Na počátku století založili tři mimořádně talentovaní studenti Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze klavírní trio. Přirozenou volbou byl název Trio Concertino. Po více než deseti letech jsou z nich zkušení muzikanti na prahu středního věku, kteří se rozhodli dělat komořinu stejně důkladně jako jejich starší konkurence – Guarneri Trio Prague, Smetanovo trio a další. A tak se letos ustavilo Dvořákovo trio. Sympatickou trojici tvoří klavírista Ivo Kahánek (1979), houslista Jan Fišer (1980) a violoncellista Tomáš Jamník (1985). Začala další etapa jejich hudebního života a nový život loga Dvořákovo trio. A do vínku dostali první kompaktní disk, debut u firmy Supraphon. O něm, o triu, o klavíru, o životě s Dvořákem jsem si povídal s Ivo Kahánkem.
V roce 2004 založili tři studenti HAMU Trio Concertino. O devět let později je zde Dvořákovo trio. Co se během těchto devíti let událo, jak jste dospěli k názvu, jenž patří k nejprestižnějším? První verze našeho tria vznikla už v roce 2000, tehdy ještě s cellistou Ondřejem Cibulkou. S Tomášem Jamníkem hrajeme skutečně devět let. Zpočátku to byl příjemný občasný doplněk k sólovým aktivitám nebo v případě Honzy Fišera k roli koncertního mistra PKF-Prague Philharmonia. Jak přibývalo koncertů, nabírali zkušenosti a konzultovali repertoár s Ivanem Klánským nebo s Josefem Chuchrem, rozhodli jsme se to dělat naplno a postavit existenci tria na úroveň našich dalších aktivit. Předchozí název Concertino souzněl se školou, s kontrapozicí concertino – orchestr i se soutěží, kterou jsme všichni prošli, ale pro regulérní soubor jsme hledali nové pojmenování. Jako český soubor hrajeme hodně české hudby, Dvořákovo jméno bylo v této souvislosti volné, tak jsme se sice zarděli, ale zaslali jsme žádost Společnosti Antonína Dvořáka o svolení. Stejně jako Dvořákovi potomci souhlasila, takže na jaře tohoto roku došlo ke změně názvu. Je to výhoda a možná ještě více hodně velká odpovědnost.
Nebude název s něčím nebo s někým v kolizi? Původní formace tohoto názvu, Dvořákovo klavírní trio, vznikla v roce 1970, zanikla o deset let později. Potom zde existoval soubor, kde byli pánové Malý, Veis a Matoušek… Udělali jsme skutečně důkladný internetový průzkum, ptali jsme se i v Dvořákově společnosti, ale aktuálně systematicky působící soubor tohoto jména jsme neobjevili. Snažili jsme se, aby cesta k novému názvu byla maximálně transparentní a nebyla vnímána jako přivlastnění atraktivní marketingové značky.
Klavírní tria jsou sestavována buďto jako spíše projektové trojice slavných sólistů, nebo jako svazek z dlouhou perspektivou. Obé může nést chutné ovoce. Jak je to u vás? Všichni jste sólisté, ale přitom už zkušení komorní hráči… Byl bych rád, abychom byli vnímáni jako lidé, kteří chtějí dělat komorní hudbu pořádně a s maximálním nasazením. Už naše historie říká, že jsme se k našemu rozhodnutí doslova prokousávali a léta promýšleli. Jsme sice sólisté a trio je o rovnocennosti, ale je i o soustavné práci, empatii a toleranci. Hlídáme si systematické budování repertoáru, kde hrajeme a s jakým časovým předstihem, a před každým koncertem nebo turné se snažíme najít čas na důkladnou přípravu.
Jak je to tedy s vaším repertoárem? Co můžete kdykoliv nabídnout? Stejně jako u jakéhokoliv jiného typu souboru nebo u sólisty musíme být všestranní. Mezi naše základy patří samozřejmě Beethoven, Mozart, Haydn, česká hudba – Dvořák, Smetana, Eben, Fišer, moderní hudba, dále i méně obvyklá hudba typu Piazzolly. Klasický repertoár tedy doplňujeme kvalitními bonusy.
Kam až půjdete v doplňování klasicko-romantického repertoáru? Určitě bych se nebránil, kdyby pro nás psali současní skladatelé. Dokonce v tom už činíme určité kroky. Už na konci této sezony bychom měli uvést premiéru českého autora. Ale zatím vám neřeknu, o co jde. Bude to překvapení.
