Letos se konal již osmý ročník festivalu. Co vás na počátku vedlo k jeho realizaci? Na počátku festivalu to bylo tak, že jsem pojal myšlenku udělat hudební akci, která by nebyla jenom v jednom místě. Inspiroval mne festival staré hudby v Savojských Alpách, který organizovala francouzská cembalistka Brigitte Haudebourg v horských vesničkách. Projezdil jsem Jihomoravský kraj, který mám velmi rád, a se základní myšlenkou jsem oslovil Městské kulturní středisko v Ivančicích. Měl jsem zde kontakt na Danu Brázdovou a ředitele Vítězslava Karase. S nimi jsem prodiskutoval, jak by festival mohl vypadat. S Danou jsme objeli ostatní města a já jsem starostům vysvětloval princip celé akce. Historicky první zahajovací koncert se konal v Ivančicích roku 1996.
Kdo festival začal organizovat a finančně zajišťovat? Ze začátku to bylo občanské sdružení Concentus Moraviae a od VI. ročníku obecně prospěšná společnost Mezinárodní centrum slovanské hudby Brno s vlastní standardní dozorčí a správní radou. Agentura C.E.M.A. se na festivalu podílela menšinově.
Kteří lidé tvoří úzký okruh festivalových pracovníků? Důležitou osobou je Jiří Pavlík, který má na starosti řadu organizačních věci. V letošním ročníku se do festivalu zapojila manažerka Sylva Tománková. Během roku pracují pro festival dva lidé, kteří s blížícím se festivalem spolupracují s řadou externistů. Nyní hledáme člověka, který by se stal hlavním manažerem a vystupoval jménem festivalu. Vadí mi, když lidé klidně řeknou: „To je jen díky panu Dittrichovi,“ setrvačností nedokážou ocenit práci někoho jiného.
Formovali jste se jako festival komorní hudby. Kdo stál v minulých ročnících na postech dramaturgů? V letech 1996 a 1997 doktor Jiří Beneš, následující rok Zdeněk Cupák a v roce 2000 Věra Heřmanová s Jory Vinikourem. Pro čtvrtý ročník jsme oslovili švýcarského muzikologa Waltera Labharta a spolupráci s ním jsme zopakovali letos již potřetí. V roce 2002 připravila mimořádnou dramaturgii věnovanou staré hudbě Barbara Maria Willi.
Při pohledu zpět na uplynulé ročníky v čem spatřujete pozitivní přínos? Co se týče interpretačního a dramaturgického přínosu mám pocit, že festival má stoupající tendenci. Například čtvrtý ročník byl oceněn za přínos francouzské hudbě. Také spolupráce s festivalovými městy je rok od roku lepší, řada starostů festival zejména v uplynulých třech letech začala významně podporovat. Hodně návštěvníků se každým rokem na festival vrací a navštěvují často deset i více koncertů, což nás velmi motivuje do budoucnosti.
Do dramaturgie letošního festivalu vstoupil i jazz. Přineslo jej téma „Amerika-Evropa / Evropa – Amerika a 150 let židovských příspěvků ke světové hudbě“. Jak se díváte na tento ročník? Dramaturgie byla velice zajímavá, zařazení jazzu a klezmeru přineslo jednoznačně oživení. Lidé byli nadšeni z jazzové verze Rapsody In Blue Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers s klavíristou Karlem Košárkem, a také z Ondřeje Suchého a jeho neodolatelného humoru. Mimořádně zajímavý byl večer klezmeru v provedení maďarsko-americké Di Naye Kapelye v Třebíči. Zcela vyprodána a skvěla přijatá byla „Pocta Ernestu Blochovi“ v lomnické synagoze. Fantastickým zážitkem byla interpretace Šostakovičova kusu Trio e moll, op. 67 v podání Tria Martinů v Mikulově. Zajímavý byl koncert klavíristy Alexandera Varra, Walter Labhart jím chtěl reflektovat téma psaní koncertů pro levou ruku po 1. světové válce. Tou správnou tečkou za festivalem byl mimořádný koncert ruského klavíristy Jashy Nemtsova v Rájci-Jestřebí.
Zazněly zde i premiéry? Präludium op. 32 pro varhany od Karola Rathause se zde nikdy nehrálo, pro znalce byla tato skladba zajímavá, publikum ji ale nepřijalo. Další českou premiérou bylo provedení sonáty Anatola Vieru v interpretaci houslistky Renate Eggebrecht a cellisty Friedmanna Kupsy ve Velkém Meziříčí. Také lyrické trio Kathrine Hoover v podání Tria Formidable v Kyjově se v České republice hrálo poprvé.
Ale stoprocentně to tvrdit nemůžete. To jistě ne – předpokládá to hlavní dramaturg a konzultoval jsem to s řadou odborníků. Stále je to o tom, že se musí někomu věřit.
Festival bývá obohacen i rakouskými městy. Letos jím byl zámek v Riegersburgu. Kromě posluchačů navštívil koncert i netopýr, který kroužil sálem až violoncellistovi Petru Šporclovi sedl na nohu a pozorně poslouchal. Při děkování hraběte Pilattiho umělcům netopýr přiletěl na jeho ruku a jakmile hrabě domluvil, tak bez rozloučení vyletěl oknem.
S jakou vizí vstupujete do dalších let? Dramaturgem devátého ročníku s tématem České sny bude Aleš Březina. Měla by to být mimořádně široká prezentace české hudby. V roce 2005 jej vystřídá Barbara Maria Willi, název zní „Migrace – Emigrace / Cizinci v evropských hudebních dějinách od středověku do raného romantismu“.
