Nedávno jsem od zkušenějšího kolegy-skladatele, kterého si velmi vážím, slyšel výrok: „Technika je dobrý sluha, ale špatný pán. Technické prostředky musí být v umění vždy na druhém místě. Umělec musí určovat technice, co má dělat, a ne naopak.“ Následovala náročná půlhodinová diskuse, v níž padaly důmyslné argumenty. Napsal Bach svůj Dobře temperovaný klavír jako reakci na sestrojení nástroje, který dokázal hrát čistě ve všech tóninách, a nebo instrument vznikl díky tlaku hudebníků, kterým přestal stačit tonální prostor do tří křížků a béček?
Domnívám se, že technika byla vždy o krok před umělci. Její rozvoj je hnán vpřed potřebami průmyslu, zejména vojenského, obchodem, penězi. Ale jakmile se objeví nový materiál, nová technologie, už je tu umělec, který uvažuje, jak novinky využít v tvorbě. Výjimku tvořily renesanční osobnosti v čele s umělcovědcem Leonardem, který experimentoval s novými barvami a jejich vysušováním pomocí otevřeného ohně. Ale to už je dávno…
Hudebníci mohou být hrdí na to, jak hbitě zareagovali na rozšíření počítačů. Naučili je hrát Bacha už v době, kdy to byla monstra chlazená fridexem. Dnes už skladatelé v kavárnách běžně diskutují o tom, jestli je lepší Finale nebo Sibelius (to jsou programy na psaní not) nebo mezi sebou soupeří, kdo má bohatší webovou stránku.
Zdá se mi ale, že to nejzajímavější se teď odehrává v oboru Ars acustica. Počítače umožňují zcela neslýchaným způsobem pracovat se zvukem, v poslední době i prostorovým. Posluchačům lze připravit nezapomenutelný zážitek překvapivými kombinacemi přirozených i elektronických zvukových prvků, které přicházejí z různých stran a v různé intenzitě. Možná říkáte: Nic nového pod Sluncem, vždyť studia elektronické hudby existují ve světě i u nás od šedesátých let! Ars acustica ale přináší ještě něco dalšího: prvky dokumentu. Arsakustické skladby jsou zároveň reportážemi, které vyprávějí reálné děje zachycené mikrofonem, elektronicky zpracované a komentované pomocí zvukových symbolů, paralel, akcentů. Často obsahují i textovou složku, ale vždy se tu dbá na to, aby dílo neztratilo „komparativní výhodu“, kterou disponují čistě hudební skladby – schopnost překračovat jazykové hranice. Ars acustica se rozvíjí v nadnárodním bezbariérovém prostoru internetu, její tvůrci mají obvykle základnu v kulturních stanicích veřejnoprávních rozhlasů, to vše pod ochrannými křídly Evropské vysílací unie. Taková buňka vzniká i u nás, na půdě Českého rozhlasu 3 – Vltava.
Obor je zatím „ve vývinu“. Občas mám pocit, že nejvyšší ambicí autorů je posluchače maximálně vyděsit různými šramoty a skřípáním, ale už jsem slyšel i kouzelnou zvukovou exkurzi do Picassovy hlavy, v níž se stereofonně honily umělcovy myšlenky přednášené – překvapivě – ženským hlasem.
Výjev na obrázku pana Hradeckého nás pak uvádí do speciálního podoboru Ars acusticy, do žánru Live electronic. Umělci v něm ovládají své computery živě, vlastníma rukama, před publikem v sále. Do chladné elektroniky se tak vrací v hudbě vždy tolik ceněná hodnota – virtuozita. Třeba se za pár let dočkáme další specializace koncertních umělců: plakáty nás budou zvát na koncerty mezzooperátorů, kontraeditorů, lyrických a hrdinných sound-designerů, na hudebním nebi zazáří hvězdy mladodramatických a koloraturních programátorek.
