
Tato startovní čára je současně výchozí linií pro hodnocení úspěchů i nezdarů posledních dvaceti let. Skrývá se za ní mnoho osobní statečnosti, píle a nezištného úsilí jak samotných baletních umělců, tak jednotlivých baletních souborů a jejich vedoucích, odborných škol a institucí, včetně jediného odborného československého časopisu Taneční listy. Jeho cílevědomá mezinárodní spolupráce se všemi tehdy existujícími odbornými médii Východu i Západu byla v době totality tvrdě stíhána jako nežádoucí. (Štvanice za zrušení časopisu vrcholily na přelomu roku 1988 a 1989. Po různých peripetiích a znovuobnovení byl časopis definitivně zrušen koncem roku 2003.)
Samet na líc nebo naruby?
Události v kulturní oblasti po listopadu 1989 připomínají dobu po druhé světové válce, o níž referoval v roce 1947 v Tanečních listech v elvyslanecký rada ČSR, člen přípravné komise a poté přednosta umělecké sekce UNESCO dr. Mojmír Vaněk: „…bylo častým zjevem, že vedle vynikajících odborníků zasedali diletanti, ne-li ignoranti, kteří měli toliko kvalifikaci politickou a jednání pak často svými víc než laickými projevy zdržovali a sváděli na scestí.“ (TL 1947, č. 4: Mezinárodní spolupráce v oboru tanečního umění. )
Veřejná provolání z počátku devadesátých let jako „Pryč s ruským baletem, zavedeme balet americký“ a podobně, svědčila o nedostatku potřebných znalostí hlasatelů. Přesto ovlivnila vývoj české taneční scény, neboť politická hesla nahradila hlediska umělecká. Slovo „balet“ se stalo nemoderním. V médiích se oficiálně začal popularizovat tanec, a to „tanec současný“, společně s „pohybovým a nonverbálním divadlem“. Oficiální texty ukryly pojem „balet“ pod „profesionální tanec“. To je stejně matoucí, jako kdyby opera zmizela pod termínem „profesionální zpěv“.
Porevoluční likvidační rozhodnutí zapadala do rámce přeměny centrálně řízené kultury na svobodnou kulturní politiku demokratického státu. Představitelé baletu se v očekávaní neomezených možností v otevřeném světě bez hranic domnívali, že ztráty pracně dosažených hodnot uplynulých období budou nahrazeny novými vymoženosti svobodné společnosti. Někteří se vydali do světa, kde dosáhli vynikajících úspěchů nejen díky svému talentu, ale také profesionálnímu vzdělání, které získali doma. Absence slova v projevu baletních umělců se stala handicapem v době verbálních koncepcí, kdy vítězila hlediska ekonomická.
Baletní soubor Národního divadla v Praze byl operou vypuzen z největšího pražského jeviště ve Smetanově divadle (nyní Státní opera), početně zredukován z původních sto dvaceti členů téměř na polovinu a umístěn do Národního a Stavovského divadla. Prostory scény jsou tu malé, navíc se o ně dělí ještě s operním a činoherním souborem Národního divadla. Teprve od letošního roku balet dostal k dispozici také Novou scénu Národního divadla, a to za cenu zrušení Laterny Magiky.
Početní stavy baletních souborů všech stálých kamenných divadel v Čechách i na Moravě, to jest v Plzni, Ústí nad Labem, Liberci, Českých Budějovicích, v Brně, Ostravě, Olomouci byly zmenšeny. Zatímco v hudbě je každému zřejmé, že komorní orchestr nemůže interpretovat partituru určenou symfonickému orchestru, v baletu se taková kouzla provádějí běžně. Baletní inscenace jsou početně stále menší a menší. Preferovaný módní trend současného předělávání původních děl baletu 19. století na tvorbu soudobou maskuje pouze smutnou skutečnost, že interpretovat baletní originál většina choreografů ani nemůže a možná už ani neumí.
Mezi první transformační činy patřilo zrušení zákonného práva profesionálních tanečních umělců žádat o penzi po dvaceti letech aktivního vystupování na divadelní scéně. Jeho důsledek se projevil ve sníženém poklesu zájmu o taneční profesi, zejména ze strany chlapců. Věnovat osm let studijní dřiny pro dvacet let profese dokáže jen skutečný milovník tance, jehož neodradí fakt, že se ve čtyřiceti letech bude muset přeškolit na jiné povolání.
