Letos ji udělil prezident Slovenské republiky Řád Ľudovíta Štúra II. třídy a byla nominována na Slovenku roku. Pro Česko byla důležitá její spolupráce s European Mozart Foundation v Praze a vedení kursů v Jaroměřicích s Peterem Dvorským a samostatné kursy na zámku Štiřín. Je prezidentkou Medzinárodnej speváckej súťaže Mikuláša Schneidra-Trnavského v Trnavě. Během především posledních deseti let však profesorka Eva Blahová působila většinou v zahraničí, kde učila nebo vedla řadu mistrovských kursů (Wiener Musikseminar, Holland Music Sessions, v USA a Kanadě, v Petrohradu, Poznani, ve finském Turku; tři roky byla hlasovým pedagogem Královské opery v Oslu).
Dnes vás znají v zahraničí především jako významnou pedagožku – vaši žáci vyhráli více než 50 cen, z toho jen na Dvořákově soutěži v Karlových Varech devět prvních. Jako sólistka jste však zpívala po léta v Evropě, Americe i Asii. Své pěvecké začátky jsem absolvovala na Slovensku. V době mých studií se konalo hodně koncertů – cykly pro Kruhy přátel hudby, lázeňské koncerty, výchovné koncerty. Tyto komorní koncerty, spolu s účinkováním se slovenskými orchestry, byly pro mne dobrým odrazovým můstkem k zahraniční kariéře. Svou koncertní činnost jsem ukončila v červnu 2007 na festivalu v Pargasu ve Finsku, kde jsem na závěr pěvecké kariéry zpívala Biblické písně Antonína Dvořáka.
Váš dědeček, Pavel Blaho (1867 – 1927), byl významný slovenský politik, národní buditel, zakladatel první slovenské banky a filantrop. Jaké to bylo u něho s hlasovým nadáním a měl ho, kromě vašeho otce, i někdo jiný v rodině? Pěvecké nadání se u nás zřejmě dědilo po linii Blahových – moje prababička měla velmi pěkný soprán. Ale i můj dědeček, dr. Pavel Blaho (říkali jsme mu „stareček“), byl známý tím, že měl krásný hlas. Od roku 1906 byl poslancem Uherského sněmu v Budapešti a od roku 1918 pak poslancem Národního shromáždění v Praze. Měl lékařskou ordinaci i v Luhačovicích a tam se u něj setkával výkvět české a slovenské kultury a vzdělanosti – Leoš Janáček, Josef Suk, Adolf Heyduk, bratři Mrštíkové, bratři Uprkové, Alois Kolísek, Vladimír Roy, Pavol Ország Hviezdoslav a další. Při svých přednáškách o Husovi, Komenském, Havlíčkovi a zvláště o Slovensku vděčně na požádání zpíval svým měkkým, lahodným hlasem slovenské lidové písně. Vítězslav Novák mu dokonce dedikoval první sešit Slovenských spevov na znamení díků, že mu svým zpěvem přiblížil tyto skvosty naší lidové hudby.
Váš otec, tenorista Janko Blaho (1901– – 1981), se stal jako pětadvacetiletý prvním profesionálním slovenským sólistou Slovenského národního divadla v Bratislavě. Zpíval i v zahraničí? Otec měl štěstí, že ho do Slovenského národného divadla angažoval Oskar Nedbal, a na začátku své kariéry spolupracoval s dalšími významnými českými dirigenty jako byli Karel Nedbal, Zdeněk Folprecht, Zdeněk Chalabala, Milan Zuna a Václav Talich. Otec byl častým hostem ve vídeňské Volksoper, účinkoval také v Bukurešti a ve Varšavě, a často a velmi rád v pražském Národním divadle. Mezi jeho atraktivní umělecké zájezdy patří tříměsíční turné po Číně v roce 1957 s českými umělci; byli to houslista Ivan Kawacziuk, violoncellista Bohuš Heran, klavíristka Marie Knotková, sopranistka Jarmila Vymazalová a další. Mezi slavnými zpěváky, s kterými účinkoval, byli především Fjodor Šaljapin (zpíval s ním v představení Fausta v Bratislavě a v Praze v Borisovi Godunovi roli Dmitrije – MZ) a barytonista Giuseppe Taddei; jeho častou partnerkou byla Jarmila Novotná, mezi kolegyněmi byly dále Ada Sari a Mária Németh. Žel, otcovy zahraniční aktivity skončily po roce 1948, kdy jeho bratr Pavel emigroval do USA. Ten byl kdysi v první československé vládě po druhé světové válce ministrem a v padesátých letech ho prohlásili za zrádce.
