Jméno Zbyněk Matějů jsem znala jednak z koncertních programů, jednak ze závěrečných titulků filmů a televizních pořadů, na které jsem – kvůli dobré hudbě – se zájmem čekala. S jeho nositelem jsem se setkala poté, co se 8. června stal novým ředitelem Filharmonie Brno. Moje očekávání tvrdého manažera se po chvilce rozplynulo, Zbyněk Matějů (1958) je totiž bezprostřední, vlídný a vnímavý kumštýř, který některými svými názory snad ani nepatří do dnešní doby. I proto naše povídání přesáhlo původně plánovanou dobu a dotklo se detailů, které se bohužel do předkládaného rozhovoru nevešly. Moje první otázka byla obligátní: co se mu stalo podnětem přihlásit se ke konkursu, druhému v pořadí (první byl zrušen), na místo ředitele brněnské filharmonie?
Léta jsem takové výzvy odmítal, proto jsem o prvním konkursu ani neuvažoval. Mezitím přišla zajímavá nabídka, zda bych nevyučoval filmovou hudbu na HF JAMU. Brno mám rád, žije tu moje sestra s rodinou, mám tu dobré přátele. Ti mě vyzvali, abych se přihlásil. Rozhodl jsem se, že to zkusím.
A co podle vás rozhodlo, že jste vyhrál? To vůbec netuším. Ke konkursu jsem přistupoval vlastně jako k takovému dobrodružství. Neměl jsem co ztratit, mohl jsem nabídnout určité aktivity a kontakty, ale co rozhodlo, naprosto netuším. V posledním kole mi připadali všichni ostatní lepší, všichni se tvářili jako skuteční manažeři. Já jsem si nechtěl hrát na ostříleného manažera, byl jsem snad i malinko drzý, prostě jsem si stál za svým. Říkal jsem si, že se jim to buď bude líbit, nebo nebude. Ale pokud nebude, ať vyberou někoho jiného, já chci pracovat pro orchestr, a ne se jen podřizovat a sedět na teplém místečku.
Cítíte se být více muzikantem, ale ředitelské místo je především manažerská pozice! Víte, já jsem samozřejmě především skladatel. Ale uživí-li se skladatel vážné hudby na volné noze patnáct let, tak to znamená, že je také manažer. Člověk nemůže jen sedět doma a čekat na telefony, ale musí také příležitosti vytvářet. A navíc – mě to opravdu baví; manažerskou prací si čistím hlavu od komponování. Inicioval jsem vznik občanského sdružení Arcus caelestis (jsem stále jeho předsedou), které podporuje nekomerční projekty v kultuře, ale i ve školství. Kdysi jsem se víceméně z recese vsadil s filmaři, že zorganizuji nový filmový festival a za půl roku byl na světě Smíšek, festiválek animovaných pásem pro děti. Konal se nejprve v mém rodném Rychnově nad Kněžnou, pak v Praze. Měli jsme z něj všichni radost – bylo nádherné vidět naplněné promítací sály a slyšet spontánní reakce dětí!
Jak pohlížíte na vztah kultury a politiky, respektive politiků ke kultuře? S touto problematikou se léta setkávám jako skladatel v různých komisích, jako účastník grantových řízení. Politická situace nyní moc duchovnu a umění nepřeje, vše vzniká z velkého entuziasmu a nadšení skvělých lidí. Ovšem viděl jsem to i v nejbližším okolí: můj táta, povoláním lékař, vedl vlastně až do své smrti Kruh přátel hudby v Rychnově nad Kněžnou a bez jeho přičinění by se asi mnohé koncerty vůbec neuskutečnily. Samozřejmě vše dělal až po svých ordinačních hodinách, jako koníčka.
Hned po jmenování jste nastoupil, což je pro brněnskou filharmonii jistě dobře. Jak chcete řešit dojíždění do Brna a bydlení? Zpočátku jsem byl jako štvanec, sbalil jsem kufr a jel. Jeden kamarád mi nabídl svou pracovnu a měl jsem to skutečně jako doma: večer jsem si hrál s dětmi, přes den jsem chodil do Besedního domu. Občas mohu přespat v bytě filharmonie (pokud zde nebydlí nějaký dirigent), ale sháním byt k pronájmu.
Je to paradoxní situace, Brňan David Mareček odešel do Prahy a Pražan do Brna… Slyšel jsem i hlasy, že bychom si měli vyměnit domy, rodiny, psy (se smíchem) . Jinak já jezdím rád autobusem, kdežto David, pokud vím, autem.