Lze omyly napravit?
Pražský komorní balet Pavla Šmoka , ojedinělý fenomén české komorní baletní tvorby (české ve smyslu spojení choreografie s komorní hudbou českých skladatelů), neměl od svého vzniku v roce 1964 nikdy na růžích ustláno. V porevoluční době byl „odstátněn“ (to jest zbaven finančních prostředků). Po odstupu let se mu v roce 2004 dostalo satisfakce a jako „nedomyšleně odstátněný“ byl navrácen zpět do státního rozpočtu a usídlen na největší pražské jeviště Státní opery, do prostředí, které s pojmem komorní nemá nic společného. Repertoár baletního souboru de facto přestal existovat.
V roce 2007 se uměleckou vedoucí nově transformovaného Pražského komorního baletu stala jeho dlouholetá sólistka a absolventka oboru choreografie na AMU Lucie Holánková . Ochranná známka Pražský komorní balet Pavla Šmoka (registrovaná 24. 5. 2006) nyní zaštiťuje profesionální kolektiv umělců, kteří se rozhodli pokračovat v umělecké tradici českého komorního baletu a zachovat živý choreografický odkaz Pavla Šmoka. Na komerční bázi a za velmi skromné finanční podpory to znamená zájezdovou činnost, kde každý baletní umělec je současně kulisákem, stěhovákem, garderobiérem a uklizečem.
Zcela zrušena byla baletní tělesa specifického zaměření jako byl Balet Československé televize a Balet Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (Bohemia Balet ). Také Československý státní soubor písní a tanců neušel direktivním rozhodnutím ministerstva kultury ČR a výsledek padesáti let tvůrčí spolupráce desítek choreografů, etnochoreologů, pedagogů, tanečníků, výtvarníků a hudebních skladatelů (u mnohých šlo o celoživotní dílo) byl zlikvidován. Po zrušení ČSSPT ztratilo svůj smysl také specializované studium lidového tance na Taneční konzervatoři.
Letos, patnáct let po zániku Československého státního souboru písní a tanců , ministr kultury ČR Václav Riedlbauch předal umělecké vedoucí, choreografce a spoluzakladatelce souboru Libuši Hynkové Cenu MK ČR 2008 za mimořádný přínos českému umění . Pozdního ocenění se jí dostalo ve Strážnici na 64. mezinárodním folklorním festivalu u příležitosti jejích loňských 85. narozenin.
MŠMT záštita rozvoje
Zatímco Ministerstvo kultury likvidovalo, co se dalo, demokratického ducha nové doby projevilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Jeho osvícení představitelé zachovali systém vzdělávání, pracně vybudovaný v průběhu celých desetiletí. Pod tlakem veřejnosti a na základě iniciativy samotných umělců rozšířili stávající systém již existujícího základního, středního a vysokého tanečního školství o několik soukromých konzervatoří, které se profilovaly specifickým zaměřením na odlišné taneční žánry. Nové školy v podstatě navázaly na uměleckou činnost svých zřizovatelů z předcházejících období a v nových podmínkách propojily uměleckou výuku s všeobecným vzděláním.
Do učebních programů se promítly výchovné zkušenosti nejstarší vzdělávací instituce, pražské taneční konzervatoře, která komplexnost tanečního vzdělávání dostala do vínku již při svém vzniku v roce 1945. Koncem roku 2002 škola přijala nový název – Taneční konzervatoř hl. m. Prahy . Je v něm zvýrazněn zřizovatel školy, Magistrát hlavního města Prahy, který společně s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy dbá na její pracovní podmínky.
Studijní záměry a společenská poptávka podnítily vznik Tanečního souboru konzervatoře hl. m. Prahy . Pod jménem Bohemia Balet vyplňuje vakuum po zrušení všech tanečních souborů. Přispívá i do repertoáru baletu Národního divadla, v jehož rámci uvádí baletní klasiku – Čajkovského Šípkovou Růženku.
Širokému zájmu posluchačů o studium klasického baletu vychází vstříc První soukromá taneční konzervatoř Jitky Tázlarové , založená v Praze. V letošním roce přijala do svého názvu jméno poválečné baletní osobnosti Ivo Váni Psoty.
