Jaká jsou „ohniska napětí“ v dnešním světě hudby? Jedno z nich leží v nitru českých a moravských orchestrů, které vesměs umělecky rostou, ale životní úroveň jejich hráčů klesá. Ředitelé orchestrů jsou v kleštích. Potřebují si udržet publikum, potřebují mít co nejvíce koncertů s atraktivními sólisty, ale nemají čím platit těm, kteří je mají odehrát.
Napětí panuje i mezi dramaturgy a publikem. Lidé chtějí na koncertech slyšet „známé skladby“. Tím připravují dramaturgy o práci, protože na jejich snahu „objevovat neznámá díla“, uvádět „nespravedlivě opomíjené hudební skvosty“ uváděné „mladými nadějnými umělci“ a nabízet „neotřelé koncepce koncertních programů“ reagují lidé tak, že nepřijdou.
Další pnutí narůstá mezi pořadateli a ochrannými svazy, které vybírají peníze pro autory, interprety a nakladatele. Ti mají právo podílet se na zisku, které hudební provoz generuje, jejich požadavky jsou leckdy takové, že se kvůli nim provedení často vůbec nemůže uskutečnit. Hudební nakladatelství by měla být propagátory hudby, kterou vydávají. Kvůli poplatkům za půjčovné hudebního materiálu však bývají jejími blokátory. Dá se s nimi ovšem licitovat a šikovní pořadatelé, jsou li ochotni vyvinout patřičné úsilí, dokážou vyjednat přijatelné podmínky. S kým se ovšem jednat nedá, jsou obchodníci s deskami. Prodej kompaktů s vážnou hudbou klesá, obchodníci nejsou ochotni vzít na sebe jakékoli riziko, takže distributorům nabízejí „komisi“. Dejte nám jedno cédéčko do prodeje zadarmo, peníze dostanete, až když si ho někdo koupí. Pak můžete dodat další…
Ať se na vyjmenované problémy dívám jakkoli dramaticky, stále to nevypadá na bratrovražedný boj fagotovými bazukami. Nejsou to krvavé konflikty, jen pnutí, která vyčerpávají lidi, kteří se ve světě hudebního umění pohybují. Obrázek pana Hradeckého se snad odehrává v daleké cizině, ale vyjmenované starosti jsou hlavně naše domácí. Do ciziny si čeští hudebníci jezdí od problémů spíše odpočinout. Mají tam úspěch, a dokonce tam dostanou i zaplaceno.
