Emmanuel Villaume patří k nejaktivnějším dirigentům své generace. Po štrasburské konzervatoři dokončil studium literatury, filozofie a muzikologie v Paříži; v 21 letech se stal dramaturgem Opéra du Rhin, posléze však začal pracovat jako dirigent. Dnes osmačtyřicetiletý Francouz působil na řadě operních scén v USA (Metropolitan Opera, Lyric Opera of Chicago, Washington National Opera, San Francisco Opera, Los Angeles Opera, Santa Fe Opera, Dallas Opera a Saint Louis Opera), dále v Montreal Opera, v londýnské Royal Opera, benátské La Fenice, Teatro Regio v Turíně, v Deutsche Oper, kolínské a bonnské opeře, hamburské Staatsoper, na vídeňském festivalu Klangbogen a v madridském Teatro Real. Ve Francii pracoval s operními scénami Bastille, Toulouse, Marseilles, Nice a Monte Carlo; v Argentině v Teatro Colon a v Japonsku s Tokyo Bunka Kaikan; v Japonsku vystoupil také s NHK Orchestra a Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra. Deset let působil jako ředitel Spoleto Festivalu v USA (2001–2010). Mezi symfonické orchestry, které dirigoval, patří Montreal Symphony, Chicago Symphony, Boston Symphony a symfonické orchestry Los Angeles, San Francisco, Houston, Indianapolis, St Louis, Detroit, Utah, Quebec a Oregon, Minnesota Orchestra, Juilliard Orchestra, Orchestre de Paris, Orchestre Philharmonique de Radio France, Beethovenhalle Orchester Bonn, Münchner Rundfunkorchester, Duisburger Philharmoniker, Dánský národní symfonický orchestr, Norský rozhlasový orchestr, Kungliga Filharmonikerna ad. V Austrálii vystoupil se symfonickými orchestry v Sydney, Melbourne a Brisbane. Od roku 2009 je šéfdirigentem Slovenské filharmonie, zároveň je šéfdirigentem Slovinské filharmonie v Lublani. Jeho nahrávky vydaly firmy Deutsche Grammophon, Decca a EMI.
Od roku 2009 jste šéfdirigentem Slovenské filharmonie, které je letos 63 let. Čeho si na orchestru ceníte? Je velmi kvalitní, se skutečnou tradicí. Byl jsem ihned dojat jejich muzikálností a závazností. Je to typ orchestru, u něhož je možné přenést hudební myšlenku přímo do skupiny bez dlouhého vysvětlování, i kdyby mohla být zpočátku příliš subtilní nebo by bylo obtížné ji koncipovat. Jejich energie jde daleko za nutné minimum a celý orchestr může společně zamířit do odvážnějších směrů. To je dnes vzácná kvalita a snažíme se ji udržet a rozvinout. Pracujeme také na základech co nejširší dramaturgie, ale s důrazem na klasický repertoár. Provádění Haydna a Mozarta je nezbytná „gymnastika“, která vyžaduje přesnou a čistou práci na souhře, frázování, intonaci a celkovém zvuku.
Slovenská filharmonie dnes hraje znovu v Redutě, jejíž renovace trvala několik let. Jak hodnotíte akustiku sálu a která hudba tam zní nejlépe? Renovace Reduty je nesporný úspěch. Býval to jeden z nejoblíbenějších koncertních sálů celé řady hudebníků a dnes je jím ještě víc než dřív. Rekonstrukce varhan se zdařila, takže nyní můžeme zařazovat do programu skladby s varhanním partem, aniž bychom se museli obávat selhání nebo falešného tónu uprostřed koncertu… Velikost sálu je ideální, dostatečně intimní, přesto má však určitý slavnostní charakter. Akustika má dnes možná o něco větší dozvuk než dřív, což momentálně poněkud upravujeme, aby sál mohl pojmout co největší orchestrální obsazení a velký sbor, aniž by došlo k úplnému nasycení. Nový sál Reduty je výjimečným aktivem, a jak v naší práci, tak ve styku s veřejností je naším základním aktivem.
