Kdo věří na astrologická znamení, může v Robertu Schumannovi spatřovat typického představitele znamení Blíženců: ti se rodí obdařeni mnoha talenty, umějí si svým entuziasmem snadno získat přízeň druhých. Vnější společenský úspěch je ale vykoupen melancholií a pocitem rozpolcenosti. To první u Schumanna vyústilo v duševní chorobu; své mnohovrstevnatosti dal průchod v literárních postavách Eusebia a Florestana, hrdinech svých kritik-esejů.
Přehlédneme-li celek Schumannova díla, nelze si nevšimnout tendence soustředit se v určitém období na jeden žánr. Tak je Schumannův rok 1840 rokem písňových cyklů, po něm následují roky symfonické, komorní, oratorní či duchovní hudby. V žádném z těchto žánrů nebyl takovým průkopníkem, jakým byl Beethoven pro smyčcový kvartet nebo symfonii, Schubert v oboru písně, Liszt v programní hudbě nebo Wagner v žánru hudebního dramatu, ale pro ty, kdo přišli po něm – Wolf, Mahler, Ravel a další – znamenala Schumannova tvorba velkou inspiraci. Nemluvě o jeho estetických názorech, které původně razil jen kroužek Davidovců, ale z dnešního hlediska ztělesňují mocný progresivní proud hudebního uvažování první poloviny 19. století.
Něžná pouta slov a tónů
Šťastné dětství plné podnětů garantoval Robertu Schumannovi, narozenému v provinčním Cvikově (Zwickau) 8. června 1810, otec – ten musel z existenčních důvodů přerušit humanitní studia a vyučit se obchodníkem, obojího však později využil a otevřel si s bratrem obchod s knihami a vydavatelství zaměřené na encyklopedie, beletrii a překlady klasických děl. U hocha Roberta, jenž byl nejmladším z pěti dětí, dlouho soupeřily talent hudební s literárním. Od sedmi let se seznamoval se základy latiny, pak přidal řečtinu, francouzštinu – a klavír. Jeho učitelem byl průměrný pianista Johann Gottfried Kunsch, na nějž Schumann do konce života vzpomínal s láskou jako na toho, „kdo ve mně odkryl hudební talent a nasměroval tam, kam by mě dříve nebo později stejně dovedl můj duch“.
Na gymnáziu organizoval Schumann se svými vrstevníky literární kroužek, překládal řecké a latinské autory; záhy se seznámil s dílem Jeana Paula, s nímž cítil celoživotní úzkou spřízněnost. Mezi hudbou a literaturou, slovem a tónem neviděl Schumann rozpor. Ve své studentské eseji praví: „Spojuje je nejen libozvučnost, jsou spjaty ještě jinými a něžnějšími pouty, a to tím, že mají stejný původ a stejný účinek…“
Jeho hudební tvorba se sytila romantickou literaturou a poezií. Ač neměl rád slovo „romantický“, je život Roberta Schumanna ztělesněním obrazu romantického umělce se všemi atributy.
Poezie vítězí nad prózou
Rodiče nebyli jednotní, zda by měl Robert nastoupit umělecká studia, nebo raději zvolit praktický obor. Zastánce svých uměleckých sklonů měl v otci, 
dalším významným přímluvcem byl Carl Maria von Weber. Tito dva však v roce 1826 zemřeli. Dva roky na to Schumann odmaturoval a zapsal se na práva na lipské univerzitě. Ještě před začátkem semestru podnikli se spolužákem cestu do měst svých literárních idolů: do Bayreuthu, kde tři roky předtím zemřel Jean Paul, a do Mnichova, v němž tehdy působil jako redaktor Heinrich Heine (jeho poezie se později stala podkladem Schumannových písňových cyklů Myrty , Láska básníkova a Liederkreis ).
Více času než paragrafům věnoval Schumann v Lipsku svým zájmům literárním a hudebním. Mám-li věřit výroku spolužáka, prý ani nevkročil na přednášku. Navštěvoval hodiny klavíru u proslulého pedagoga Friedricha Wiecka, jehož nejlepší vizitkou byla devítiletá dcera Clara. Schumann hltá partitury, seznamuje se s hudebníky, slaví úspěchy jako pohotový improvizátor. Zvažuje studia u Hummela, jednoho z největších klavírních virtuosů své doby, pak se ale rozhodne jinak. O Velikonocích 1830 slyší ve Frankfurtu Paganiniho. Setkání s nadpřirozenými schopnostmi uhrančivého mága houslí jej zasáhne stejně hluboce jako další vnímavé umělce: Schumann skládá doprovod k třiadvaceti z 24 Capriccií a komponuje podle nich koncertní klavírní etudy. A také se definitivně rozhoduje pro dráhu hudebníka.
