Kreslených vtipů na téma „muž za rohem“ jsem viděl už hodně, ale tento je ze všech nejsyrovější. Úder violoncellem, k němuž dojde za pár vteřin, by nemusel být tak tvrdý jako kyjem, který se obvykle užívá ve vtipech tohoto typu. Zcela novým žánrovým prvkem jsou však přihlížející orchestrální hráči. Výraz jejich tváře svědčí o tom, že se již nemohou dočkat události, k níž v zápětí dojde. Jako by si vůbec neuvědomovali rozsah katastrofy, která má nastat. Jde zjevně o koncertní vystoupení před publikem – umělci jsou ve fraku! Ponechám vám, vážení čtenáři, 20 vteřin na domyšlení sledu událostí, které nastanou poté, co se střetne rezonanční skříň nástroje s dirigentovou lebkou……. …………………………………………… Děkuji.
Scénka na obrázku má bohužel reálný základ. Ani ne tak v tom, že mezi orchestrem a dirigentem panuje odjakživa určité napětí, jako spíše v onom nedostatečném pocitu spoluzodpovědnosti mnohých orchestrálních hráčů za celkový výsledek. Dirigent utrpěl úraz, dostal do hlavy violoncellem, takže koncert odpadá. Jde se domů. Tečka. Řadoví členové velkých orchestrů (jistě ne všichni) prostě hrají noty, které mají na pultech. Pak už je zajímá jen honorář.
Uvedu konkrétní důsledky tohoto přístupu z vlastní praxe: rozhlas by rád zaznamenal významný koncert velkého orchestru. Hráči prostřednictvím svých odborů nárokují příplatek za přistavené mikrofony. Při počtu 90 a více účinkujících je to suma tak velká, že se záznam nemůže uskutečnit. V rozhlasovém archivu bude budoucím badatelům chybět dokument, jak na svých koncertech hrály velké české orchestry na přelomu století a tisíciletí. Management symfonických těles si to uvědomuje, ale s odbory nehne.
Tady bychom mohli skončit, ale to by bylo nefér. Postoj hráčů má svou drtivou logiku. Příjmy těchto odborníků – specialistů, kteří se připravují na svou profesi patnáctiletým studiem a celý život se v ní zdokonalují, jsou srovnatelné se mzdou řidiče vysokozdvižného vozíku. K velkorysosti jim opravdu chybí důvod. Jinak řečeno, tito umělci projevují dost velkorysosti už tím, že u své profese zůstanou.
Vztahy mezi orchestrem a hráči bývají napjaté všude na světě. Někde je řeší způsobem, který se zdá být neuvěřitelný: svého šéfdirigenta si celý orchestr volí hlasováním. Žádné ministerské konkurzy, žádné umělecké rady, nýbrž princip přímé demokracie – referendum. Je tu důvod k obavě, že hráči budou volit toho, kdo zařídí nejvíc kšeftů a bude co nejméně zkoušet. Jenomže právě orchestrální hráči jsou nejvíce zainteresováni na tom, aby v čele jejich orchestru stála osobnost, která udrží těleso na světové úrovni. Myslím, že by takový systém stál alespoň za pokus. Třeba by si pak někteří hráči silněji uvědomovali, jak osud celého orchestru souvisí s jejich vlastním osudem. A pozice zvoleného dirigenta by byla rozhodně jistější a příjemnější. Musel by se ale přestat tvářit tak, jako maestro na obrázku pana doktora Hradeckého…
