Lully, Wagner, Venosa mají štěstí, že se jejich přečiny nezabývá český tisk. Pokud by se svých odsouzeníhodných činů dopustili dnes, jejich umělecké výkony by byly pravděpodobně rázem zapomenuty. Nemohli by očekávat jakoukoli pozitivní zmínku o svých celoživotních zásluhách, kdežto každý drb by se stal hodný zveřejnění, a to už v době, kdy by právoplatný rozsudek nebyl ještě v dohlednu.
Čin, který působí dítěti újmu, je-li dokázán, zasluhuje etické i právní odsouzení. Žurnalistika má ovšem také svou etiku. Patří k ní i vyváženost v poskytování informací. Myslím, že není možné popsat desítky stránek vyprávěním, jak sbormistr údajně ubližoval dětem, a nezmínit se o tom, co jim – a nejen jim – účinkování v prestižním sboru přineslo. Náš schopný, pohotový, ba přímo „bleskový“ žurnalista by při svém obětavém pachtění za emotivními svědectvími jistě dokázal vypátrat i taková, která hovoří ve sbormistrův prospěch. Jenomže prostoru je nedostatek, zvláště v tiskovinách, které se o hudební umění začaly zajímat až v souvislosti s tímto případem… V celém světě obdivovaná a léta budovaná tradice českých dětských sborů zjevně nepředstavuje pro tyto žurnalisty žádnou velkou hodnotu. Zásada presumpce neviny rovněž ne.
Jestliže se obvinění potvrdí, hrozí nám, že mnozí jednodušeji uvažující rodiče přestanou posílat své děti do sborů a velkolepá umělecká tradice bude ohrožena. Tato politováníhodná situace však nebude mít jen jednoho viníka.
