Olomoucký soubor Ensemble Damian oslaví v letošním roce patnáct let své existence. V jeho čele od počátku stojí skladatel, muzikolog a pedagog Tomáš Hanzlík (* 1972), jenž je zároveň uměleckým vedoucím Dětské opery Olomouc a impresáriem vlastního kočovného divadla Theatrum Schrattenbach. Hanzlík je absolventem kateder muzikologie a hudební výchovy Univerzity Palackého v Olomouci. Tématem jeho disertace byla hudba piaristických skladatelů 17. a 18. století. České i latinské texty piaristů pak využil i při kompozici řady vlastních oper. Vedle pedagogické činnosti se věnuje kritickým edicím staré české hudby a pravidelně koncertuje jako dirigent, vokalista a hráč na smyčcové nástroje. S Ensemble Damian uvádí vedle staré hudby a vlastních děl také soudobé autory z minimalistického okruhu. Svůj vlastní skladatelský styl Hanzlík označuje jako neobarokní minimalismus, charakteristický zacyklením historizujících harmonických a melodických fragmentů.
Můžete nám přiblížit, co vás a vaše kolegy před patnácti lety vedlo k založení souboru Ensemble Damian? První soubor jsme založili se spolužáky na katedře hudební výchovy a muzikologie Univerzity Palackého v Olomouci. Několik let jsme si jen tak hráli, v podstatě jako klasické studentské Collegium musicum. Prvním veřejným vystoupením pod názvem Ensemble Damian byl až v roce 1995 projekt dramaturgicky spojující skladby s námětem zápalné lidské oběti v hudbě raného baroka. Postupem času jsme se od autentické interpretace barokní hudby na historické nástroje dostali i k současné hudbě. Největší díl soudobého repertoáru jsem skladatelsky obstarával já a Vít Zouhar. Od založení Ensemble Damian se brzy odvinul i nápad na založení festivalu Baroko. První ročník se uskutečnil v roce 1998. Chtěl jsem svým spoluhráčům ukázat, jak hrají starou hudbu ostatní. Díky festivalu v Olomouci postupně poprvé koncertovaly soubory jako Musica Antiqua Praha, Musica Florea, Capella Regia Praha, Collegium Marianum, Hofmusici, Solamente Naturali, Ars Brunensis Chorus, Musica Aeterna a řada dalších. Mimo novodobých premiér původních barokních skladeb zaznívají dodnes na festivalu i světové premiéry děl, která s barokem souvisí třeba jen textově. Mé opery, stejně jako opery mého kolegy Víta Zouhara, jsou napsány na barokní libreta, která zůstala zachována, ale hudba se ztratila. Přemýšleli jsme, jak ta hudba asi mohla vypadat, ale nesnažili jsme se být nějak příliš autentičtí. V podstatě vznikla hudba, která barokní styl parafrázuje. Říkám tomu neobarokní minimalismus.
Jak se v průběhu své patnáctileté existence soubor proměnil, a které projekty považujete zpětně za nejpodstatnější? Z původní sestavy jsme zůstali jen čtyři zpěváci – Markéta Večeřová, Jana Synková, Pavel Maška a já. Jinak to byl dost složitý vývoj. Nedávno jsem s překvapením zjistil, že mimo koncertního provedení řady skladeb jsme realizovali celkem dvacet děl scénicky. Mimo oper jsou to i oratoria a pantomimy. Kdybych měl říct, co je nejpodstatnější z hlediska úspěšnosti či kariéry, musel bych na prvním místě zmínit svou operu Endymio . Z trilogie mých latinských oper má nejkrásnější poselství a asi i hudbu. Další byla opera Yta innocens , ta měla premiéru v dramaturgické řadě „Bušení do železné opony“ Národního divadla v Praze. Na základě jejího úspěšného provedení jsem pak na objednávku Národního divadla složil operu Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra velikého ). Z hlediska divácké úspěšnosti je na prvním místě Zouharova opera Coronide a hned za ní naše společné dílo Torso . Tyto dvě opery jsme zatím hráli téměř stokrát. Oproti tomu některá vydařená představení hrajeme málo, případně se uvedla jen jednou. Je to například pouliční pantomima Harlekýnova dobrodružství uvedená před třemi lety ve spolupráci s divadlem Facka. Je to komedie, které se smějí děti i dospělí. Těm starším a zkušenějším pak na konci mrazí v zádech. Tento typ zábavy mám nejraději. V repertoáru máme například minimalistickou video operu Three Tales proslulého Steva Reicha. Vzhledem k nákladnosti jsme ji ale hráli pouze jednou na festivalu Hudební fórum Hradec Králové před čtyřmi lety. To bylo takové opravdu velké, ale bohužel jen jednorázové sousto.
Je něco, co se vám naopak nepovedlo, a vnímáte to v uměleckém směřování souboru jako chybu? Každý muzikant si musí sám připustit, že ne vždy všechno zahrál dobře. Byly i koncerty, které se moc nepovedly, ale z hlediska koncepce, nebo chcete-li dramaturgie, udržujeme stále jeden směr. V řadě našich projektů nejsou žádné extrémy. Snažíme se vytvářet něco jako „střední proud“. Nemám rád svéhlavou a šedou avantgardní hudbu, pod kterou si můžete představit prakticky cokoliv. Mezi ní a přeslazeným popovým kýčem jakoby tu nebylo nic. Zajímá mě právě ten prostor mezi vážnou hudbou a popem. Je to taková filmová hudba našeho každodenního života.