Zpěv jste začala studovat u svého otce. Čemu jste se u něj naučila? Otec byl pro mne velkým vzorem a inspirací. Často jsem sledovala jeho práci se studenty, mezi něž patřila i Gabriela Beňačková. Nestudovala jsem na konzervatoři, v 17 letech jsem šla přímo na Vysokou školu múzických umení v Bratislavě. Tam mi ale nedovolili studovat u otce. Dostala jsem se k Anně Hrušovské, kde jsem začínala jako sopranistka – byla jsem ve třídě s Lucií Poppovou, která v tom čase studium končila, a hrozně jsem chtěla zpívat stejný obor… Strávily jsme spolu krásný první rok a naše věrné přátelství přetrvalo i dobu její emigrace až do jejího předčasného odchodu. Na mezzo jsem přešla až po 20 letech aktivního zpěvu a moje paní profesorka byla velmi mile překvapena, když mě slyšela zpívat Carmen.
Po studiu na VŠMU jste začínala jako sólistka v drážďanské opeře. To však bylo v osudném roce 1968. V květnu 1968 jsem udělala úspěšně konkurs do drážďanské Semperoper – mojí první rolí měla být sopránová postava v opeře Hanse Wernera Henzeho Der junge Lord. Ale po srpnu 1968, na protest proti okupaci Československa, všichni čeští a slovenští umělci z NDR odešli. Tak skončila moje operní kariéra. Navíc můj bratr Janko se rozhodl zůstat v USA, kde tehdy studoval. Od září 1968 jsem pak začala studovat na Hochschule für Musik und darstellende Kunst ve Vídni, obor písně a oratoria, u Roberta Scholluma. Směr mé kariéry se tím úplně změnil a začala jsem i s pedagogickou činností. Do Vídně jsem dojížděla z Bratislavy tři roky, diplom mi však museli poslat poštou, protože mi československé úřady vzaly pas.
Jaké byly vaše pedagogické začátky? Bylo to přímo na Katedře operního zpěvu v Bratislavě? Po návratu z NDR mne oslovila Zita Frešová-Hudecová, jestli bych nepřijala místo asistentky na Katedře herectví a režie VŠMU v Bratislavě. Nakonec jsem tam působila dvanáct let. Učila jsem adepty herectví a režie hlasovou techniku a zpěv. Byly to velmi dobré začátky, získala jsem cenné zkušenosti. Dodnes mne těší úspěchy mých svěřenců, kteří jsou často vyhledávanými aktéry i v muzikálech. (Zdena Studenková, Kamila Magálová, Ján Gallovič, Miro Noga a jiní – MZ)
Každý zpěvák nemá pedagogický talent. Co je pro učitele zpěvu nejdůležitější, a podle čeho pozná pedagog slibný talent? Míra talentu pro tuto práci je velmi důležitá – odhadnout a rozvinout talent je velké umění. Pedagog musí mít především dobrý sluch, musí slyšet opravdu všechno. Důležité jsou i určité dědičné geny, rodinné zázemí. Pedagogovi velmi pomáhá také aktivní umělecká praxe – bez ní je velmi těžké dosáhnout nadprůměrných výsledků.
