Řada festivalů klasické hudby pěstuje tradici pravidelného uvádění určitých skladeb v rámci svých koncertních řad, čímž nejenže vzdává hold příslušnému skladateli a dbá tak o uchování jeho hudebního odkazu, ale současně též přispívá k možnosti plodného srovnání rozmanitých interpretačních přístupů v zájmu jejich dalšího vycizelování. Jednu takovou programovou tradici rozvíjí již po osmnáct let i Mezinárodní hudební festival Pražský podzim, neboť od jeho zahájení v roce 1991 se každoročně na programu objevuje Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104 Antonína Dvořáka.
Na otázku, proč právě toto dílo uzavírá každoročně Pražský podzim, odpovídá zakladatel festivalu a duchovní otec této tradice Pavel Špiroch bez váhání: „Protože je to ten nejkrásnější nástrojový koncert v celé hudební historii.“ Tato skladba vznikla v posledním roce působení Antonína Dvořáka ve Spojených státech amerických a již se v ní objevují melancholické tóny stesku po domově. Ústředním tématem Dvořákovy osobní zpovědi byl také 
nepříznivý vývoj zdravotního stavu jeho první lásky Josefíny Kounicové, se kterou se už po návratu do Prahy bohužel nesetkal. Tu ve skladbě připomíná citace melodie z její oblíbené písně „Kéž duch můj sám“. Dvořák přikročil ke kompozici tohoto niterného kusu na podzim roku 1894, ještě krátce před zahájením však neměl jasno v tom, jakým nástrojem obsadí v této citové výpovědi sólový part. Byť violoncello nikdy nepatřilo k jeho oblíbeným nástrojům, nakonec se pro zvukovou podobnost s lidským hlasem pro něj přeci jen rozhodl. Podíl orchestru je však téměř rovnocenný s violoncellem, a tak tato vroucí, melodická skladba mohutného, místy až heroického výrazu bývá někdy nazývána Dvořákovou desátou symfonií.
Poprvé na Pražském podzimu Dvořákův druhý violoncellový koncert provedl lotyšský rodák, žák Rostropoviče a Pjatigorského, výjimečný umělec Mischa Maisky . Bylo to 28. září roku 1991 společně se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK a Petrem Altrichtrem . Sám Mischa Maisky na tuto významnou událost dodnes nezapomněl: „Pro mě je vždy nesmírným potěšením vystupovat v překrásné Praze a na koncert v rámci Pražského podzimu obzvlášť rád vzpomínám, na jeho příjemnou atmosféru i skvělou spolupráci s orchestrem a Petrem Altrichtrem. Byla to nesmírně plodná zkušenost a osobně považuji svůj výkon za jeden z nejvydařenějších, je například mnohem lepší nežli na mé nahrávce pro Deutsche Grammophon.“ Mischa Maisky je velkým ctitelem a znalcem Dvořákovy hudby a právě populární druhý violoncellový koncert patří k jeho nejzamilovanějším kusům. „Není tedy divu,“ podotýká sám, „že jej na svých koncertech uvádím mnohem častěji nežli koncerty jiných autorů. Myslím, že klavíristé a houslisté mají právem u Dvořáka na co žárlit,“ dodává. Jak známo, Antonín Dvořák dedikoval toto své dílo významnému českému violoncellistovi Hanuši Wihanovi, který však mimo jiné postrádal virtuózní kadenci ve finálové větě, což jej přivedlo k rozhodnutí vytvořit vlastní verzi koncertu, do níž vtělil některé své úpravy. K tomu Maisky říká: „Osobně jsem se o existenci druhé Wihanovy verze koncertu dozvěděl na studiích 
u Pjatigorského v roce 1974 ve Spojených státech. Pjatigorskij mi tehdy ukázal původní české vydání partitury a mohl jsem tak porovnat Wihanovy úpravy se záměrem skladatele. Myslím, že Wihanovo doplnění kadence do poslední věty či drobné změny první věty jsou lacinou snahou o zvýšení plané efektnosti kusu a naprosto zbytečně a bezdůvodně jej pro hráče komplikují. Nepochopím, jak mohl Wihan takovýmito dětinskými zásahy vůbec chtít narušit tak mistrovský, velkolepý kus. Smutné je, že řada kritiků i hudebníků o existenci těchto dodatečných úprav neví nebo uvádění ‚jednodušší‘ Dvořákovy verze považují za projev neumu violoncellisty. Já naopak jednoznačně respektuji pouze a jen původní záměr skladatele. Dvořák snese srovnání se skladatelskými osobnostmi, jakými byli Bach, Mozart, Beethoven či Schubert, nikoli však srovnání se skladatelem Wihanem, jakkoli vynikající violoncellista to byl.“ Dvořák sice toto dílo violoncellistovi Hanuši Wihanovi dedikoval, možná se však i skutečnost úprav podepsala na tom, že na premiéře dne 19. března roku 1896 v Londýně dílo pod skladatelovým vedením provedl anglický violoncellista Leo Stern.