Na některých vašich projektech se podílí Soňa Červená. Kdy jste se s touto výjimečnou umělkyní poprvé setkali a jak následně vykrystalizovala vaše vzájemná spolupráce? Soňa Červená se zúčastnila jako čestný host Národního divadla pražské premiéry Yty innocens a také představení Coronide a Torso ve Stavovském divadle. Poté mne požádala o melodram. Napsal jsem pro ni Jirku s kozou podle Boženy Němcové. Přímo pro Soňu Červenou vznikla také role Vypravěče v opeře Lacrimae Alexandri Magni . Musím přiznat, že paní Červená mne naprosto fascinuje. Vším. Mám pocit, že cokoliv co na divadle říká, má skoro mytologickou závažnost. Musím si dávat velký pozor, abych na to nespoléhal.
V loňském roce jsme si připomněli dvacet let od sametové revoluce. Ensemble Damian u této příležitosti uvedl v Moravském divadle Olomouc světovou premiéru hudebního dramatu Labyrint vášně I. s podtitulem To je ta noc inspirovaného řeckou mytologií. Můžete nám něco říci o genezi tohoto díla? S libretistou Davidem Hrbkem jsme vytvořili opery Tvarůžkové ódy , Romeo a Julie a Strašná travestie o těhotném starostovi . Byla to komediální dílka určená pro dětské a dospívající interprety. David Hrbek má k opeře niterný vztah a chtěl se mnou poté pracovat na něčem vážném pro dospělé. Společně jsme našli námět o Daidalovi a Mínóovi. Hrbkův literární styl je ale tak výrazně ironický, že jsme se ve výsledku nakonec od závažnosti posunuli k velké nadsázce. Operně navážno jsme zpracovali pouze části zpívané krétskou královskou rodinou, zatímco prosté Athéňany na tržišti jsme nechali muzikálově halekat. Někteří kritici se pozastavovali nad tím, co má Daidalova zrada společného se sametovou revolucí a proč to hráli amatéři? Sametová revoluce přece byla zpočátku také taková ne úplně organizovaná amatérská studentská akce, která ale nakonec vyšla. O tom ale až v dalších částech našeho Labyrintu, které na svou premiéru teprve čekají.
Kdy je plánujete uvést? Druhá by měla mít premiéru koncem letošního roku a třetí v roce 2011. Následně bychom chtěli uvést celou trilogii. Labyrint vášně I. budeme nyní hrát například v Prostějově, kde vystoupí také Soňa Červená. Ztvární trochu záhadnou postavu – Chromou koroptev. V původním mýtu je koroptev převtělená duše synovce zavražděného Daidalem. Na konci příběhu sedí koroptev na keři, vedle kterého Daidalos pohřbívá Ikara. Koroptve jsou zde dále předobrazem erotického tance mladých Athéňanů, kdy údajně napodobovali koroptví samečky v zápase na jedné noze. Vítěz mohl volit dívku. Kdysi vyhrál onen Daidalův synovec a zvolil za milenku vlastní matku – Daidalovu sestru. Tolik mytologie. V našem zpracování je Chromá koroptev spíše jakýsi Historicus. Je to postava, která nepatří do děje, možná tam jednou patřila, ale nyní již ne, nebo ještě ne. Má proto kostým jakoby z jiné doby (ostatní mají téměř autentické antické kostýmy). Je to postava vědoucí, soudící, ale zároveň si udržuje odstup. Její ironie je někdy skoro bezcitná. Každý si nakonec zaslouží svůj osud. Je to takový Momus. Zvednutý prst. Ta postava byla psána přímo pro paní Červenou, ale v premiéře bohužel nemohla vzhledem k jiným závazkům účinkovat.
Vedle sólistů je hlavním aktérem inscenace početný sbor složený mimo jiné ze členů Dětské opery Olomouc, kterou pedagogicky vedete. Kdy a proč byl soubor založen a jak probíhá výuka? Podstatnou část sboru nakonec tvořili studenti Hejčínského gymnázia, který vede Lenka Mlynářová-Dohnalová. Vedle nich se tam představili také členové jejího dospělého sboru při katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. Tento dvojsbor doplňovali starší děti právě z Dětské opery Olomouc, která pracuje pod mým vedením při Slovanském gymnáziu Olomouc. Dětská opera Olomouc vznikla zcela náhodně. Jeden rok jsem suploval v hodinách hudební výchovy v nižších třídách gymnázia a kladl si otázku, co má dnes smysl s dětmi dělat, a jak je k něčemu motivovat. Nakonec se mi nejvíc osvědčil starý barokní recept se školním divadlem. Napsal jsem krátké zpívané scénky na náměty z historie Olomouce, ve kterých jsem nenápadně a jednoduše použil a zapracoval vše, co jsem jim chtěl v teorii vysvětlovat (sonátová forma, rondo, recitativ, kánon, gregoriánský chorál, menuet, akordy, organologii atd.). Pak se to celé pospojovalo do hodinového celku a vznikly tak naše Tvarůžkové ódy . Aby se jednotlivé scénky dětem dobře herecky zvládaly, použil jsem známé historické reálie, jen jsem je oblékl do současného kabátu – z Břetislava svádějícího Jitku se stal karatista, Václav III. byl zavražděn při ragbyovém zápase, Mozart a jeho otec Leopold se utkali jako dva boxeři atd. Běžným způsobem výuky bych nikdy nevysvětlil tolik teorie, která je bez praxe příliš abstraktní. Za tohle jsem formě opery obzvlášť vděčný.