V často citovaném dopise matce ze 30. července 1830 Schumann rekapituluje svůj „dvacetiletý zápas mezi poezií a prózou nebo, chceš-li, hudbou a právem“ a oznamuje jí rozhodnutí následovat svého génia. Před tvrzením Friedricha Wiecka, že do tří let udělá z jejího syna největšího klavírního virtuosa, nezbývá matce než kapitulovat. Schumann se na rok stává členem Wieckovy domácnosti a snaží se nádavkem o studium kompozice.
Leč sen o dráze virtuosa se záhy rozplynul. V konfrontaci s geniálním dítětem Clarou si Schumann uvědomoval vlastní limity a sám sebe postupně začínal vidět spíše jako skladatele a kritika než pianistu. Přidaly se zdravotní problémy: mladý hudebník se patrně nakazil syfilis; trápila jej pravá ruka. Ať byly potíže způsobeny nadměrným užíváním mechanických pomůcek ke cvičení prstů, nebo byly důvody psychosomatické, ve výsledku mu prostředník ochrnul a Schumann mohl na povolání klavíristy zapomenout. Ve stejné době publikuje svou první obsáhlou recenzi na Chopinův op. 2 (Variace na La ci darem la mano ). „Klobouk dolů, pánové, je to génius,“ zní hojně opakovaná věta, kterou Schumann vítal svého stejně mladého kolegu skladatele mezi umělce budoucnosti. O dvacet let později, už jako uznávaná veličina hudební kritiky, přivítá Schumann svou poslední statí Nové cesty mladíčka z Hamburku – Johannesa Brahmse.
Davidovo bratrstvo
Schumannovy vlastní kompoziční snahy se nejprve zaměřují na klavír. Uprostřed vnitřních konfliktů komponuje poetický cyklus Papillons (Motýli), pozoruhodný sled miniatur vzešlých jako většina Schumannových děl z literární inspirace: v tomto případě románem Flegeljahre Jeana Paula.
Rok 1833 je rokem Schumannovy zdravotní i psychické krize, zdaleka ne poslední. Onemocněl malárií, zemřel mu bratr Julius a švagrová Rosalie. Zotavoval se pracně a dlouho. Naplno se pustil do přípravy nového hudebního časopisu, o němž s přáteli – říkali si Davidovci, přičemž někteří z nich byli imaginární – uvažovali už předtím. V hostinci Kaffeebaum se nad sklenicí piva scházeli a radili, jak vypudit konvenci a prázdnou virtuozitu, zkrátka Filištíny z koncertního života. První číslo Neue Zeitschrift für Musik spatřilo světlo světa 3. dubna 1834 a jeho živě psané recenze koncertů i kompozičních novinek, v nichž vystupovali jeho „dva nejbližší přátelé“ (rozuměj Schumann sám) Eusebius a Florestan, si našly brzy početné publikum. Schumann působil v čele časopisu do roku 1844, a přestože ho to stálo dost sil a času, nabízela se mu tím šance spojit své talenty a tříbit umění vtělit hudební zážitek do slov.
Schumann v té době komponuje dva významné a originální klavírní cykly: Karneval a Symfonické etudy, spojené se jménem jeho tehdejší lásky Ernestiny von Fricken. Polovina třicátých let je také dobou, kdy potkává ředitele orchestru Gewandhausu Felixe Mendelssohna Bartholdyho, jenž se od té doby o Schumannovo dílo zasazoval.
Že bude cesta za uznáním obtížná, pochopil mladý skladatel záhy, když veřejnosti předložil první větu své Symfonie g moll . Přijetí bylo vlažné.
Bitva o Claru
Tvůrčí zanícení provází rodící se milostný vztah mezi ním a tehdy patnáctiletou Clarou Wieckovou. Příběh byl od té doby mnohokrát beletrizován, zfilmován. Šťastné okamžiky se v něm střídaly s dlouhými obdobími Schumannovy deprese.
Z dopisů a deníků můžeme průběh sbližování a další peripetie dobře rekonstruovat: první polibek, vyznání lásky… A konec – na scénu přichází otec 
Wieck a další styky rázně zakazuje. Svou pozdější manželku, duševního spřízněnce a interpretku v jedné osobě si musel Schumann tvrdě vybojovat. Wieck se nejprve pokoušel oddělit zamilované tím, že Claru poslal na dlouhou koncertní cestu (a málem rozchod způsobil), pak ale musel nasadit zbraně nejtěžšího kalibru: hrozbu zabavení Clařina majetku a jejích příštích výdělků a pomluvy. Nakonec rozhodl soudní proces, který se Wieck snažil všemožně protahovat, a Robert Schumann s Clarou Wieckovou mohli uzavřít sňatek. „Konec zápasu – nejšťastnější den mého života,“ zapsal Schumann do deníku 11. srpna 1841. Svatba se konala 12. září, den před Clařinými 21. narozeninami.