Jste rodilý Francouz. Máte v úmyslu zařadit do programu SF co nejvíc francouzské hudby, a pokud ano, z kterého období? Francouzský repertoár je mi samozřejmě blízký, a ať už kdokoliv říká cokoliv, muzikanti se vždy cítí nejvíc doma, když hrají repertoár, který je jádrem jejich národní kultury. Narodil jsem se však v Alsasku a do určité míry se cítím stejně dobře jak při Mahlerově, tak Debussyho hudbě! Je důležité, aby šéfdirigent zkoušel se svým orchestrem na celém repertoáru sezony. Pokud se týká francouzské hudby, dávám přednost Berliozovi, Ravelovi a Debussymu. Těmto skladatelům však nemůžeme rozumět aniž bychom nejprve porozuměli – tak jako nakonec i oni – Mozartovi a Wagnerovi.
Jak přistupují hráči Slovenské filharmonie k francouzské hudbě? Rozumějí okamžitě zvuku a čistotě frázování – jejich porozumění je daleko zřetelnější než například u amerického orchestru. Stačí něco zdůraznit a okamžitě vystoupí z mlhavější nebo „mazlavější“ koncepce orchestrální textury. Je to něco, co se dá těžko vysvětlit, a závisí to bezpochyby na konstelaci různých činitelů jako tradice, jazyk a nástrojové školení. Je však třeba se vyvarovat příliš akademického přístupu ke stylu: neexistuje žádný absolutní recept na „francouzský“ zvuk a každé dílo zpívá s přízvukem sobě vlastním.
Na Slovensku, tak jako v jiných evropských zemích, ještě stále funguje systém předplatného, na rozdíl například od Anglie, kde tento systém nikdy nefungoval uspokojivě. Jak ovlivnila současná ekonomická situace abonmá v Redutě? Je sál vždy dostatečně zaplněn? Musíme držet palce: renovace podpořila abonmá a každý koncert hrajeme dvakrát po sobě, vždy při téměř plné kapacitě. Po nuceném exilu, kdy se koncerty SF konaly ve Slovenském národním divadle, se nám publikum vrátilo do Reduty v plné síle. Veřejnost má samozřejmě také zájem o zrestaurovanou budovu, a proto je na nás pracovat tak, aby nám publikum zůstalo věrné.
Plánujete nějaká turné se Slovenskou filharmonií? Máme s orchestrem v plánu několik turné a nahrávek; pověst orchestru je skvělá. Hrát i v jiných sálech, pod jiným tlakem, je velmi zdravá a plodná orchestrální praxe. Reduta je dnes zcela odhlučněna a máme k dispozici prvotřídní nahrávací techniku, kterou máme v úmyslu plně využít. Tyto projekty vyžadují mnoho příprav, začínáme však již vidět ovoce své práce.
Slovensko je malá země, pochází z ní však řada výborných zpěváků světového renomé – ze současných umělců jmenujme alespoň sopranistky Adrianu Kučerovou a Ľubicu Vargicovou, tenoristu Pavla Breslika a basistu Štefana Kocána. Tito zpěváci dnes působí většinou v zahraničí. Pokud to je možné, angažujete slovenské zpěváky v programech filharmonie? Se slovenskými zpěváky – slavnými i méně slavnými – pracujeme stále! Velmi dbám o různá poslání naší instituce a podpora slovenských talentů je jedno z nich. Máme také jeden z nejlepších sborů v Evropě a snažím se provést s ním během sezony alespoň dvě velká díla.
Máte v úmyslu angažovat také francouzské sólisty, ať už zpěváky nebo instrumentalisty? Snažím se využít svých kontaktů se všemi svými kolegy, neomezuji se na francouzské umělce. V tomto směru je naše profese na určité úrovni zcela mezinárodní.
Dirigoval jste také v Praze. Existují podle vašeho názoru, pokud se týká povahy jejich muzikálnosti, významné rozdíly mezi českými a slovenskými hudebníky? V Praze jsem zatím pracoval jen s Pražskou komorní filharmonií, což je orchestr, který miluji. Nemám však dostatek zkušeností pokud se týká obou kultur, abych si mohl dovolit riskovat podobná srovnání!
Dirigoval jste v průběhu své kariéry i český repertoár? Už na jejím začátku jsem dirigoval téměř všechny Dvořákovy symfonie. Také jsem dirigoval Její pastorkyňu , Výlety pana Broučka a několik Janáčkových orchestrálních skladeb. Janáčkův dramatický génius mi dal pocítit mnohé z mých největších emocionálních zážitků během mé operní kariéry.
V květnu 2013 budete účinkovat na Pražském jaru. Co bude na programu vašeho koncertu? Ravelovy Valses nobles et sentimentales, dále houslový koncert mladé slovenské skladatelky Ľubice Čekovské, Ravelův Cikán a v druhé polovině koncertu Franckova Symfonie D dur. Z větší části tedy francouzský program, sólistou bude francouzský houslista Augustin Dumay, s kterým budu pracovat poprvé.
