Balkánská dechovka má v našich krajinách své stabilní místo a velká jména typu Goran Bregović, Emir Kusturica nebo Boban Marković prorazili cestu i pro nové talenty jižanské scény. Jeden z nejvýraznějších je Makedonec Džambo Aguševi, který navazuje na mistrovství místních trumpetistů a vyhrává pravidelně soutěže na srbském festivalu Guča, též zvaný jako „balkánský Woodstock“. Frontmana společně s jeho početným orchestrem v pozadí, jsme pro vás zastihli na festivalu Colours Of Ostrava, kde přiložili polínko do ohně rozpáleného ostravského podnebí.
Hned na úvod mi musíš vysvětlit, proč jste nezahráli oblíbené písně jako Mesećina nebo Kalashnikov? Publikum se jich vehementně dožadovalo a navíc by to výborně vygradovalo vaše jinak povedené vystoupení. My jsme vás slyšeli, nemysli si. (smích) Nicméně nás kapánek zradilo plánování. Začali jsme sice dřív, ale než přišel prostor na tyhle dvě písně, už nás hnali z pódia.
Ve vašem setlistu se kromě dvou výše zmíněných objevila i Čaje, šukarije, což jsou všechno písně Gorana Bregoviće. Připadá mi, že fungují jako nějaký národní fond a autorovi to evidentně nevadí. Já bych řekl, že to Goran dokonce podporuje. Tohle jsou totiž písně, které si lidé u trubačů objednají jako první. Přesněji, jakmile lidské ucho zaslechne pořádnou trubku, chce slyšet tyto dvě hymny. Na druhou stranu, v mém orchestru se snažíme věci dělat trochu jinak. Když skládám, dívám se i více do světa a snažím se vkládat nové elementy a originální přístupy.
Vždy mě zajímalo, kde se dá brát inspirace pro styl, který by tradiční posluchači brali jako „hotový“? Poslouchám obrovská kvanta hudby. Všechno od arabské, přes funky a jazz, až po reggae, což ve výsledku znamená, že hraju tradičním způsobem romsky, ale v pozadí se objevují i mé četné objevy. Míchám tak dohromady obrovské množství stylů a užívám si pohledy překvapeného publika. Některé postupy jsou pro ně dosti šokující, ale vždy je tam základ, kterému rozumí, ať už je z jakékoliv části světa a dříve či později se roztančí.
Snažíš se vystoupení ozvláštňovat i zajímavými hosty? Vystupujeme, jak se dá, a ničemu se nebráníme. Teď jsme třeba dorazili z Francie, které předcházela Anglie, zítra jedeme do Vídně a poté do Makedonie, kde máme další sjednaná vystoupení. Hrozně rádi improvizujeme, a když je to nutné, tak i rapujeme. (smích) Nicméně, na Francii hrozně rád vzpomínám, protože jsme se na festivalu Welcome in Tziganie potkali s bosenskými Dubioza Kolektiv. Neskutečně jsme si rozuměli, takže když oni zpívali, my jsme hráli a publikum bylo nepříčetné.
Na Colours jsem narazil na relativně velké množství kapel, které zajímavě zapojují trubku do svého zvuku, ale berou to spíš jen jako ozvláštnění. Jaký máš pocit, když sleduješ ostatní kapely na festivalech? Mnoho kapel dokáže hrát opravdu zajímavě, ale my jsme trubku poslouchali už v mámině lůnu. Hráli jsme na ni snad od plínek a po celou dobu vyrůstání. S tím nástrojem usínáme a pouhý pohled na něj po probuzení vzbuzuje obsesi: Trubka, trubka, trubka! Navíc, my nehrajeme tak, že se těšíme na konec setu, ať můžeme odpočívat. My bychom dokázali hrát celou noc, protože tím jednoduše žijeme a užíváme si pohled na spokojený a tančící dav před námi. Chování publika se dokáže různě měnit, jako u všech ostatních kapel, ale když jim předneseš absolutní nadšení, dav se s tím plně ztotožní.