Hlas není zárukou, že zpěvák dosáhne světového formátu. Je k dosažení úspěchu třeba opravdu 10 % talentu a 90 % dřiny? Jak dlouho je nutné pracovat i s nadaným a cílevědomým studentem, aby dosáhl přinejmenším evropské úrovně? Stát se kvalitním zpěvákem, který má ambice na evropskou, nebo dokonce světovou kariéru, vyžaduje dlouholetou přípravu. Kromě zdravého hlasového materiálu, skvělé techniky, muzikality a hereckého nadání potřebuje adept také znalost vokální literatury a hru na hudební nástroj. A bez znalosti jazyka v dnešní době o světové kariéře vůbec nemůže uvažovat. Navíc musí mít štěstí na dobrého pedagoga, který ho vede a připraví mu takovou dramaturgii v jeho hlasovém oboru, s kterou se může prezentovat na mezinárodních soutěžích a předzpíváních – ty jsou v dnešní době nejlepším odrazovým můstkem k pěvecké kariéře. Pedagog a zpěvák jsou jako spojené nádoby. Bez systematické spolupráce, houževnatosti a pracovitosti obou se výsledky nedostaví.
Stalo se někdy, že za vámi přišli student nebo studentka, kteří byli velice muzikální, ale měli hlas zkažený špatnou předchozí výukou a špatnou technikou? Pokud student projeví velkou muzikalitu, je pro mne výzvou a povinností talent zachránit a vrátit mu jistotu a sebedůvěru. Nikdy není pozdě – téměř všechny technické nedostatky se dají odstranit, ale muzikalita se nedá naučit, ta se dá jen rozvinout.
Na hlase a na pěveckém výkonu se samozřejmě pozná i psychický stav zpěváka. Je však možné zjistit podle stavu hlasu, kromě zjevné kondice hlasivek, i nějaký zdravotní problém? Stalo se vám někdy, že jste vytušila u studenta blížící se nemoc? Bohužel ano. Zažila jsem takovouto tragédii. U mladé zpěvačky jsem měla pocit, že nastaly hormonální změny, které se projevily na hlase. Upozornila jsem na to rodiče, ale lékaři se naneštěstí soustředili na gynekologické problémy a neobjevili nádor nadledvinky, na který děvče do roka zemřelo.
Čím se liší dnešní výuka operního zpěvu od výuky v minulosti? Když si poslechnete staré nahrávky ze začátku 20. století, zjistíte, že skvělé výkony zpěváků svědčí o práci tehdejších mimořádných pedagogů – těch je dnes velký nedostatek. Zpěváci byli tehdy víc soustředění na práci na jednom místě, nemuseli čelit tolika protichůdným podnětům a spolupracovali s vynikajícími dirigenty. Dnešní hektická doba způsobuje, že zpěváci často nemají čas na koncentraci, jsou rozptylováni, a to může vést k povrchnosti… Zásadně se nezúčastňuji teoretických seminářů, které často poskytují nepřeberné množství literatury. Teorie ještě nikomu nepomohla na velká jeviště, důležitá je intenzivní práce s kvalitním hlasovým pedagogem.
Vaší nejslavnější žačkou je Magdalena Kožená. Jaký máte názor na její kariéru? O Magdalenině velkém talentu a možnosti jeho rozvoje jsem byla přesvědčena, už když jsem s ní začala pracovat. Myslím, že na její kariéru mělo největší vliv vítězství na soutěži v Salcburku v roce 1995. První bachovské CD s orchestrem Musica Florea jí dopomohlo ke smlouvě s Deutsche Grammophon, a to už signalizovalo, že firma věří v její budoucí úspěšnou kariéru. Koncerty Magdaleny Kožené vynikají také výbornou dramaturgií – například na letošním únorovém koncertě v londýnské Wigmore Hall uvedla kromě českého repertoáru Musorgského v ruském originále, a slovensky Bartókovy Dedinské scény.
