Jen málokterý hudební nástroj prošel ve dvacátém století tak spletitou cestou jako cembalo. Na samém počátku devatenáctého století bylo cembalo odsouzeno k zániku, na konci téhož století však znovu oživeno. Tímto oživením přitom vznikl takřka nový typ klávesového nástroje, moderní cembalo, které bylo až po polovině dvacátého století postupně nahrazeno kopií původních cembal. Následující text se pokusí přiblížit historii tohoto nového uvedení cembala do koncertního života v souvislosti s renesancí staré hudby u nás na pozadí světového vývoje.
Provozování staré hudby ve světě…
První zájem hudebníků o repertoár starší hudby než hudby současné lze sledovat během osmnáctého století v Anglii, Francii a Prusku. Zásadní událostí se stalo v roce 1829 provedení Matoušových pašijí Johanna Sebastiana Bacha, řízené Felixem Mendelssohnem-Bartholdym. Pašije byly provedeny v ryze romantickém duchu, v obsazení velkého symfonického orchestru a s četnými úpravami. První pokusy o rekonstrukci starých nástrojů se objevily během druhé poloviny devatenáctého století. Na počátku dvacátého století došlo k nebývalému rozvoji provozování staré hudby zásluhou nahrávacího průmyslu a rozhlasového vysílání. Klíčovou osobnost moderního revivalu, snažící se oprostit interpretaci staré hudby od romantického chápání a prosazující hru na originální nástroje, představoval v té době A. Dolmetsch. Idea propojení teorie s praxí, jak ji razila basilejská škola staré hudby, založená ve třicátých letech, se stala východiskem poválečného revivalu staré hudby, jehož hlavními centry bylo Nizozemí, Rakousko a USA. Šedesátá a sedmdesátá léta s sebou přinesla řadu nových experimentů zejména v oblasti provozování středověké a renesanční hudby. Od počátku sedmdesátých let se pojem „early music“ a s ním související požadavek historicky odpovídající interpretace, dříve se vztahující na hudbu baroka a starší, začal rozšiřovat i na repertoár po roce 1750. V dnešní době ztratila praxe provozování staré hudby původní význam dílčího takřka opozičního proudu a pevně se včlenila do koncertního života.
…a u nás
Ačkoliv první náznaky oživení staré hudby lze u nás sledovat přibližně od počátku devatenáctého století, vlna historismu devatenáctého století se našeho koncertního života dotkla jen velmi slabě a drtivou většinu koncertů tvořily skladby napsané po roce 1800. Výrazněji se u nás neprojevila ani renesance díla J. S. Bacha, která proběhla v Německu ve třicátých letech devatenáctého století. První významné soubory a edice zaměřené na oblast staré hudby u nás začaly vznikat v období první republiky. Mezi lety 1918?-?1938 došlo k rozšíření koncertního repertoáru na hudbu téměř všech období, převahu měla česká hudba. Světově proslulým se stalo sdružení starých viol a gamb při České filharmonii Pro Arte Antiqua. Důležitým krokem bylo založení edice Musica antiqua bohemica v roce 1934. Skutečně živý zájem o hudbu barokní popřípadě starší se u nás projevil až po druhé světové válce. Vývoj provozování staré hudby byl však do roku 1989 značně komplikován, neboť česká hudební scéna se po roce 1948 octla takřka v izolaci od západního dění a tudíž i od hlavních center poválečného revivalu. Přesto u nás začaly již v padesátých letech vznikat soubory specializované na starou hudbu a jejich počet se později neustále zvyšoval. Mezi mnohými zde jmenujme například soubor Ars Rediviva, Nové pěvce madrigalů a komorní hudby, z osmdesátých let pak Scholu Gregorianu Pragensis. V osmdesátých letech byla založena také Společnost pro starou hudbu. Teprve po pádu železné opony k nám začaly pronikat aktuální informace o provozování staré hudby ve světě. V devadesátých letech byly otevřeny první studijní programy staré hudby, vznikla řada nových souborů (například Collegium 1704, Musica Florea). Rozšíření možností historicky odpovídající interpretace i v hudbě poklasické lze v posledních letech sledovat i u nás.
Novodobá renesance cembala ve světě…
Po roce 1800 upadlo cembalo obecně v zapomnění. Stavba novodobých cembal byla zahájena na konci devatenáctého století, a to nejprve ve Francii, Německu a Anglii. V jejím počátku se prolínají dva náhledy na hudbu, vlastní devatenáctému století: historismus a evolucionismu. Díky historismu vůbec vznikl zájem o oživení starého nástroje, důsledkem evolucionismu a víry v pokrok však byla zároveň historická cembala považována za „zastaralá“ a nedokonalá a byla proto „vylepšována“ zdánlivě dokonalejšími vymoženostmi klavíru. Tak vznikl na přelomu devatenáctého a dvacátého století takřka nový nástroj, „moderní cembalo“.
