O Štefanu Czapárym naleznete v současné době zmínky na světových internetových adresách, v osmdesátých letech to bylo spíše detektivní pátrání. Po umělci, který po srpnu roku 1968 zvolil život v emigraci, jako by se zavřela voda. Pokud jste tedy nebyli současníky Štefana Czapáryho, nevěděli jste nic. Jedním z jeho kolegů byl profesor František Pospíšil, který mne na koncertě letošního ročníku Pražského jara bývalému koncertnímu mistru Pražských symfoniků představil a poté zprostředkoval vzpomínkový společný rozhovor v jeho pražském bytě.
Pane Czapáry, jak jste se vy, rodák z maďarského města Békéscsaba (podle výše zmíněného slovníku narozen 3. 4. 1926), dostal do Prahy, jaká byla vaše cesta k hudbě? Pocházím z Maďarska, z Békéscsaby. Město je zajímavé tím, že tam tehdy bylo hodně Slováků, ale já se od nich nenaučil ani slovo, to spíš oni mluvili maďarsky. Můj otec byl učitel a hrál na několik nástrojů, mezi nimi i na housle a ty se mi jako dítěti líbily. Nejdříve mě učil sám, když jsem studoval na gymnáziu tak už jsem měl profesionálního učitele a nakonec jsem byl přijat na Hudební akademii Ference Liszta v Budapešti. Můj učitel byl Imre Waldbauer, učil tam taky Sándor Végh a ředitelem akademie byl tehdy Ede Zathureczky. To bylo těsně po válce. Budapešť byla zničená, zažil jsem tam frontu a byl zázrak, že jsem zůstal živý. Můj učitel odešel do Spojených států, další profesor Sándor Végh emigroval i se svým kvartetem, a tak jsem se rozhodl jít do Prahy, protože té se jednak vyhnuly válečné škody a vůbec bylo všeobecně známé, že hudební i pedagogický život byl v Praze vždycky na vysoké úrovni. V Budapešti jsem studoval jen dva semestry a ve studiu jsem pokračoval v Praze. Když jsem přijel, neuměl jsem česky, jen jsem „koktal“ německy. Měl jsem sice doklady o ukončeném vzdělání, prošel jsem talentovou zkouškou, ale bylo rozhodnuto, abych studoval ještě pár let na konzervatoři, než jsem mohl pokračovat na Akademii. Nicméně jsem se alespoň učil česky, což se stalo příležitostí pro studentské žerty mých kolegů. Jednou jsem si poranil prst a nemohl jsem jít na hodinu k profesoru Dědečkovi. No a když jsem požádal kolegy o radu, dostalo se mi poučení, že se mám naučit větu „přiskřípl jsem si prst mezi dveřmi“. Nakonec, po dlouhé řadě pokusů o vyslovení této věty, jsem ji raději ukázal panu profesorovi napsanou na papírku. Na konzervatoři jsem studoval v letech 1946 až 1949 a potom na Akademii múzických umění u profesora Františka Daniela do roku 1953.
Štefan Czapáry pokračoval na Akademii v aspirantuře a věnoval se sólové a komorní hře. Ještě jako posluchač konzervatoře, už v roce 1948, premiéroval Kalabisovu Houslovou sonátu. Vedle toho založil Czapáryho smyčcové kvarteto s kolegy houslistou Bohuslavem Purgerem, pozdějším koncertním mistrem rozhlasových symfoniků, violistou Jaroslavem Karlovským a violoncellistou Vladimírem Nedbálkem. Soubor koncertoval i v zahraničí. Závěrem a vyvrcholením studia byla účast v Mezinárodní hudební soutěži Pražského jara.
To bylo v šestapadesátém roce, získal jsem druhou cenu a laureátství. Byla to dělená cena a dostal ji také jeden Rus a Ladislav Jásek. Tehdy jsme hráli v prvním kole za plentou a povinnou skladbou byla jedna těžká etuda od Ondříčka. Byl jsem sám překvapen, že jsem postoupil do dalšího kola, člověk je na sebe vždycky až přehnaně kritický. Ve třetím kole jsem hrál povinné skladby od Dvořáka a Mozarta a na koncertě laureátů první větu z Koncertu č. 5 A dur Wolfganga Amadea Mozarta s Ondříčkovou kadencí.
V tomto ročníku – 1956 – byly všechny ceny dělené. Druhou cenu dostal vedle Jáska a Czapáryho také ruský houslista Žan Ter-Merkerjan. Členy poroty byli tehdy také František Daniel a Ede Zathurecky, tedy dva profesoři, které Czapáry osobně znal a kteří hlavně dobře znali jeho nadání.
Jaká byla, pane Czapáry, vaše další kariéra, kde jste získal angažmá? První zaměstnání jsem dostal v orchestru Národního divadla v Tylově divadle odkud zrovna odcházeli členové Vlachova kvarteta. Byl jsem tam asi tři roky a potom jsem dostal nabídku od Bruna Bělčíka, abych šel na konkurz na třetího koncertního mistra do Symfonického orchestru hl. městy Prahy FOK, místo Břetislava Novotného, který už hrál převážně v Kvartetu města Prahy. Tak to je taky taková historka, že já sem tam nastoupil jako třetí koncertní mistr, ale de facto jsem hrál vždycky jako první koncertní mistr. Byl jsem ale velmi šťasten, že jsem tolik hrál, jelikož jsem de facto neměl repertoár a vypracoval jsem si ho teprve tam.