Centrem soudobých forem moderního tance a baletu se stalo Taneční centrum Praha-konzervatoř, o. p. s. , které navázalo na dlouholeté působení Tanečního centra Univerzity Karlovy z doby před změnou politického režimu. Jako Dance Center Prague-Conservatoire, Non-Profit Organization (NGO) rozvíjí širokou výchovnou a uměleckou činnost zaměřenou na všechny žánry současných tanečních forem. Svou výchovnou koncepci prezentuje na představeních svých studentských souborů Baby Balet Praha a Balet Praha Junior , pořádá letní workshopy a každoroční Mezinárodní týdny tance. Centru se daří být živým střediskem výměny uměleckých zkušeností na mezinárodní úrovni.
Na uměleckou koncepci významné české tanečnice novodobého tance Jarmily Jeřábkové navazuje Konzervatoř Duncan Centre. V duchu svého uměleckého vzoru rozvíjí takzvaný český duncanismus, který svými uměleckými principy stál vždy v opozici k umění baletu a technice klasického tance. Svou opozicí tvoří paradoxně konkurenční prostředí pro spontánní rozvoj ostatních tanečních žánrů.
Popularizaci jevištní formy baletu se v současnosti věnují četné soukromé subjekty. Z velkého počtu studií musím připomenout alespoň Baletní školu Bc. Jána Nemce, emeritního sólisty baletu ND, a baletní soutěže Ašský střevíček a Festival Praha Dance Prize. Je zřejmé, že balet u nás přešel z oblasti takzvaného etablovaného umění do sféry oblíbených hobby, kde žije ze soukromých prostředků na vlastní náklady zájemců a sponzorských darů. A to nejen na úrovni amatérské, ale i výsostně profesionální. Takovou událostí je například každoroční koncert mezinárodních baletních hvězd Ballet Gala International ve Státní opeře Praha, finančně závislý na osvícených baletních donátorech.
Balet žije nebo živoří?
Malé počty interpretů v baletních souborech krajských měst vyžadují inscenace ušité takzvaně na tělo, což je podnětné v případě nové tvorby. Divadla si vypomáhají spoluprací s místními amatérskými soubory a kursy. Jako součást regionální kultury je místní balet vizitkou životní úrovně a vzdělanosti města, a to i při zahraniční reprezentaci. Podnětný příklad dává město Olomouc a jeho baletní sponzoři. Opakované úspěchy malých tanečnic z Baletního studia při Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci a choreografa Roberta Balogha na Mezinárodní soutěži v americkém Hollywoodu popularizují nejen Olomouc, ale celou Českou republiku.
V interpretaci vrcholných děl světového baletního odkazu však dochází k postupnému úpadku. Tato díla se u nás, až na vzácné výjimky, téměř neuvádějí. Milovníci baletu si je promítají doma z DVD, zakoupených převážně v zahraničí. Ovšem baletní představení z DVD se má k originálnímu provedení v divadle asi tak jako vepřová konzerva k čerstvé pečeni s křupavou kůrčičkou.
Balet není jen tanec, a už vůbec ne jen některá z tanečních technik. Zdá se, jakoby nebyl zájem o duchovní hodnoty, které může senzuální umění baletu 
nabídnout. Pojem baletní odkaz zahrnuje nejen takzvanou klasiku choreografů Petipy, Gorského, Vajnonena, Bournonvilla a hudebních skladatelů Adama, Delibese, Čajkovského, Minkuse ad. V 21. století do něho vstoupila celá řada významných děl velkých i malých forem ze století dvacátého. Do zlatého fondu partitur soudobého baletu patří choreografická díla autorů minulosti jako jsou Fokin, Balanchine, Massine, Lifar, Cranko, Ashton, MacMillan, Robbins, Limon, Tudor, vytvořená na hudbu skladatelů světoznámých jmen. Jejich balety realizují přední soubory světa na základě původních choreografických notací a za použití videozáznamů konkrétních inscenací. Co znají naši diváci? Ti mladí téměř nic. Radujeme se, že se v Česku z těchto autorů podařilo za dvacet let uvést něco z Limóna, Balanchina, Aileye, jednou nebo dvakrát Cranka, jednou Lifara. To je přece žalostně málo. Ani díla žijících choreografických hvězd se moc neuvádějí. Ještě že máme slavného Čecha Jiřího Kyliána , proslulého v cizině.