Období „bitvy o Claru“ je navzdory duševním útrapám skladatele provázeno tvůrčím úsilím a pilným navazováním uměleckých kontaktů. Skladby jsou úzce spjaty s Clařinou osobou: Sonáta fis moll , Fantasie C dur , Tance Davidovců , Kreisleriana , Dětské scény … Takřka ve všech skladbách najdeme Clařina vlastní témata nebo její zašifrovaný portrét.
Cesta za uznáním
V domácnosti Schumannových zavládla láskyplná tvůrčí atmosféra. Manželé společně studovali partitury a snažili se vybalancovat skladatelovu potřebu klidu s Clařinými nároky na cvičení – nepřestala být koncertní virtuoskou, jejíž příjmy významně pomáhaly rodinnému rozpočtu, ani četná těhotenství a porody jí nezabránily v pokračování oslnivé kariéry. Na cestách byl Schumann tím, kdo doprovází jednu z nejlepších klavíristek Evropy. Doma tím, kdo tvoří a vše se mu musí podřídit.
Půlroční cesta do Ruska na přelomu let 1843 – 1844 znamenala pro Claru potvrzení její reputace, Roberta však vyčerpala po fyzické i psychické stránce tak, že se i po návratu dlouho zotavoval. Rodina se rozhodla přesídlit do Drážďan, kde nastala Robertova plodná tvůrčí léta. Zabývá se symfonickou tvorbou, oratorii, myšlenkami na opery, skládá díla komorní – na druhé straně si však dlouhodobě stěžuje na akutní depresi, nespavost, vyčerpání, problémy se sluchem a nejrůznější fobie.
Mezi listopadem 1846 a únorem 1847 navštívili manželé Schumannovi Vídeň, Brno a také Prahu, kde se Clařiny koncerty setkaly s nadšenými ohlasy. Ve Vídni se před hrstkou lidí v sále uváděla Symfonie č. 1 spolu s Klavírním koncertem , ale přijetí bylo chladné. Následující berlínské uvedení Ráje a Peri negativně poznamenala nepřipravenost sboru a technické nedostatky, přesto měla kompozice úspěch. Po návratu zasahuje Schumanna zpráva o smrti Mendelssohnovy sestry Fanny, umírá šestnáctiměsíční syn Schumannových Emil. Schumann opět spřádá operní plány. Během let zvažoval přes čtyřicet námětů, nakonec se rozhodl pro francouzskou legendu o svaté Jenovéfě.
V roce revoluce, kterou Schumann přivítal s nadšením, přichází na svět syn Ludwig. Schumann dokončuje Genovevu a vrhá se na další kompozici podle Byronova Manfreda. Zde, stejně jako ve Scénách z Fausta, se pokouší po svém pozdvihnout hudbu na úroveň slova a spojit obé v dramatickou jednotu. Období kreativity pokračuje, příjmy z kompozic se zvyšují, nicméně Schumann usiluje o placené místo. Příležitost se naskytla v Düsseldorfu, kde byl Schumann jmenován hudebním ředitelem města. Početná rodina se tam stěhuje v roce 1850. Tady navštěvují uměleckou domácnost hosté jako Joseph Joachim a mladý Brahms. Po čase se ale opět ozvou psychické problémy spojené s fyzickými obtížemi, k nim se přidává rozchod s düsseldorfským sborem kvůli Schumannově údajné neschopnosti coby sbormistra a dirigenta. Cesta do Nizozemí je sice největším Schumannovým triumfem, ale konečné stadium psychické nemoci se neodvolatelně blíží. Ohlašuje se sluchovými halucinacemi, kdy Schumann slyší hudbu zpívanou anděly (variace na „andělské téma“ jsou jeho poslední klavírní kompozicí). Schumannn ve svých příčetných chvilkách naléhá, aby jej hospitalizovali, stalo se tak ale až poté, co se vrhl do Rýna v pokusu o sebevraždu. Je převezen do ústavu pro choromyslné v Edenichu na předměstí Bonnu. Clara, s osmým dítětem pod srdcem, se s ním ani nesmí rozloučit a znovu ho uvidí za dva a půl roku, tři dny před Robertovou smrtí.
Život neúnavného šiřitele „poetické budoucnosti“, který své ideály z mládí nikdy nepohřbil, se uzavřel 29. července 1856.