Jak velký čas ve svých kariérách budete po ustavení nového názvu věnovat triu? Něco jiného je představa, jiná může být realita. Jelikož jsem hodně vytíženi sólově nebo orchestrálně a navíc Tomáš působí nyní v Berlíně, bylo by logisticky výhodné, abychom hráli v blocích, sériích, pro něž bychom připravovali tři i více programů. Hodně to však záleží na agentuře (Arts Agency Sonata – red.) , ale nový název a cédéčko by měly marketingu pomoci.
Pro debut u Supraphonu jste logicky zvolili Dvořáka. Proč jste vedle nutných Dumek postavili tři upravené Slovanské tance? Program je kompromisem mezi naším přáním s dalšími Dvořákovými trii a představou Supraphonu, jenž musel zohlednit dosavadní triový repertoár ve svém katalogu a roli Dvořáka ve světě. Dokonce v prvním návrhu jsme upřednostňovali před Dumkami, jež jsou obligátním číslem klavírních trií, Trio f moll. Slovanské tance tam jsou jednak kvůli proslulosti hudby, jednak protože existuje málo nahrávek komorních verzí. Tudíž je to jakýsi bonus desky. Chtěli jsme ale také připomenout, že nejsme jen trio, které nebude pouhým projektovým seskupením, ale trojice tří relativně sólových individualit.
Trio Bedřicha Smetany je zde kvůli debutu a prezentaci za hranicemi, nebo v tom hrál roli i Rok české hudby 2014? Rok české hudby tam rozhodně svou roli hraje. Chtěli jsme, aby deska byla česká, zároveň je tam dramaturgický a výrazový vývoj. Trio Bedřicha Smetany patří mezi základní kameny našeho repertoáru, hráli jsme jej mnohokrát, máme k němu velmi osobní vztah a dovolím si tvrdit, že i jasný názor. Navíc jsme tím mohli docílit přirozeného kontrastu. Perlivé Dumky Dvořák zamýšlel psát, jak píše v jednom dopise, v „lehčím tónu“, dramatické Smetanovo trio, které by mělo posluchačem do základů otřást, je asi tím nejtěžším, co je možné si představit.
Nicméně asi se od vás očekává, že v budoucnu dotočíte zbylá Dvořákova tria. Jelikož pod novým jménem začínáme, nechceme „brát Dvořákovo jméno nadarmo“ (☺) a jsme realisté, tak by komplet měl být výsledkem delší soustavné práce pod tímto jménem a vývoje. Prostě nám to nepřipadalo vhodné. Navíc obě tria prošla „ohněm pódií“ a vždy se nahrává lépe dílo, které máte na 150 % zažité.
Jste žák Ivana Klánského, který je 25 let členem Guarneri Tria Prague. Nedostáváte se tak vlastně do pozice konkurenta? Nemyslím si, že bych se v přípravě a na pódiu zaobíral takovouto myšlenkou. Možná si někdo v případě třeba Smetany pustí vícero nahrávek a bude porovnávat, ale to je přirozené. Rozhodně však necvičím tria s pocitem – musím být lepší nežli Klánský. Ani si nemyslím, že bych se měl vůči komukoli nějak vymezovat. Nepřistupuji k hudbě jako ke konkurenčnímu prostředí. Hudba je prožívání světů, nikoliv skok o tyči.
Jaké byly kdysi s profesorem Klánským konzultace? Úžasné. Je totiž ohromný praktik a zároveň je i po 25 letech neuvěřitelně inspirován. Takže dokáže jak pro hudbu a určitý styl interpretace ještě více nadchnout, tak poradit skvělé zlepšováky, ke kterým člověk dojde, pokud vůbec, až po letech praxe. Ať už jde o vzájemný balanc, jak nástroje znějí v určité poloze, jak kolegy podpořit či nepodpořit… Hodiny s ním měly vždy švih a zaznívaly tam ty nejpodstatnější věci. Je řada výborných, inspirovaných pedagogů, kteří ale potřebují hodně slov a mnoho hodin; on má přehled, nadhled, jasnost sdělení a toleranci k vaší nadstavbě.
