Sytě angažovaný čtenář Jan Klusák přečetl většinu toho, co by vzdělanec měl, a s typickým zvídavým smyslem pro poznávání si vybíral i mezi tituly opravdu neběžnými. „Jako čtenář jsem naprostý všežravec. Spolykám beletrii, poezii, pochybnou okultní literaturu, vysokou filozofii, Churchillovu Druhou světovou válku, Aristofana, Vojtěcha Jiráta, Jasperse, Goethovu Farbenlehre a mezi tím vším taky Edgara Wallace či Rexe Stouta. Mezi mé nejmilejší autory patří Ionesco, Nathalie Sarrautová, Proust, Nabokov, Ladislav Klíma, přebrodil jsem se i Rudolfem Steinerem. Od gymnaziálních let si vedu seznam titulů, které za rok přečtu, a je toho opravdu dost.“ Na této směsici vhodné k upevnění vzdělanostního povědomí i poznání výběžků krajních a nových přínosů světové literatury, se formovala a dále vytvářela zrající osobnost umělce, jehož polyglotství, byť novodobé, se jevilo jako zřejmé. Sám sice netíhl k prosazení se v literární sféře, ale mnoho témat ho zajímalo víc než jen jako čtenáře a umělecky tvořícího jedince „z vedlejší branže“. „Psal jsem do časopisu Tvář, vyšla tam 'Zpráva o mé cestě do cizí země', vzniklo to opravdu jako zpráva pro Svaz skladatelů z mé neuskutečněné služební cesty. Pak vyšla v Olomouci jako katalog výstavy 'Zpráva o Gustavu Mahlerovi', taky jsem napsal Protokol o výslechu Smetany Bedřicha, to už by měla být součást mé zamýšlené knížky ťMísto pamětíŤ, ve které bych své vzpomínky převlékl do jakýchsi „kostýmovaných“ povídek, samozřejmě legračních, aby to nebylo tak nudné, jak vzpomínky obvykle bývají.“
Snad právě prolnutím toho všeho, co bylo doposud poznamenáno, přirozená inteligence a matematické nadání ho přivedlo v době kolem čtyřicítky k esoterickým úvahám a v duchu jeho povahy patřičnému obeznámení se s tím, co bylo nějakým způsobem v té době dostupné. „David Cherniack (absolvent FAMU, režie, pozn. red.) byl první člověk, který mi řekl, co to je I-ting… Kdo to pěstoval a napsal o tom krásnou studii, byl Carl Gustav Jung, který si denně ráno tohle dělal – z toho vznikl jeho pojem synchronicity… Řekl jsem si, když to něco dalo Jungovi, tak to nebude tak marný. Řekněme, že podvědomí tím velice zajímavě promlouvá. Každému.“ Souběžně s tím se Klusákovo matematické myšlení uplatnilo v sestavování horoskopů; ty se staly z okouzlení celoživotní vášní. „Myslím si, že astrologie, tarot i všechno to, čemu se říká esoterické disciplíny, dodávají umění dobrou potravu, protože to všechno koření v mýtu. Hudba a opera obzvlášť musí čerpat ze studny mimovědomí (nebo Jungova ťkolektivního nevědomíŤ), z té hlubiny společné všem lidem, bez ohledu na dobu a místo. Proto látky mytologické jsou nejvděčnějšími náměty oper.“
Toto širší obeznámení se s nehudebními tvůrčími aktivitami Jana Klusáka považuji za nezbytné pro pochopení nejen šíře jeho schopností, ale v zásadní míře také jeho práce nejvlastnější – činnosti kompoziční. Neboť všechny tyto mimoskladatelské práce spolu souvisely – přinejmenším jako šíře pohledu na umění samé, jako konfrontační náhled do vývoje „nové hudby“ a nových kompozičních technik té doby. Klusák nekomponoval uzavřený do svého světa not, ale tvořil jako umělec schopný širokého rozhledu a schopný i jiného uměleckého vyjádření. Dotkneme-li se teď kompozice, vidíme jistou dvojkolejnost tvorby: práce, k jejichž vzniku dával popud výhradně skladatelův vývoj kompozičního stylu a ty, jež měly určeny námět, minutáž