Moderní cembalo má zpravidla velmi těžkou konstrukci, mnohdy s železným rámem klavíru. Protože těžká skříň jen málo rezonuje, zní tón moderního cembala velmi slabě. Sloupky bývají vyrobeny z hliníku či umělé hmoty, trsátka z tvrdé kůže, tedy z dříve málo obvyklého či vůbec neužívaného materiálu. Klaviatura moderního cembala se svými rozměry a ponorem podobá více klavíru než starým cembalům. Úhoz moderního cembala je dosti těžký a obtížně ovladatelný. Většina moderních cembal je vybavena lyrou s pedály, jimiž se ovládá značný počet rejstříků, z části také nepůvodních. Modernímu cembalu odpovídala v první polovině dvacátého století také estetika hry, vyzdvihující jako hlavní výrazový prostředek rychlou změnu mnoha různých registrů během jediné skladby.
Poté, co při restaurování původních nástrojů vyšlo najevo, jak rozdílný tón vydává moderní a původní cembalo, přinesla padesátá léta revoluci ve stavbě cembal. První dílnou, věnující se stavbě kopií historických cembal, byla firma F. Hubbard a W. Dowd v USA. Do konce sedmdesátých let se pak na stavbu kopií historických nástrojů postupně přeorientovala většina západních cembalových dílen a přibližně od osmdesátých let používají interpreti pro starou hudbu téměř výlučně kopií, zatímco moderní cembalo zůstává vyhrazeno části repertoáru dvacátého století.
Nesrovnatelně lehčí dřevěná konstrukce kopie historického cembala umožňuje větší rezonanci a její tón je tak silnější než tón moderního cembala. Ze dřeva jsou vyrobeny i sloupky, na výrobu trsátek se používají dnes již opět ptačí brky nebo jim blízká pružná umělá hmota. Sílu, barvu i délku tónu kopie tak lze úhozem snadno ovládat. Klávesy kopie bývají užší, s lehčím úhozem. Rejstříky se podobně jako na původních cembalech ovládají nejčastěji rukou pomocí páček a táhel, počet rejstříků odpovídá předloze a bývá tudíž zpravidla podstatně menší než u moderního nástroje. S rozšířením kopie se zásadním způsobem proměnila i estetika cembalové hry. Větší pozornost je věnována úhozu, artikulaci, agogice, zatímco změna rejstříků se používá pouze jako doplňující prostředek kontrastu mezi velkými částmi.
…a u nás
Prvním novodobým cembalem u nás bylo za první republiky moderní cembalo francouzské firmy Gaveau (dnes v Českém muzeu hudby), patrně k nám v té době bylo dovezeno i několik nástrojů firmy Neupert. Mezi první cembalisty patřili ve dvacátých letech F. Pollak a O. Kredba. Poválečná situace cembalu příliš nepřála. Zásadními problémy byl zoufalý nedostatek nástrojů, omezený přístup k informacím, absence cembala jakožto studijního oboru i nedůvěra pořadatelů koncertů. Velké zásluhy na rozšíření cembala měla v této době profesorka Z. Růžičková, která nástroj prosadila na domácích i zahraničních koncertních pódiích a zasadila se o vznik studijních programů na vysokých školách. Veškerý vývoj byl u nás až do osmdesátých let spjatý výhradně s moderními cembaly. Jelikož se u nás moderní cembala nikdy nestavěla, jednalo se o nástroje dovezené, především z východního Německa. První kopie historických nástrojů se u nás začaly ojediněle objevovat během osmdesátých let. Zpočátku se jednalo o nástroje ze „stavebnic“ dovezených ze zahraničí a o první cembala domácích stavitelů. Mezi první stavitele, kteří se začali u nás zajímat o stavbu kopií cembal, patřili F. Vyhnálek, J. Vykoukal, jako intonatér P. Šefl. Zlom představoval opět rok 1989, po němž byly otevřeny možnosti kontaktu se zahraničím. Od devadesátých let jsou do Čech pravidelně zváni zahraniční specialisté, především díky aktivitě prof. G. Lukšaité-Mrázkové v Praze a doc. B. M. Willi v Brně. Devadesátá léta umožnila také nebývalý rozlet stavby cembal na našem území. Ačkoliv se ještě dnes můžeme na mnoha domácích pódiích setkat s moderním cembalem, řada institucí je již vybavena kvalitními kopiemi historických nástrojů.
20 řádků na závěr
Již z tohoto stručného přehledu vyplývá, že provozování staré hudby i novodobá renesance cembala má u nás podstatně kratší historii než v západní Evropě. Zatímco v řadě zemí sílil zájem o hudbu starších epoch již během devatenáctého století a první pokusy o stavbu novodobých cembal se objevují na konci devatenáctého a počátku dvacátého století, je u nás provozování staré hudby a dovezení prvního novodobého cembala spjato až s obdobím první republiky. První kopie historických nástrojů se u nás začaly objevovat ojediněle v osmdesátých letech, zatímco ve světě byla jejich stavba započata v letech padesátých, během osmdesátých letech se již staly takřka samozřejmostí. Po roce 1989 se však situace naprosto změnila a lze říci, že dnes dosahuje tato oblast českého hudebního života západoevropské úrovně.