Od roku 2008 jste také šéfdirigentem Slovinské filharmonie v Lublani. Jaké jsou její přednosti a na jaký repertoár se soustřeďujete? Tento orchestr dokáže být zcela virtuózní ve velice technickém repertoáru; Slovinsko má dlouholetou hudební tradici, která tíhne spíš k německému stylu. Tak jako v Bratislavě i v Lublani se snažíme o co nejširší dramaturgii a podobně klademe důraz i na provádění klasického repertoáru.
Hraje lublaňský orchestr před zaplněnými sály? Sál, ve kterém hrajeme, má obrovskou kapacitu. Můžeme jej zcela naplnit jen tehdy, když zahrneme do programu velmi populární skladby, jako například Verdiho Requiem . Místní publikum je nám však velice věrné. Jsme jediná kulturní instituce ve Slovinsku, které se podařilo zachovat si během několika posledních let původní počet abonentů.
Snížil stát za současné ekonomické situace v Evropě Slovinské filharmonii subvenci? Ekonomická situace ve Slovinsku je ještě horší než na Slovensku a kultura ji pocítila dost tvrdě…
Kromě vrcholných funkcí na Slovensku a ve Slovinsku jste působil mimo jiné i v řadě operních divadel v USA, s mnoha proslulými zpěváky. Jak byste srovnal práci v USA s prací v Evropě? Ve Spojených státech je naprosto bezvadná disciplína pokud se týká celkové práce, organizace a zkoušek. Evropané by se mohli v tomto smyslu od Američanů hodně naučit! Jsou k tomu však také bezprostřední ekonomické důvody. Ve Spojených státech plynou finance ze soukromých zdrojů, a proto se musí reagovat na určité požadavky, což může mít také nevýhody. Mimochodem americké orchestry, i ty méně prestižní, jsou – pokud se týká nástrojové hry – na vysoké úrovni. Ale takový orchestr jako bratislavský může dosáhnout poetické nebo subtilní interpretace rychleji. Miluji smysl pro duch kolektivu a fundamentální nadšení amerických umělců, avšak v Lublani i v Bratislavě také existuje velice solidární a konstruktivní atmosféra, což je do určité míry výjimka mezi evropskými orchestry, které tíhnou k individualismu a snadno kritizují.
Neustále se pohybujete mezi Evropou a Spojenými státy, což určitě přináší své problémy. Jak se vyrovnáváte s nároky, které na vás kladou, nejen různé časové zóny, ale i různé národní povahy? Mám byt jak v New Yorku, tak v Paříži a mám v podstatě dvojí šatník. Ale po několika měsících najednou zjistím v New Yorku, že tam mám šest párů bot, zatímco v Paříži žádné – anebo je tomu naopak… Hodně času trávím tím, že obhajuji před svými americkými přáteli evropskou kulturu a politiku – a naopak v Evropě obhajuji Ameriku! Po několika měsících na jednom světadíle mi ten druhý chybí. Snažím se spojit v práci i v životě to nejlepší z obou kultur. Doufám, že nespojuji to nejhorší!
Co byste radil mladým hudebníkům na začátku jejich kariéry – nejen na Slovensku a ve Slovinsku, ale kdekoliv v Evropě nebo USA? Dnes nemůže muzikant prorazit bez vzorné a pilné práce. Nesmíte ale ztratit svou osobnost. Asimilujte výuku svých učitelů, ale neváhejte ji srovnávat s jinými metodami a novými vzory. Vzdělávejte se také mimo hudbu, jako interpreti budete o to bohatší. Nezapomeňte nikdy na svou prvotní vášeň pro hudbu. Buďte ale připraveni na to, že budete muset přijmout i nezdary a zamítnutí; stane-li se to, obraťte stránku a začněte znova a lépe. Poznal jsem umělce, kteří měli báječný talent a přesto neudělali kariéru, neboť jim chyběla odvaha a vytrvalost, a poznal jsem i jiné, jejichž talent byl svou povahou spíš prostřední, kteří však získali své místo na první příčce díky morální síle a nezdolné energii.
A co byste navíc radil mladým dirigentům? Učte se cizím jazykům. Čtěte. Cestujte. A co je překvapující, ale je to často nutné zdůraznit: Choďte na koncerty svých kolegů, mnohému se tam naučíte.
