Přesuňme se do žhavé současnosti. V televizi se 5. června vysílal záznam „Koncertu pro Evropu“ z vídeňského Schönbrunnu, jenž se uskutečnil 22. května. Měl to být hudební pozdrav novým zemím EU. Hrála Vídeňská filharmonie, repertoár byl sestavený z populárnějších klasických skladeb evropských autorů. Chvíli jsem poslouchal jen zvuk, vycházející z televize. Výkon Vídeňských filharmoniků mi připadal technicky v pořádku, ale tak nějak bez života. Pohlédl jsem tedy na obrazovku a strnul: před špičkovým světovým orchestrem stál člověk s dredy na hlavě, který bezvládně komíhal rukama zcela bez souvislosti s hudbou, prázdný výraz jeho tváře se nezměnil ani při Svatojánských proudech ze Smetanovy Vltavy, ani při Straussově valčíku. Dirigoval zpaměti, což jsem si vysvětlil tak, že neumí noty. Provedení zjevně řídil koncertní mistr, po němž ostatní hráči stále pokukovali. Orchestr koncert zvládl sám, aby ne, když jsou to Vídeňáci. Dlouho mě televize nechávala na pochybách, o jakého „dirigenta“ jde, teprve po třech číslech moderátorka nadšeným hlasem sdělila, že onen zjev před orchestrem je populární zpěvák Bobby Mc Ferrin, který prý v poslední době působí i jako „uznávaný interpret klasické hudby“!
Pamatuji se, jak jsem kdysi poprvé slyšel písničku Don't worry, be happy. Říkal jsem si: tohle musel napsat skvělý muzikant! A to jsem ještě nevěděl, že si tu písničku celou včetně doprovodu McFerrin nazpíval sám, včetně neuvěřitelných hlasových imitací bicích nástrojů, basy a kytar. Jak je možné, že takový člověk ztratí soudnost a postaví se coby nástupce Mahlera, Strausse, Böhma a Karajana s taktovkou před symfonický orchestr, aniž by to uměl?
Ten přenos jsem neměl vidět. Začal jsem pochybovat o řemeslné poctivosti Vídeňských filharmoniků, kteří riskují ostudu světového formátu, o muzikalitě Bobbyho McFerrina, o kulturnosti útvaru jménem Evropská unie, o odborném zázemí dramaturgů České televize, přinejmenším toho, který napsal průvodní text.
Z různých sociologických výzkumů vyplývá, že i když široká veřejnost poslouchá klasiku poměrně málo, váží si jí. Vnímá její existenci jako významnou hodnotu. Zaplať pánbů. Ale bude to tak jen do té doby, než se provalí skutečnost, že špičkový orchestr za příslušný honorář klidně dopustí, aby ho dirigoval diletant a v televizi to budou vydávat za uměleckou událost. Jestli špičkoví hudebníci přestanou odvádět poctivou práci, a média na to neupozorní, ztratí svou prestiž velmi rychle i hudební umění jako takové. Bach na obrázku si přestane zacpávat uši a začne zvracet.