a mnohdy i kompoziční styl a jsou v celkové Klusákově hudbě početné – scénická a filmová hudba (filmů s hudbou Jana Klusáka je 71.) Jakkoli má scénická i filmová hudba v sobě cosi služebného vůči divadelní inscenaci či filmu, v případě hudby z pera Jana Klusáka jde výhradně o hudbu dotvářející námět i zpracování filmu, o hudbu spolutvůrčí. Proto se s Janem Klusákem spojila řada našich nejlepších režisérů hraného i animovaného filmu: „Věře Chytilové jsem dělal hudbu k absolventskému filmu Strop, hrál jsem v jejích Sedmikráskách. Janu Němcovi jsem pořídil hudbu k jeho dokumentu Paměť našich dnů, hrál jsem ve filmu O slavnosti a hostech, Mučedníků lásky jsem zúčastnil jako skladatel i jako herec. Snad nejvíce jsem pracoval pro Evalda Schorma v dokumentárních i hraných filmech (za všechny jmenuju aspoň Každý den odvahu nebo Návrat ztraceného syna). K animovanému filmu jsem se dostal s Jaroslavem Bočkem (za všechny připomínám Svatopluka a jeho syny) a s Jiřím Brdečkou (kreslený film Pomsta a dva další). Většina těch filmů pak byla v trezorech, a tak se málo znají. Velký životní zážitek pro mě ovšem taky znamenala spolupráce s velkými divadelními režiséry, na prvním místě s Otomarem Krejčou.“
Vlastní kompoziční práce je rozlehlá (čítá na 150 opusů) a zahrnuje v sobě i tři opery, což není pro každého soudobého skladatele běžné (opera Dvanáctá noc provedena operním souborem v Olomouci, aktovky Zpráva pro akademii a Bertram a Mescalinda uvedla opera ND). Na stručný přehled skladeb, či alespoň na jejich částečný rozbor, by padly stránky, jež nemáme. Bude však mnohem zajímavější, když se ke svým kompozicím vyjádří skladatel sám a vybere ty, jež považuje za mezní. „Moje milníky? To by mohly být: 1954 Hudba k vodotrysku – našel jsem se v neoklasické notě, trochu pod vlivem Iši Krejčího. 1962 Variace na téma Gustava Mahlera – je to syntéza raného dodekafonního období, 1969 Šestá invence pro nonet – dořešil jsem svou vlastní formu, dávající materiálu tvar a stavbu a zároveň uvolňující metodu od uniformity dodekafonie jakousi nově vzniklou pseudotonalitou. 1975 Třetí smyčcový kvartet – další uvolnění formy a další fáze nalezení svého slohu, 1992 Tetragrammaton a 1998 Zemský ráj to na pohled – v těch jsem se snažil o další syntézu. A teď 2003 Axis temporum – zkouším zde něco, co jsem ještě nedělal, a jsem na to zvědav. Ale víc si řekneme až po premiéře.“
Jak jinak či jak lépe oslavit narozeniny, než provedením premiéry. Jan Klusák k této příležitosti napsal skladbu Axis temporum , kterou v dubnu zařadil do repertoáru orchestr FOK, aby ji skladateli k jubileu provedl s dirigentem Petrem Altrichterem.
Dívá-li se Jan Klusák zpět, může sumarizovat s klidem člověka, který od začátku věděl, kudy chce jít a taky tudy – vzdor problémům – bez odchýlení šel. Je jeho osobním štěstím – a jistě také darem z nebes, že se svých kulatin dožívá s vitalitou, radostí ze života a s tichou touhou komponovat a komponovat. Nedělá to však stranou od života, ale naopak spjat s ním, ovlivňuje jej svou osobitostí. Snad nejlépe to dokumentují jeho vlastní slova: „Jsem šťastný. A štěstí pro mě znamená dosáhnout jakéhosi ukojení. Svou prací dosahuju něčeho, co mi dělá dobře. Je to s prominutím velmi podobné erotice. Stravinskij taky říkal, že v komponování rozhoduje libido. Jsem Pánubohu vděčný, že mi to dopřál. Jestli je to hřích, tak jsem holt strašlivě hříšnej.“