Co nového chcete jako ředitel přinést brněnské filharmonii a co chcete zachovat? Můj předchůdce David Mareček zanechal za sebou organizaci, která dobře funguje. Nepřicházím do situace, která je častá, že člověk je někam jmenován, aby zachránil rozvrácenou instituci, a musí se vším vlastně začít od počátku. Já jsem naskočil do „dobře rozjetého vlaku“ a nechci jej zabrzdit, ale naopak – abych tak řekl – trochu zatopit pod kotlem. Chci zachovat všechno fungující. Teď v srpnu se uskuteční festival Špilberk (od 11. do 23. srpna), na podzim nás čeká turné do Japonska, budeme pokračovat v zavedených abonentních cyklech, ve zvaní dirigentských hostů a sólistů sezony (v nadcházející sezoně to bude izraelský houslista Vadim Gluzman). Do budoucna bych rád spolupracoval více i s Hudební fakultou JAMU, kde by naši hosté mohli mít třeba workshopy. Prostřednictvím svých kontaktů bych rád filharmonii umožnil další koncertní cesty do zahraničí a více natáčení filmové hudby. To první by mělo více přispět filharmonii finančně, to druhé i hráčům.
Jak pohlížíte na dramaturgickou linii filharmonie? Dnes lidé mají v oblibě tradiční repertoár, jak dokládají ankety, soudobá hudba má menší návštěvnost, sponzoři na ni skoro neslyší… Myslím, že je dokážeme přivést i na koncerty takzvané soudobé vážné hudby, ale v určitých jiných souvislostech. Mám rozjednaných několik věcí, o nichž bych teď nerad mluvil. Tradiční klasická hudba je samozřejmě základem repertoáru a patří do předplatného, ta soudobá je spíše záležitostí jednotlivých projektů či festivalů. Rád bych také oslovil špičkové světové skladatele, kteří jsou otevření a mohli by i přijet, jako je například Louis Andriessen z Nizozemí nebo Američan John Adams.
Od příštího roku filharmonie navíc organizačně převezme i Velikonoční festival duchovní hudby a Moravský podzim… Velikonoční festival je spojen s nejvýznamnějšími křesťanskými svátky. Během něj bych rád pořádal například i výtvarné výstavy s duchovní tematikou. Navštívil jsem také brněnského biskupa. Moravský podzim musíme – abych tak obrazně řekl – více rozsvítit. Na oba festivaly přijmeme manažerskou posilu.
Nyní k nepříjemným otázkám. Nedávno došlo ke snížení platů členů orchestru a sboru brněnského divadla. Může něco takového hrozit i ve filharmonii? Bohužel nehrozí zvýšení, ale uvidíme, co bude dál. Jak jsem vyrozuměl z rozhovoru s brněnským primátorem Romanem Onderkou, filharmonie je pro město čistou výkladní skříní, kde nejsou problémy (možná na rozdíl od jiných institucí v Brně). Já jsem ho ujistil, že udělám vše proto, aby filharmonici dostali peněz víc. Chci toho dosáhnout ještě jinými aktivitami, které mám v plánu v Brně.
Aktuální otázkou u nás je slučování kulturních institucí. Co říkáte myšlence sloučení Národního divadla a Státní opery Praha? Příliš do toho nevidím, ale sleduji existenční obavy hudebníků obou divadel. Podle mého názoru byla koncepce rozdělení obou divadel v roce 1992 špatná, Praha asi opravdu nepotřebuje dva operní soubory, na druhé straně si myslím, že toto sloučení bude stát víc peněz než dosud.
Myšlenka sloučit instituce se objevila nejen v Praze, ale i v Brně, šlo o Národní divadlo, Filharmonii Brno a dokonce Městské divadlo Brno… Vznikla by tak gigantická instituce. Už u konkursu na filharmonického ředitele jsem řekl, že jsem zásadně proti jakémukoli slučování divadla a filharmonie, jde o dva naprosto rozdílné subjekty, které mají rozdílná určení, jiné prostředky. V zahraničí to existuje (například v Lipsku), ale funguje to jinak, než jaká byla brněnská představa. Pokud by se ta idea ještě objevila, budu brněnskou filharmonii bránit. Primátor Onderka mě však ujistil, že se už od této myšlenky upustilo.
