Kvůli pauzám se často vedou spory při zkouškách. Dirigent by potřeboval ještě chvíli zkoušet, ale zástupce odborů se s vteřinovou přesností vztyčí a zaťuká na hodinky. Zkouška je přerušena a hráči si jdou vytelefonovávat kšefty na večer (to neodsuzujme – musí se něčím živit). Jeden z racionálních důvodů pro přesné dodržování pauz je únava obličejových svalů hráčů na žesťové nástroje. Nedávno jsem ovšem slyšel v baru dixielandovou kapelu, jejíž tubista hrál nepřetržitě dvě a půl hodiny. Zdaleka jen „netvrdil muziku“ – hrál i virtuózní sóla a svou tubu hnal do neuvěřitelných výšek. Možná byl odpočatý z dopolední orchestrální zkoušky.
Pauza je však životně důležitá i pro posluchače. Mnozí z nich chápou koncert hlavně jako společenskou událost a hudba je pro ně spíše záminkou k tomu, aby se ukázali v nových šatech, setkali se se známými a podobně. A tuto společenskou aktivitu lze skvěle provozovat o pauze, kdy se korzuje v předsálí, konverzuje se na rozličná témata, popřípadě se stojí fronta na obvykle ne příliš kvalitní víno.
Pauza v notách rozhodně není „dírou v hudbě“. Zvláště takzvaná generální pauza, kdy se odmlčí celý orchestr, bývá okamžikem vrcholného napětí. Jedna taková je na vrcholu fugy Kyrie eleison v Mozartově Requiem , další v pomalé větě Schubertovy Velké symfonie C dur . Běda tomu, kdo v takový okamžik zakašle: měl by zaplatit celému sálu vstupné. Existují i slavné pauzy, které pomohly popohnat vývoj hudby kupředu.
Milí čtenáři HARMONIE, která slavná symfonie začíná generální pauzou? Za správnou odpověď na tuto otázku získá deset z vás kompaktní disky od časopisu HARMONIE a drobné dárky od stanice Český rozhlas 3 – Vltava.
Pokud vám tato soutěžní otázka připadá snadná, můžete díky svým hudebním znalostem v klidu usnout na vavřínech, jako ten trombonista na obrázku.