Dalšími violoncellisty, kteří vystoupili v sólovém partu Dvořákova koncertu v průběhu 90. let, byli mnoha prestižními oceněními ověnčení a předními světovými scénami protřelí Gustav Rivinius, Leslie Parnas , Truls Mørk , Raphael Wallfisch , Alban Gerhardt či Ralph Kirschbaum . Přehlídku jmen pro devadesátá léta doplňují též dvě ženy – Sharon Robinson a Natalia Gutman . Po roce 2000 mohli festivaloví posluchači obdivovat vroucí umění Collina Carra , brilantního Alexe Ivaškina , excelentní výkon Borise Pergamenščikova nebo interpretaci Davida Geringase . Před třemi lety se na festivalu poprvé objevila další hvězda, a to Heinrich Schiff . Jeho podání Dvořákova violoncellového koncertu bylo označováno za vrcholné, kritiky opěvovaly hráčskou brilanci s ušlechtilostí tónu a výrazu, které uchvacovaly, a nadšení publika se projevilo i ovacemi vestoje. Nepříliš šťastným se ukázal pouze záskok za Maria Brunella, který obstaral Jan Vogler . Naopak loňský účastník, mladý violoncellista švýcarského původu Christian Poltéra se zařadil k nejlepším. Jeho krásný, sytý, nosný tón, půvabná procítěnost detailů, hloubka i obrazný výraz naprosto okouzlily pražské publikum. A jak na své vystoupení vzpomíná Christian Poltéra sám? „Příležitost hrát Dvořákův violoncellový koncert je pro mě vždy mimořádná. Nejen proto, že se jedná o jeden z nejnáročnějších koncertů technicky i hudebně, ale pravděpodobně toto dílo zůstane nejvelkolepějším, cellově efektním, dokonale orchestrovaným koncertem navždy. Mít to potěšení zahrát si tento kus v Praze, v lůnu české hudby, mi samozřejmě dodalo pocit obrovské zodpovědnosti a respektu. Z tohoto důvodu považuji své vystoupení v pražském Rudolfinu společně se Skotským orchestrem BBC za jeden z nejvýznamnějších milníků v mé dosavadní zkušenosti s tímto kusem v celé kariéře.“
V letošním roce se čestné úlohy sólisty v tomto skvostu české hudební literatury zhostí brazilský rodák Antonio Meneses . Na svém kontě má tento žák italského cellisty Antonia Janigra řadu významných ocenění, včetně vítězství ze soutěže ARD v Mnichově, či Čajkovského soutěže v Moskvě a spoluúčinkoval s renomovanými orchestry, jakými jsou Berlínská filharmonie, Londýnští symfonikové, BBC Symphony, Orchestr Concertgebouw, Vídeňští symfonikové, Česká filharmonie, Petrohradská filharmonie, Izraelská filharmonie, Orchestre de la Suisse Romande, orchestr Bavorského rozhlasu, Newyorská filharmonie, Státní symfonický orchestr ve Washingtonu. Mezi dirigenty, s nimiž spolupracoval, nalezneme jména jako Herbert von Karajan, Riccardo Muti, Mariss Jansons, Claudio Abbado, André Previn, Andrew Davis, Semjon Byčkov, Herbert Blomstedt, Gerd Albrecht, Jurij Temirkanov, Kurt Sanderling, Neeme Järvi či Riccardo Chailly.
Při této příležitosti řekl Antonio Meneses: „Česká hudba pro violoncello mi byla vždy velmi blízká a nejvíce snad právě Dvořákův koncert h moll. Nikdy
nezapomenu na své turné s Českou filharmonií a Václavem Neumannem, na němž jsem právě v tomto díle vystupoval. Byla to překrásná spolupráce. V poslední době mě velice okouzlila i hudba Bohuslava Martinů – jeho první koncert, variace a sonáty, které jsem v nedávné době nahrál pro AVIE.“
Přehlídka jmen, jež jsou spojena s Dvořákovým violoncellovým dílem a festivalem Pražský podzim, obsahuje tedy řadu výjimečných osobností, a Praha tak v uplynulých sedmnácti letech měla možnost vyslechnout nejrůznější interpretace akcentující více či méně slovanskou vřelost, zpěvnost, zvukovou barevnost a současně i americké kořeny této skladby. Pročítáme-li se zpětně tiskovými ohlasy těchto všech koncertů, je potěšitelné, že nezřídka byl právě závěrečný koncert a provedení tohoto kusu považován za absolutní vrchol příslušného ročníku festivalu. Pražský podzim je právem hrdý na to, že sami violoncellisté mají velký zájem v Praze s tímto opusem vystoupit, a tak je již na několik let dopředu tento umělecký úkol úspěšně zadán a tradice zakončení festivalu jedním z vrcholů tvorby Antonína Dvořáka bude nadále pokračovat. V příštích letech se posluchači mohou těšit například na ruského umělce Alexandera Kniazeva nebo nositele ECHO Klassik pro rok 2006 Danjula Ishizaku .
(V článku jsou použity citace rozhovorů s Mischou Maiským, Christianem Poltérou a Antoniem Menesesem, které Pražský podzim uskutečnil telefonicky či e-mailem v průběhu června a července letošního roku.)