Radíte svým studentům i s dramaturgií? Pokládám ji za jednu z nejdůležitějších věcí při přípravě umělce a je to také můj koníček. Je třeba mít pro ni cit. Musí být objevná a prezentovat nejlepší kvality umělce. Zpěvák se nesmí unáhlit při výběru náročných a pro něj ještě vnitřně nezvládnutelných skladeb… Velmi ráda pomáhám s dramaturgií nejen svým žákům, ale i jiným mladým umělcům – svého času jsem pomohla s přípravou výběru soutěžního repertoáru na Pražské jaro Štefanovi Margitovi, který pak tuto soutěž vyhrál.
Znáte alespoň jednoho zpěváka či zpěvačku v Čechách, kteří by mohli dosáhnout podobné světové úrovně jako Magdalena Kožená? Ta vyhrála jako první Češka v Salcbursku, podobně vyhrál loni v písňové kategorii slavnou soutěž Cardiff Singer of the World první Čech, absolvent ostravské konzervatoře Jan Martiník. Těší mě, že zmiňujete Jana Martiníka. Znám ho řadu let. Jako sedmnáctiletý byl na kursech, které jsme vedli s Petrem Dvorským v Jaroměřicích. Pod jeho úspěch se podepsala známá slovenská sopranistka a pedagožka Eliška Pappová, která působí v Ostravě. Z českých zpěváků už dělá mezinárodní kariéru také Adam Plachetka, který patří k mladé české pěvecké generaci.
Vynikající je také vaše žačka z Chorvatska, mezzosopranistka Renata Pokupić – její nedávná vystoupení v Paříži a v Madridu vyvolala velký ohlas u diváků i u kritiky. Letos debutovala v londýnské Covent Garden a poprvé bude zpívat na operních scénách v Los Angeles a ve Washingtonu. Obvykle se účastním významných premiér a představení svých žaček, takže jsem viděla v Madridě Händlova Tamerlana, ve kterém Renata vystoupila. Účinkoval v něm rovněž Plácido Domingo, ten ji pak pozval na roli Cherubína do Washingtonu a do Los Angeles Jsem velmi ráda, že po Magdaleně Kožené, která slavila úspěchy v Covent Garden v Cenerentole, se tam úspěšně předvedla i Renata Pokupić. Patří k pilným, vytrvalým a systematicky pracujícím zpěvákům. Ani se mi nechce věřit, že naše spolupráce trvá už devět let.
V nedávné inscenaci Rusalky ve Štýrském Hradci se dokonce sešli už podruhé váš slovenský žák, basista Gustáv Beláček v roli Vodníka, s vaší další chorvatskou žačkou, mezzosopranistkou Dubravkou Mušović, která zpívala Ježibabu. Jak se vám inscenace líbila? Představení Rusalky v režii slavného norského režiséra Stefana Herheima mne velmi zklamalo. S jeho režijní koncepcí absolutně nesouhlasím, navzdory tomu, že výkony nejen mých žáků Dubravky Mušović a Gustáva Beláčka, ale i dalších účinkujících, byly na vynikající pěvecké úrovni. Aby to ale nevypadalo, že učím jen ženské hlasy a basisty. Mám moc ráda i tenoristy. Pěknou kariéru například dělá Peter Berger, známý už i českému publiku.
Váš polský žák tenorista Piotr Beczala nebyl kdysi přijat do Slovenského národného divadla. Posléze získal angažmá v Curychu a dnes slaví jako Rigoletto a Rodolfo velké úspěchy v Metropolitní opeře v New Yorku, kde má pětiletý kontrakt, v londýnské Covent Garden a na dalších světových scénách. Piotr Beczala se mnou pracoval na začátku své kariéry v letech 1995/1996. Je pravda, že Slovenské národné divadlo o něj neprojevilo zájem a pak získal angažmá v Linci. Pozval mne do curyšské opery v roce 2007 na představení Lucie di Lamermoor a těší mě, že slavil velké úspěchy v Met.