Jako koncertní mistr Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK jste působil deset let až do roku 1969. Pak jste se rozhodl k odchodu do emigrace. Co jste ještě opustil a jak proběhla vaše cesta z Československa? Hrával jsem také s Českým komorním orchestrem a měl jsem Pražské smyčcové trio, kde na violu hrál Hubert Šimáček a na violoncello Stanislav Apolín. Tehdy jsem ještě nebyl ženatý s pozdější manželkou Evou, která v dubčekovské éře mohla pracovat v zahraničí a měla v té době nějakou práci v St. Pöltenu západně od Vídně. A v době, kdy pracovala ve Vinohradské nemocnici, kam přicházelo hodně lidí z ciziny na plastickou chirurgii a také odborníci na návštěvy, se seznámila s jedním profesorem z Mainzu. No a já Evě tehdy v osmašedesátém řekl, podívej se, jdi a zůstaň tam v St. Pöltenu, protože Rusové tady budou za chvíli. Já mám pas, můžu bez kontroly cestovat. A ona říká, „ty děláš paniku, pořád ty Rusové, nejsi normální, že takle mluvíš.“ A ráno 21. srpna ve čtyři hodiny mi Apolín volá, „jsou tady naši přátelé na tancích.“ No, a už jsme byli obsazeni. Pak jsme vyrazili do Rakouska a ve Vídni jsme bydleli u známého lékaře ve staré vile, kde už bylo nějakých deset pražských lékařů, kteří emigrovali. Čekali jsme na vízum do Německa a Eva každý den ráno chodila na velvyslanectví ve Vídni a dělala tam tlumočníka. Stály tam tisíce Čechů, kteří chtěli do Německa a tak jim radila. Chodili jsem také po různých vyslanectvích, kde byly tabule se jmény a adresami a tak jsme měli přehled kde jsou ostatní emigranti. Takhle mne našel Zdeněk Koníček z pražského kvarteta.
Jaká byla sestava souboru a jak se jmenoval? Koníček dal dohromady kvartet, který většinou převzal repertoár Kvarteta města Prahy. A než přišel Rudolf Kalup z Vídně, kde byl členem Tönkünstler Orchester, hrál druhé housle koncertní mistr düsseldorfské opery, violu Jaroslav Karlovský a violoncello Zdeněk Koníček. Měli jsme pochopitelně velké těžkosti, protože v Německu jsme na nátlak z Prahy nesměli hrát, vystupovali jsme pod názvem České kvarteto, ale i tak jsme hráli hodně koncertů. Díky Koníčkovým kontaktům s agenturou Mariedi Anders jsme pak získali prostor v Christchurch na New Zealandu (v roce 1970 jsme tam také hráli sérii koncertů na Univerzitě k dvoustému výročí narození Beethovena), na McMaster University v Hamiltonu v Kanadě, na Lawrence University Appleton ve Wisconsinu či v Buffalu v USA. Mariedi Anders zorganizovala velký zájezd na Západní pobřeží, začali jsme v San Franciscu a pak jsme jeli přes celou Ameriku. A přijeli jsme se představit taky do Evropy. V Kanadě jsem se také setkal s Karlem Ančerlem, který mě dobře znal, byl ještě na Akademii ve studentském orchestru, který sestavil. Vybíral tehdy koncertního mistra a když jsem zahrál na zkoušku, řekl „ty budeš dělat koncertního, hotovo“. A když jsem hrál výpomoc na zájezdě České filharmonie, tak mi nabídl, abych šel k nim dělat konkurz. Když jsem ho v emigraci v Kanadě navštívil, okamžitě, aniž bych něco řekl, sedl a psal doporučující dopisy – mám je doma. Úplně jsem žasnul, jak pěkně mě tak vysoce ceněný dirigent klasifikuje.
Jak dlouho trvala vaše americká cesta? Bohužel krátce, v tom nejlepším brzy skončila. Když jsme dva roky stále cestovali mezi New Zealandem a Hamiltonem v Kanadě, došlo k rozporům mezi členy souboru – někteří nechtěli zůstat v Americe. Rudolf Kalup se chtěl vrátit do Evropy, Jaroslav Karlovský chtěl jít do Austrálie, a tak jsem spolupráci ukončil a vrátil jsme se do Německa. Měl jsem zpočátku také nabídku na angažmá v Berlíně, ale to bylo uzavřené město v komunistickém státě, něco by se tam mohlo přihodit a už bych se nevrátil. Nakonec se našlo místo v Rozhlasovém orchestru v Saarbrückenu blízko Mainzu, kde moje žena se synem pracovali. A hned ten den, kdy jsem přistál letadlem, jsem šel na konkurz. Orchestr mě chtěl hned, ale musel jsem čekat, až to v tu dobu nepřítomný šéf orchestru Hans Zender schválí. Tak jsem dostal místo koncertního mistra, pro které hledali vhodného hráče už tři roky, ale ještě byli ochotni čekat na mě půl roku, jelikož jsem měl závazek k vyučování na Univerzitě v Canterbury. Pracoval jsme v Saarbrückenu 19 let a natočil spoustu snímků pro rozhlas – třeba koncerty Dvořáka, Mozarta nebo Brucha. Vedle práce v rozhlase s komorním a symfonickým orchestrem jsem založil svoje trio, se kterým jsem vedle koncertování také natáčel. Členy tohoto souboru, německy se jmenoval Czapary Streichtrio, byli violista Eckart Schloifer a violoncellista Ulrich Heinen.