Zahraniční kolektivy se světovým repertoárem k nám přijíždějí jen výjimečně. Výměny uměleckých těles na základě oficiálních kulturních dohod už MK ČR neprovádí. Na balet nejsou údajně peníze celých dvacet let. Ani v rámci Pražského jara. Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech u nás hostovaly baletní soubory jako Balet 20. století Maurice Béjarta, Nederlands Dans Theater, Alvin Ailey American Dance Theater, José Limon Dance Theatre, Royal Ballet Covent Garden, Royal Ballet of Flanders, v průměru šest až sedm zahraničních baletních těles ročně. To nejmenuji baletní soubory z takzvaného socialistického tábora jako Balet Velkého divadla v Moskvě, Balet Mariinského divadla v Petrohradě nebo Kubánský národní balet, které teď patří k cenným vývozním artiklům do USA, Velké Británie, Francie, Japonska a Číny.
Česká tvorba je tak zcela bez konkurence. Domácí baletní odkaz českých choreografů neexistuje. Teprve v posledních letech se k němu objevně vrací Bohemia Balet a Pražský komorní balet, a to bez velkého pochopení financemi vládnoucích grantových komisí. Díla Psoty a Machova jsou zapomenuta, baletní partitury českých hudebních skladatelů leží v sejfu.
Říká se „mezi slepými je jednooký králem“. Tak si musí připadat domácí choreografové, kteří kralují v českém baletu. Jsou talentovaní a i v limitovaných podmínkách přicházejí s pozoruhodnými uměleckými výsledky. V repertoáru českých baletních souborů se průběžně střídají jména Zuska , Vaculík , Wiesner , Prokeš , Slavický , Vejsada , Balogh Pokorný , Skála , Rychetský , Holánková , Litterová , Králová , přicházejí Nečasová , Šimáková a další. Bohužel v Česku se nepořádají celostátní baletní festivaly, jako má například opera, aby se s jejich díly mohla seznámit široká divácká obec. Nestor českého baletu Pavel Šmok stále čeká, až se najdou peníze, aby mohl zaznamenat svůj choreografický odkaz pro Pražský komorní balet. Jeho kolega Luboš Ogoun se nedočkal a už umřel.
Jednou z barokních ctností byla „správná míra“. Balet je umění internacionální a v žádné zemi nemůže existovat bez přiměřených proporcí mezi tvorbou domácí a světovou. Mám na mysli světovou tvorbu ve smyslu té nejvyšší kvality, ne jakýkoli second hand ze světa. Český balet má schopné tvůrce a interprety, ale potřebuje konfrontaci na umělecké úrovni.
Důsledek podceňování významu tance a baletu se projevuje i v nepřiměřené zahraniční propagaci. Připomenu jen malý příklad. Při vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 představitelka českého tanečního umění bez uzardění sdělila dopisovateli britského časopisu Dance Europe, že „Ten years ago, it was really empty land concerning the dance“ to jest že v roce 1994 co se týče tance, tady nebylo nic. (Dance Europe, No 77, 2004: Czech Rebublic). Později se vysvětlilo, že prý měla na mysli pouze „tanec současný“. Jenže ten tehdy nebyl ve své „současné“ formě nikde, právě proto se nazývá „současným“. Rozhovor byl součástí seriálu, který představoval taneční umění deseti nových zemí Evropské unie. Ani jedna z dalších vstupujících zemí do EU se v časopise, vydávaném ve dvaceti zemích celého světa, takto servilně nepředstavila.
Poučení ze Západu
Na mezinárodních konferencích k problematice tance bylo již mnohokrát konstatováno, že podle vztahu k umění tance a baletu se pozná stupeň demokracie ve společnosti. Totalitní režimy přejí vždy jen některým žánrům tanečního umění, jiné nepreferují nebo dokonce potlačují. U nás patří k ohroženému druhu baletní divadlo velkých příběhů, vášní a morálních hodnot. Svět umění za našimi hranicemi už ví, že baletní umění nesmí být „popelkou“.
