Zvonkohra je instrument obklopený řadou mýtů. Už český název není tak úplně jasný, je to zvonkohra, zvonohra, zvonková hra nebo dokonce francouzský carillon? Nezasvěcení se budou domnívat, že zvonkohra je jakási dětská hračka. Na zvonkohru se nehraje prsty, ale zápěstím a také se nedá vzít domů, i když existují přenosné zvonkohry. Vyžaduje rovněž zvláštní techniku hry. Flandry jsou bezpochyby zemí zvonkoher, zde je tento nástroj velmi populární. Tady také sídlí „Královská škola zvonkohry“ – jakási evropská konzervatoř zvonkohry. Ostatně statut školy je na úrovni konzervatoře. Od roku 1981 je ředitelem tohoto institutu ve městě Mechelen Jo Haazen. Kromě běžných světových jazyků mluví i plynně rusky a hlavně je to sociálně i nábožensky cítící člověk. Haazen je „beiaardier“, jak říkají Vlámové, tělem i duší a o jeho zvonkohře bylo naše setkání ve škole v Mechelenu, 
podbarvené hrou studentů na cvičebních zvonkohrách.
Už v 15. a 16. století byl Mechelen známým centrem lití zvonů. Dnes toto zajímavé řemeslo ve Flandrách bohužel vymřelo, ale mistrovské produkty z mechelenských dílen najdeme po celém světě. Asi nejkrásnější instrument se nachází ve skoro sto metrů vysoké věži nedaleké katedrály svatého Rombouta (Mechelen je dodnes arcibiskupské město). Zvonkohra se skládá z 98 bronzových zvonů, jejich celková váha je úctyhodná: 80 000 kg! „Zvonkohra je starý vlámský nástroj, který byl využíván celým společenstvím. Byl zavěšen do všech 0šbelfortů0. Jednalo se o jakési finální ocenění ,belfortů0, které byly symbolem nejstarších svobodných měst v západní Evropě,“ vysvětluje Jo Haazen. („Belfort“ je staré vlámské slovo, které nenajdeme ani ve velkých slovnících. Jedná se o středověké strážní věže s poplašnými zvony, které upozorňovaly lid na blížící se nebezpečí.)
Ve světě zvonkoher zaujímá škola v Mechelenu významné místo. „Tento rok zde máme studenty z 12 zemí. Kromě samotné zvonkohry se u nás vyučuje také harmonie, sborový zpěv a 0šcampanologie0, tedy historie zvonkohry. Po úspěšném zakončení studia, které trvá většinou šest let, dostanou studenti diplom s úředním titulem hráče na zvonkohru,“ dodává Jo Haazen. Na celém světě najdeme jen asi deset podobných škol, ta v Mechelenu, založená v roce 1922, je nejstarší. Zajímavé je, že zvonkohra je populární ve Spojených státech; v začátcích podporoval belgickou školu dokonce i John Rockefeller jr. Každý rok posílal 3 000 dolarů, což byla tehdy velká částka. Ve Flandrách se vyučuje zvonkohra také na církevní konzervatoři (Lemmensinstituut v Lovani) a na nižší úrovni v některých hudebních školách. Kromě Evropy a Ameriky se v jiných světadílech doposud nevyučuje, i když je zvonkohra populární i v Japonsku. Japonci studují zatím v Evropě včetně Mechelenu. Asi si ani neuvědomujeme, že zvonkohra je poměrně rozšířená, nástroje najdeme v Holandsku (195 zvonkoher), v Belgii (105), ve Francii (asi 60), v Německu (více než 50), v Dánsku (přes 20) a ve Spojených státech a Kanadě (dohromady zhruba stovka). Zvonkohry jsou i v Japonsku, Austrálii a na Novém Zélandu. Škola v Mechelenu organizuje každý pátý rok mezinárodní soutěž královny Fabioly. V září 2008 se uskuteční již pošesté.
K uplatnění absolventů Jo Haazen říká: „Jsou určité možnosti – můžete se stát městským zaměstnancem nebo církevním zaměstnancem v kostele nebo dokonce i státním zaměstnancem. Například v kanadské Otavě, tam dodnes hráč na zvonkohru otevírá každou schůzi parlamentu hudební vložkou.“ (Co kdyby tuto tradici převzal i český parlament, možná, že by se poslanci potom chovali víc kultivovaně.) Ještě v minulém století stálo v pracovní smlouvě otavského hráče na zvonkohru, že musí mít absolutorium mechelenské školy. „Státními zaměstnanci jsou i hráči v Cambeře nebo ve Wellingtonu na Novém Zélandu,“ pokračuje ve výčtu Jo Haazen. „Existují i koncertní hráči na volné noze, kteří v sezoně objíždějí celý svět. Samozřejmě se jedná o placená místa, která existují již několik století. V 15. století najdeme městské bubeníky a trumpetisty, městští básníci přišli mnohem později.“
„V současné době jsou volná místa hráčů na zvonkohru i v Belgii. V Brugách nebo Mechelenu se jedná o plné úvazky. Moje funkce městského hráče je spojená s ředitelským místem ve škole.“ V praxi to znamená, že Jo Haazen hraje každý rok na desítkách koncertů. Buď se jedná o pravidelné týdenní koncerty nebo letní večerní koncerty a navíc musí do věže také při zvláštních příležitostech, jako jsou různé oslavy nebo návštěvy důležitých hostů.
To, co slyšíme každou hodinu v Brugách, Antverpách nebo Lovani, jsou samozřejmě automatické zvonkohry, takové hudební skříňky ve velkém. „Byl to Karel Veliký, který zavedl používání zvonů ve věžích i k jiným než církevním účelům,“ pokračuje Jo Haazen. „Nařídil, aby všechny větší vesnice a města v jeho říši měly alespoň jeden zvon. Docílil tím větší organizovanosti ve společnosti. Zvony odbíjely každou hodinu a také oznamovaly blížící se nebezpečí jako povodně, požáry a válečné konflikty. Když mělo jedno město 10 zvonů, muselo si jiné město pořídit 20 zvonů. Vznikala konkurence a zvonkohra se stala, tak jako větrné mlýny nebo varhany, moderním technickým výdobytkem. Ona prestižnost dnes už neexistuje, ale hudební tradice nám zůstala.“
Flandry rovněž podporují zvonkohry i v zahraničí. V osmdesátých letech minulého století věnovaly zvonkohru do Japonska a ve stejné době pomáhaly s výstavbou zvonkohry v portugalské Mafře. V devadesátých letech věnovaly Flandry dvě nové zvonkohry Rusku. Rusové je všeobecně nazývají „Malinovij zvon“, což v překladu znamená zvony z Mechelenu. Jo Haazen dokonce vyučuje hru na zvonkohru na univerzitě v Petrohradu. „My jsme teď začali s třetí zvonkohrou v Kaliningradu. Ta bude unikátní, protože nebude jako obvykle umístěna v kostelní věži, ale v moderním interiéru. Víte, největší umění hráče na zvonkohru je, aby ovládal délku znění zvonu a tím zamezil zvukovému chaosu. Musí hrát jasně, srozumitelně a čistě. To jsou základní principy hry na zvonkohru.“