Pojďme k jinému tématu. V poslední době se objevily nové drahé klavíry, shodou okolností všechno model D americko-německé firmy Steinway, v Praze a v Olomouci. Jaká je kvalita klavírů v hlavním městě? Vezmu-li ústřední pražské sály, tak úroveň není špatná. V Rudolfinu a v Obecním domě mají několik velmi dobrých Steinwayů. Je otázka, viděno prizmatem zahraničí, jak se vyvíjí kvalita nástrojů v rámci značek, protože registruji i názory, že dnes i největší firmy trochu šetří a některé součástky se vyrábějí z alternativních materiálů. Další problém je život klavíru. Můžete mít skvělý klavír, ale nemáte-li v dalších deseti letech skvělý servis a skvělé podmínky, tak půjde kvalita dolů. Je pravda, že na nejlepší klavíry svého dosavadního života jsem narazil v cizině, ale nemyslím si, že by Praha byla druhořadá, je standardně dobrá, srovnatelná s většinou světa.
Které nástroje zůstaly nejvíce ve vaší klavírní paměti? Opravdu úžasný byl klavír na BBC Proms, vynikající Steinway jsem měl k dispozici v Glasgow pro koncerty Martinů. Na Stiftung Tomassoni Wettbewerb v Kolíně nad Rýnem jsme měli k dispozici tři klavíry – německý nástroj a dva Steinwaye – z Hamburku a z New Yorku. Ten americký – intimní, barevný – bych si přál mít doma! Ale ještě před časem byly ve výborné kondici, přestože mají už nejlepší léta za sebou, Steinway na Pražském jaru a Steinway z roku 1986 v České filharmonii, z něhož je stále ještě cítit neuvěřitelná osobnost, prostor a kvalita. Na nový Steinway v Rudolfinu jsem ještě neměl možnost si veřejně zahrát a hodnotit jej pouze podle zkušenosti z akusticky suchého a malého showroomu v Hamburku nelze. S napjatým očekáváním i stínem obav, zda jsme s Kirillem Gersteinem vybrali správně, se těším na okamžik, až si budu moci na něj ve Dvořákově síni zahrát.
Jaký máte názor na „zbytek světa“, tedy klavíry jiných značek? Záleží na hledisku, z kterého to posuzujete. Nedávno jsem měl možnost si zahrát na přímého konkurenta Steinwaye, koncertního modelu D, od firmy Yamaha a přímo mě nadchl. (Například v září jsem hrál s violoncellistkou Alisou Weilerstein v Pražské křižovatce na kratší, ale velmi dobrou Yamahu.) Kdybych to měl posuzovat ze striktně uměleckého hlediska, tak je možné, že v koncertním sále by byl poměr 51 k 49 % pro Steinway, ale určitě ne 70 k 30. Poměr cena – výkon však bude ve prospěch Yamahy… Nicméně i ti nejlepší nemají vždy dokonalé nástroje. Hrál jsem samozřejmě i na slabší klavíry od všech důležitých firem. Zvláštní kategorií jsou piana firmy Bösendorfer. Mám pocit, že stojí svou osobitostí a lpěním na přídechu minulosti zcela mimo. Nejspíš bych si na nich tolik nevychutnal Chopina a hudbu vrcholných romantiků, ale hrát na ně Scarlattiho, Mozarta nebo Schuberta je zážitek, který jde někam jinam než u Steinwaye a Yamahy. Zajímavá je firma Fazioli, která se za neuvěřitelně krátkou dobu vyšvihla do elitní ligy a kvalitou tyto „bel canto“ klavíry Steinwayi docela šlapou na paty.
Síla Steinwaye je v tom, že je to dokonalý kompromis. S krásně znělými vršky nemá slabiny a celkové naladění nástroje je nejkomplexnější. Myslím ale, že Steinway těží a ještě nějakou dobu těžit bude z nádechu exkluzivity a neopakovatelnosti, protože všechny významné koncertní sály musejí mít model D této značky, protože by se určitě stalo, že by někteří pianisté jinak nechtěli hrát. Ale v kvalitě rozdíl mezi touto značkou a několika jinými není tak velký, jak je veřejnosti prezentováno.