Zanechme filharmonie a věnujme se vaší kompoziční činnosti. Jaké skladby jste napsal v minulých letech? Komponoval jsem jak koncertní, tak filmovou hudbu. Například jsem složil skladbu Ad te Dominum pro sopranistku Simonu Houdu Šaturovou, kterou si u mě objednala a už i natočila na své vánoční CD. Napsal jsem hudbu k obrazově nesmírně působivému trikovému filmu Helga–L520, který vznikl z dětských obrázků malířky Helgy Weissové (maminky cellisty Jiřího Hoška), vytvořených v koncentračním táboře. Teď jsem podepsal smlouvu na balet pro Národní divadlo Praha, bude to Čarodějův učeň podle staré lužickosrbské pověsti a jeho premiéra je naplánována na 28. únor 2013.
Jak konkrétně vlastně komponujete? U klavíru, u stolu? Komponováním si čistím hlavu. Už během studií jsem se naučil oprostit se tak od jiných starostí. Samozřejmě netuším, jak to bude s komponováním v Brně – jsem tu pro filharmonii, ne ona pro mne. Mám ovšem díky jejím organizačním pracovníkům dobře rozplánovaný čas a je tu k dispozici dobrý klavír, tak třeba bude i možnost se večer u něj zavřít. Zatím jsem komponoval v pracovně svého pražského domu (ať už u piana, to raději, nebo jen tak u stolu), nikoho jsem tam nerušil a nikdo mě neslyšel. I když jsem byl doteď na volné noze, zvykl jsem si dodržovat pracovní dobu, jako bych chodil do práce.
Jakou skladbou se chcete představit brněnskému filharmonickému publiku? Žádnou, nehodlám se tu představit jako skladatel. Naopak chci umožnit provedení skladeb svých kolegů. Je ovšem pravda, že píši skladbu, která by měla mít v prosinci v Brně premiéru, ale mimo filharmonii. Objednávka přišla dřív než výzva k účasti v konkursu na ředitelský post.
Kdo vás z vašich pedagogů ovlivnil nejvíce? Jindřich Feld na konzervatoři, Jiří Pauer na AMU nebo později Jiří Dvořáček či Svatopluk Havelka? Už během studia na AMU jsem chodil často k Petru Ebenovi. Trochu jsem se obával, co řekne profesor Pauer, až se to dozví, ale nebránil mi slyšet víc názorů. Zásadní vliv na mě měl Svatopluk Havelka, kterého jsem si vybral jako konzultanta Českého hudebního fondu. S ním jsem si i lidsky velice rozuměl. Scházeli jsme se velmi často a filozofovali jsme. Patřil i do linie vynikajících filmových skladatelů, jako byl Zdeněk Liška nebo Luboš Fišer. Havelkovu hudbu mám moc rád, nejen jeho velká symfonická díla, ale i věci komorní a určené pro film; například skvělá je partitura k filmu Ucho.
Jak má podle vás vypadat soudobá klasická hudba? Já bych se nebránil žádnému stylu, v současné době je dovoleno všechno. Během studia kompozice by proto studenti měli získat základy a poznat více stylů, směrů, ne pouze jeden. Jako filmový skladatel mohu dostat za úkol napsat třeba i dechovku, což se mi už také stalo – stálo mě to trochu sebezapření, ale byla to dobrá škola.
A jak filmová hudba? Většinou se tento hudební obor dost podceňuje… Podstatné je, aby ta hudba spolupracovala s filmem, aby mu sloužila jako jedna z jeho složek. Dnes se k ní často používají elektronické nástroje, počítač, i z důvodů ekonomických. Ale režisér by neměl nutit skladatele celkově měnit styl (mimo zmíněných jednotlivostí v podobě pohřební dechovky atp.). Proto občas musím některé objednávky odmítnout. Z filmů, na kterých jsem spolupracoval mohu připomenout Lekci Faust a pak také třeba Brainstorm a Operaci Silver A, oba byly oceněny Elsou. Maharal nasbíral další ceny.
A Večerníčky jako Malý král či Žížaláci. V nich byla hudba moderní, vtipná, přesně na obraz… V obou případech jsem si vynutil živé muzikanty, což už bohužel není běžné. I přes odpor produkce jsem je měl, ale musel si je platit zčásti ze svého. Z nadšení nakonec zvukař a dirigent točili vlastně zadarmo. Nevzali si ode mě ani korunu…
Poslední otázka: vaše nejosobnější přání v tomto okamžiku? Za prvé aby fungovala moje rodina, abychom to zvládli, protože nevíme, do čeho jdeme. Jsme všichni v euforii, děti se tváří velmi samostatně, ale záleží na tom, zda jim to vydrží, zda zvládnou chodit se psem, vynášet koš a převezmou všechny povinnosti. Za druhé – a to je pro mne neméně důležité – abych stále zůstal skladatelem. A za třetí abych byl co nejvíc prospěšný brněnské filharmonii.
