Pan Hradecký zachytil situaci, po které by toužil každý skladatel. Hudebníci hrají skladbu „ještě z mokrých partů“. Jak odlišná je dnešní realita! Pokud soudobý skladatel nezíská přímo objednávku, často čeká na provedení nového díla celá léta, někdy desetiletí. Špatné je na tom hlavně to, že si nemůže sluchem ověřit, co vlastně do partitury napsal. Není mu přáno, aby se poučil z vlastních chyb – leda z chyb deset let starých. Mezitím už je ovšem stačil zopakovat v dalších skladbách, takže si je ze sebezáchovných důvodů raději nepřipustí. Začne je vydávat za „stylotvorný prvek“ a alespoň má o čem psát do programů.
Za Mozartových časů byla situace jiná. Ubohý Wolfi byl podle oblíbených popularizačních zkazek pravidelně zamykán do altánků, aby tam v předvečer premiéry dokončil předehru, jindy virtuózní árii. O Bachovi, který každé úterý napsal novou duchovní kantátu, ve čtvrtek ji rozepsal, v sobotu nacvičil a v neděli premiéroval, což vydržel dělat nejméně tři roky, ani nemluvě. Pochybuji, že by o tento druhý extrém nějaký soudobý skladatel stál. V takovém provozu se totiž jasně ukáže, odkud skladatelova hudba vyvěrá: může to být buď ze srdce, nebo shůry. Hlava to nestíhá.
V kompoziční praxi existuje rychlostní výjimka: filmová hudba. Točí se kolem ní mimo jiné dva zvláštní typy skladatelů. Jedněm se říká „napískávači“. Ti doma natočí na kazetu své pískání doprovázené kytarovými akordy. Kazetu pak předají jinému zvláštnímu typu skladatele, tzv. „orchestrátorovi“, který udělá z pískání během několika dní symfonickou partituru. Hádejte, čí jméno se pak objeví na titulcích… Oba však dostanou slušně zaplaceno, takže to neberou jako nespravedlnost. Nevím, jak je to s výpočtem honorářů dnes, ale ještě v 60.letech se prý na Barrandově platilo tak, že existovala sazba „za takt“. Důsledkem toho z filmových partitur naprosto vymizely čtyřčtvrťové a šestiosminové takty. Za tutéž hudbu zapsanou v 2/4 a 3/8 taktu dostal skladatel dvojnásobný honorář. Také fermáta nad závěrečných akordem, místo čtyř taktů se spoustou ligatur, byla faktickým okrádáním rodiny…
Všichni tvůrci, nejen hudebníci, touží po tom, aby se jejich výplod co nejdříve dostal na veřejnost. Veřejnost už po jejich výplodech tolik netouží. Odmítány jsou moderní stavby, obrazy i symfonie. Asi stojíme před nějakým zlomem. Možná, že se tvůrci budou muset definitivně vzdát své originálnosti a začít tvořit v duchu popkultury. Dojde k všestrannému porozumění, interpreti a publikum jim budou líbivé partitury, projekty a skici ještě nehotové rvát z rukou. Věřme ale, že i pak zůstanou takoví umělci, kteří raději naplní šuplík, než aby se dali zavřít do altánku.