Nepochybuju, že i ten mladík z Too Many Zoos se s trubkou narodil, ale spíš hrál tak nějak do pohody. Marně jsem hledal omračující rychlost a dočkal jsem se spíš machrování při hře s jednou rukou… Někdo dělá s prsty furt to samé a někdo se s tím narodil. Trubka je jako divoké zvíře. Nestačí jen poklepávat a hladit. Člověk musí převzít otěže a pořádně se na býkovi projet. (smích)
Když se ještě vrátíme do období lůna a plínek, balkánská muzika byla vždy součástí mého života, ale Džej Ramadanovski a živák Na Tašmajdanu mi změnili život a dodnes to miluju. Jaké jsi měl hlavní inspirace v dětství? Džej je pro nás všechny posvátný, ale od chvíle co jsem byl schopen vnímat, jsem sledoval rodiče a strýce při hraní. Když se celá tvoje rodina živí hudbou, jinak to ani nejde. Byl jsem neustále obklopen tradiční romskou muzikou, ale i rodina hledala inspiraci po světě a to nejen od romských hudebníků. Jediné, co mě mrzí je, že v rodině nemáme žádné kytaristy. Všechno to jsou trumpetisti nebo saxofonisti. (smích) Všichni do jednoho jsme vyrůstali na Džejovi, ale svou roli hrál i Šaban Bajramović.
Pokud vím, tak toho zase miluje Mick Jagger. Mick ví, co je dobré! (smích)
V tvém případě se nabízí i otázka, zdali jako elitní balkánský trumpetista používáš i nějakou originální trubku? V mládí jsem pochopitelně hrál na všechno od německé výroby, až po trubky z Itálie nebo Francie. Vždycky jsem si ale přál mít opravdový Rolls Royce a to trubku Bach Stradivarius. Jako dítě jsem si musel dlouho počkat, protože dva a půl tisíce eur je přece jen hodně peněz. Hodně jsem taky schytával komentáře, že dát takové peníze za kus železa je bláznovství. Na druhou stranu, já vím, jak jedinečný dostanu zvuk a co dokáže ten kov. Při výrobě jsem si vyžádal diamanty na knoflících a celé tělo, včetně náhubku mám pozlacené. Něco takového nemá nikdo!
Jaké jsou nejbližší plány pro tvůj orchestr? V prvé řadě nám vyjde během září nové album. Jako hosty jsem si třeba přizval již zmíněné Dubioza Kolektiv z Bosny. Album bude obsahovat několik archivních kousků, které jsem nikdy nevydal, ale také zcela nové věci, které jsme představili i dnes v Ostravě. Dal bych ruku do ohně za to, že až si posluchači album pustí, budou hodně překvapeni. Bude to totiž hold romské tradici, ale v naprosto revolučním podání.
Srbský festival Guča má po světě téměř mystickou podobu, ale málokdo jej zažil naživo. Je to vhodné místo pro ty, kteří tuto akci zvažují, jako součást zastávky na dovolené a nejsou z Balkánského poloostrova? Hotová Sodoma Gomora, abych řekl pravdu. Je to tak šílené místo až se divím, že nedochází k obětem na životech. Člověk jen vejde do toho cirkusu a je bláznem taky. Pokud má někdo obdiv k trumpetistům, není lepší místo na světě, ale je to naprostá cvokárna! Na druhou stranu, tohle je pro mě posvátné místo. Častokrát jsem soutěžil v několika kolech proti dvěma stům jiných souborů a vyhrál jsem několik mistrovských cen.
Přibliž nám i trochu porotu. V porotě sedí odborníci ze zemí, kde mají trumpetisté dlouholetou tradici. Za stolem sedí zástupci mimo jiné Itálie, Francie, Srbska a Makedonie, kteří hodnotí výkon, vzhled a zvuk orchestru.
Co je podle tebe nejdůležitější charakteristika mistra trumpetisty? Jde o rychlost, inovátorství… Tři v jednom! Rychlost, charakter a světovost.