Na závěr bych se rád dostal ze světa komorní hudby k dalším tématům. Dnes jste již přední sólista. Na co se v této sezoně těšíte nejvíce a dotkne se vás nějak Rok české hudby 2014? Hodně jsem se těšil na neobvyklé ztvárnění Schubertovy Zimní cesty na festivalu Struny podzimu, kde jsem došel dosud nejdále, protože jsem tam byl i svérázným hercem. Určitě zajímavý bude recitál v Kartágu v pro mě exotickém Tunisku, kde jsem ještě nehrál. S Rokem české hudby 2014 souvisí můj debut se Slovenskou filharmonií v Bratislavě s koncertem Jaroslava Ježka, těším se na recitály v Dánsku…
Nelze přehlédnout, že jste i učitelem HAMU, kde jste kolegou svého bývalého učitele, přičemž nejste ještě věkově příliš vzdálen věku svých studentů. Je to výhoda? Jako ve všem je to výhoda i nevýhoda. Jeden rok jste doktorandem a kolegou a další učitelem lidí, s kterými si tykáte. Výhodou může však být jak věková blízkost, tak rozdíl několika desítek let. Myslím, že je dobře, že mám ještě v živé paměti soutěže, svoje studijní zkušenosti, že mohu snad lépe studenty upozornit, aby se vyvarovali chyb, které jsem dělal. Nevýhodou je menší množství zkušeností, takže se každý den učením učím. Ale učí se vlastně každý, kdo to bere vážně v jakémkoliv věku.
Od té doby, co učím, se cítím u klavíru lépe a jistěji a můj pohled na skladbu je pronikavější, nežli předtím. Dokážu se více soustředit na podstatné věci a odlišit je od méně podstatných. Zároveň si uvědomuji, že my Češi, možná nejen klavíristé, máme stále ještě tendenci se věnovat málo vyznění celku a utápět se v detailech.
Kolik máte studentů? Na HAMU pět a na Pražské konzervatoři čtyři.
Jaká je dnes perspektiva vysokoškolského absolventa klavíru? ☺ Nevím, jestli mám za tuhle otázku poděkovat… Samozřejmě v tomto směru je doba krutá. Vždy bylo výchozím předpokladem pro aktivní hraní vítězství v nějaké významné soutěži a mezinárodní úspěchy, nicméně za doby mého pana profesora bylo takové vítězství vstupenkou do ligy. Dnes jednak musí být vítězství více, přičemž je dnes konkursů tolik, že je to do jisté míry devalvuje, jednak nemusejí znamenat úspěch a životní zajištění. Navíc se zvýšila konkurence záplavou pianistů z Číny, Japonska, Koreje, Arménie, Gruzie…, kteří aspirují na první ceny a také je získávají. Vyhlídka obstát v této konkurenci je tedy obtížná. Uspět v Čechách je něco jiného než ve světě. Cesta absolventa HAMU bez zahraničních úspěchů tedy vede na základní umělecké školy nebo konzervatoře, v lepším případě do komorních souborů.
Často jsem si říkal, co bych odpověděl žákovi, jestli má studovat hudbu. Kdybych byl racionální a byl by to normální harmonický talent, tedy ne génius, tak bych mu doporučil, ať to zváží, ale ve skutečnosti bych mu řekl, že se musí sám sebe zeptat, jestli skutečně potřebuje k životu hudbu, tedy nejen ceny ze soutěží a pódium. Jestli je to pro něj nepostradatelné a nemůže bez hudby žít, tak ať to riskne, přestože racionálně ví, že šance prosadit se je malá.
Snad každý muzikant v sobě chová sny, touhy. Čeho se týkají ty vaše? Dosud neprovedených skladeb, nerealizovaných nahrávek…? Když si vezmu svoje sny z doby konzervatorních studií, tak jsem si jich dost splnil, ba některé jsem i překročil. Na druhou stranu, když si zahrajete třeba na BBC Proms, tak se tam chcete vrátit, takže určitě bych si chtěl zahrát s nějakým skutečně top five orchestrem. Strašně se těším, až jednou začnu studovat Chopinovu Barcarollu, doufám, že mě ještě v životě potkají Rachmaninovův třetí koncert a Brahmsův druhý koncert, rád bych nahrál Dvořákův koncert v původní verzi, protože si myslím, že český pianista by to měl udělat (mimo sextového trylku, který nejde zahrát☺).
Ne že bych neznal Schuberta, ale Zimní cestou jsem k němu nějak dorostl a chci se mu více věnovat. Můj sen se tím zhmotnil, potkal s realitou. Bylo by krásné, kdyby se takové potkávání dělo co nejčastěji. ☺
