Další sychravý den. Stojím před Rudolfinem a vyhlížím mladou dámu, kterou znám jen z fotografií a několika rozhovorů na YouTube. V hlavě si přehrávám fakta. Eva Zavaro, houslistka, dvacet tři let. Otec skladatel, matka houslistka. Zázračné dítě. Cena George Enesca 2016, vítězství v Mezinárodní soutěži Johannese Brahmse 2018, Cena Vadima Repina. Letos končí svá studia v Mnichově ve třídě Julie Fischer. 8. března bude debutovat v sezoně PKF – Prague Philharmonia, poprvé se na jednom pódiu potká s Jiřím Rožněm. Jaká asi bude? Dokáži se jí přiblížit? Konečně se potkáváme a z rudolfinských schodů míříme do oblíbené kavárny přes ulici. Rozhovor začíná a já se pomalu a se vzrůstajícím obdivem nořím do světa nekompromisního mládí, jenž zahanbuje svou upřímností a inspiruje zároveň.
Máte francouzsko-polské kořeny… Ano, mamka pochází z Lublinu, v dětství jsem hodně času trávila u své polské babičky. To, že nejsem čistokrevná Francouzka, pociťuji hlavně v Evropě. Myslím, že mám v sobě – nevím, jak to nazvat – slovanskou vřelost? Velmi silný protiklad francouzskému temperamentu – rezervovanějšímu, uzavřenějšímu, diskrétnějšímu.
Slovanská vřelost z polské strany, co je ve vás z té francouzské? Ah! Snad jsem francouzsky svůdná? Možná také zdvořilá – Francouzi jsou velmi zdvořilí a dávají velkou důležitost tomu, jak se prezentují. Z čehož pramení jejich občasná povrchnost.
Vaším uměleckým motem je „vyprávět příběh“. Příběh koho? Skladatele nebo interpreta? Upřímně si myslím, že hudba není nebo nemusí být jen převyprávěním záměru skladatele. Existují dva příběhy. Jeden schovaný v hudbě a pak ten váš jako interpreta. A ty by se měly vzájemně obohacovat. Když jsem jela na tuto schůzku, zrovna jsem poslouchala Brahmsovo hornové trio. Podle všeho napadlo Brahmse hlavní téma první věty, když se procházel v lese. Když viděl, jak se sluneční paprsky prodírají skrze stromy. Pokud toto víte, tak si řeknete: „Ano, to je pravda, zní to právě takto!“ Ale může to být úplně jiná story, která vám přijde na mysl při prvním poslechu této skladby. To je, co mě na hudbě nejvíce fascinuje. Příběh, který může být pokaždé jedinečný.
Jak se díváte na enormní vliv Pierra Bouleze a IRCAMu ve Francii druhé poloviny 20. století? Dokonce jsem slyšela od samotných Francouzů názor, že Pierre Boulez svým způsobem zabil francouzskou soudobou hudbu? Myslím, že je to pravda. Boulez byl nejen skladatel, ale také dirigent a toto spojení generovalo obrovskou moc. V podstatě ztělesňoval něco velmi francouzského – kult hrdiny. Lidé náhle přestali poslouchat, přestali si dělat svůj vlastní názor a začali jen někoho následovat. Někoho, kdo stojí nahoře. Napomohl tomu i fakt, že Francie nemá tak silnou hudební tradici jako třeba Německo, Rusko, Rakousko nebo Polsko. Vždy se daleko více profilovala skrze módu, literaturu, gastronomii. Samozřejmě že máme vynikající skladatele, ale ti nejsou – jak bych to řekla – tak srostlí se společností jako zde ve střední Evropě. Proto si podle mne řada lidí ani nevšimla, jak moc se ve Francii soudobá hudba ve druhé polovině 20. století vykořenila. Čímž nemyslím napojení na tradice. Přestala mít smysl. Pierre Boulez byl opravdu velmi násilnický vůči každému, kdo nesdílel a nenásledoval jeho estetické vize. Francouzská soudobá hudba je tím podle mého poznamenána dodnes, byť cítím, že se to začíná měnit, a to velmi dynamicky. Začínají se prosazovat i skladatelé, kteří píší tonálně, přichází nová generace extrémně talentovaných mladých tvůrců jako například Elise Bertrand, Fabien Cali nebo Lucas Debargu. A mezi tím mají stále své místo i festivaly následující boulezovské estetické ideály, ale bez toho, aniž by se glorifikovaly díky hrstce samozvaných „papežů“ atonální hudby.
Uvízl v této „boulezovské“ síti i Pierre Wissmer, kterého uvedete v Praze? Ano, myslím, že právě v jeho případě lze říci, že byl příliš talentovaný, než aby se prosadil v království Pierra Bouleze. Působil hodně ve Švýcarsku, ve Francii učil na základní škole. Zkomponoval toho opravdu hodně, myslím, že pro housle napsal tři koncerty, také koncert pro trubku, flétnu, klarinet, fagot. Byl opravdu velmi produktivní. Přesto se jeho hudba v podstatě nehraje a musím přiznat, že do té doby, než mne kontaktovala jeho nadace s tím, že se chystají pořídit kompletní nahrávku jeho orchestrálního díla, jsem o něm nevěděla absolutně nic. Tenkrát jsem si naposlouchala řadu jeho skladeb a objevila jsem opravdu úžasný, mně dosud neznámý svět. Jeho hudba je velmi živoucí, plná obrazů.
Ve vašem repertoáru jsem našla Janáčkovu Sonátu pro housle a klavír. Jak jste se dostala právě k Janáčkovi? První opera, kterou jsem kdy viděla, byla Příhody lišky Bystroušky. Bylo mi asi pět. A pořád jsem si říkala: „To je tak dlouhé, tak dlouhé!“ Ale na druhou stranu si vzpomínám, že mě na té hudbě něco opravdu fascinovalo. Později jsem měla možnost slyšet Janáčkovy klavírní skladby. Vzpomínám si na Sonátu I. X. 1905. Jeho hudba je skvělým mixem osobní výpovědi a silných lidských příběhů. Navíc jsem tuto skladbu studovala s Julií Fischer, která má slovenské kořeny. I z tohoto důvodu to byla úžasná práce. Pro ni to bylo něco velmi osobního, asi jako když já hraji polskou hudbu.
Co je vám sympatické na dnešním světě a co nikoliv? Možná úplně stejná věc, a to jeho propojenost. Téměř ve stejném okamžiku víte, co se děje na druhé straně zeměkoule. Líbí se mi, že mohu posílat zprávy lidem vzdáleným tisíce kilometrů, že si mohu dát japonské jídlo v Polsku a francouzské jídlo v Japonsku. Na druhou stranu přesně tohle naši planetu ruinuje a nás činí zranitelnějšími. Ničí to ekonomické systémy, přináší problémy ochrany identity. Pomáhá to snadno získávat moc, nejen politickou. Větší propojenost nás paradoxně vhání do jistého typu izolace. Nevím, jestli na to existuje nějaké řešení. Snad jen poslouchat více své srdce, svou intuici, abyste dokázal poznat, kdy vám to ještě přináší dobro a kdy už překračujete hranici špatnosti…
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII III/2020 (koupit).