Učila jste i v USA. Na mnoha tamějších univerzitách však mají studenti málo výuky zpěvu: například na Curtis Institute ve Filadelfii mají týdně jen jednu hodinu s profesorem zpěvu, i když navíc pracují každý den s korepetitorem. Podle názoru tamějšího vedoucího katedry by řadě studentů prospělo mít několik hodin týdně; žel, ani tato vynikající škola na to nemá rozpočet. Na Julliard School of Music v New Yorku mají studenti jednu až dvě hodiny týdně s profesorem zpěvu, podle programu, ve kterém student je. Kolik hodin individuální výuky týdně by bylo, podle vašeho názoru, optimální? Profesionálnímu zpěvákovi hodina zpěvu týdně nestačí. U nás mají studenti dvě hodiny, ideální by byly tři. Podle mých zkušeností z USA a Japonska mají studenti málo hodin hlavního předmětu. Spolupráce hlasového pedagoga, korepetitora a studenta musí být velmi intenzivní.
Nakolik může praxe v divadlech ohrozit hlasový vývoj? Pokud divadlo zatíží zpěváka nepřiměřeným repertoárem a velkou frekvencí a nepřihlíží k jeho hlasovému oboru, může dojít velmi rychle k poklesu výkonnosti a k hlasovým problémům. Divadlo má hledět na správné obsazení v oboru – i šéf opery a dramaturg by měli být dobrými pedagogy, aby sólisté rostli od role k roli.
Učila jste i na nejprestižnější japonské univerzitě Geidai. V Japonsku nemá opera zatím tradici – první operní představení se tam dávala až v roce 1948. Přesto se dnes japonští studenti zúčastňují mnoha soutěží v Evropě i USA. Zpívají Japonci i slovanský repertoár? Japonci patří mezi nejpilnější studenty s jakými jsem se kdy setkala, a zájem o slovanskou hudbu je v Japonsku velký. Mimochodem velmi mi tam pomohla znalost ruštiny a češtiny.
Mají některé národy speciální hlasový potenciál? Z histoprie víme o mnoha skvělých ruských a bulharských basistech, o italských tenorech a podobně. Jak je tomu například v asijských zemích? Hlasové zařazení je určeno délkou hlasivek. U Italů i Korejců, kteří jsou většinou menších postav, převládají vysoké hlasy – tenoři a koloratury. Naopak u Rusů, Bulharů nebo Finů převládají nižší hlasové obory. Potvrdil mi to i absolutní vítěz soutěže Štokolova v Petrohradě, Igor Lapšin z Vladivostoku, který má hlas i postavu jako Boris Christov.
V současné době učíte na Akademii umení v Banské Bystrici (Katedra vokálnej interpretácie). Jaké máte plány do budoucna? Letos v srpnu budu na World Forum na univerzitě v Cambridgi v Anglii, kam mne pozvali Američané jako ambasadorku Slovenské republiky. Chystám tam přednášku o úspěších slovenských zpěváků na významných světových jevištích a podiích. V říjnu se zúčastním mistrovských kursů v Krakově.
Jak odpočíváte? V rodné Skalici, na slovensko-moravských hranicích, kde máte po rodičích dům ze 17. století? Obvykle odpočívám aktivně, protože patřím k workoholikům. Na naší zahradě se cítím velice šťastná a klidná, chodím tam po stopách svých předků. Miluji své rodné, kouzelné město – Skalica má velkou kulturní tradici. V roce 1936 tam účinkovala Česká filharmonie s Dvořákovým oratoriem Svatá Ludmila, hrálo tam i České kvarteto.
Zpěváci většinou nepijí – alkohol vysušuje hrdlo. Napijete se alespoň občas Skalického rubínu, na jehož jméno má patent váš dědeček, Pavel Blaho? Kdyz stareček přivedl slovenské rolníky na Zemědělskou výstavu v Praze v roce 1909, museli změnit název Skalická frankovka (frankovka byla licencovaná) a tehdy vymyslel název Skalický rubín. (A s úsměvem dodává). Po dobrém uměleckém výkonu působí kvalitní suché červené víno velmi dobře na hlas nejen zpěvákům, ale i pedagogům!
