Druhé místo v 67. ročníku Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro získala čtyřiadvacetiletá francouzská flétnistka Hélène Boulègue, která dokáže nejen zářně hrát, ale i otevřeně hovořit o svých zkušenostech a o legendární francouzské flétnové škole…
Jak důležitá je pro vás druhá cena z letošní Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro? Čestně mohu říci, že její udělení je pro mne jednou z nejdůležitějších věcí, která se mi stala v mém životě hudebnice. Možná nezmění můj život tolik, jak pravděpodobně Yubeenovi Kimovi, který ziskáním první ceny obdrží mnoho koncertních závazků, ale pracovala jsem tvrdě a cena mi přinesla uznání mezi flétnisty. Nejednalo se o mou první soutěž. Věděla jsem, jak vysoká je úroveň a jak tvrdé bude dojít daleko. Nikdy jsem si nepředstavovala, že bych se mohla dostat do finále. Získání druhé ceny je mým splněným snem. Ocenění mi dává důvěru a legitimizaci v životě hudebnice. Především jsem hluboce šťastná a vděčná všem lidem, kteří mi pomohli se dostat tak daleko. Být uznána a hodna tak prestižní ceny, mne naplňuje hrdostí.
Co jste dělala pro svou koncentraci a relaxaci v Praze? Většinou jsem se snažila dlouho spát, což nebyla žádná maličkost s ohledem na stres. Ovšem, že jsem cvičila, ale ne příliš, protože jsem si dávala pozor, abych to nepřeháněla a nebyla unavená v den, kdy mám hrát. Ale co mi skutečně pomáhalo v relaxaci byli mí přátelé v soutěži. Společné stolování při jídle a chatování, užívání si bez ohledu na důvod, kvůli kterému jsme se všichni v Praze setkali. A také jsem šla běhat. Vždy se připravuji na podobné výzvy přístupem, který zahrnuje i hodně času na sport, i během soutěže.
Jak jste vnímala velký úspěch mladých hudebníků z Jižní Koreje? Přišlo mi úžasné, jak všichni směřovali k zisku cen v daný moment. Samozřejmě, že jejich ceny jsou zasloužené. Nejsem obeznámena s jejich školským systémem nebo jak fungují jejich hudební školy. Domnívám se, že musí mít speciální systém adaptace dětí, jak hudbu intenzívně hrát.
Proč jste se rozhodla studovat na Conservatoire à Rayonnement Régional de Paris 2007 – 2009, Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Paris 2008 – 2012 a Hochschule für Musik v Karlsruhe 2013 – 2015? Dostala jsem se do bodu mého života, kdy jsem chtěla změnit hudební školu. Pocházím z malého města, tak jsem potřebovala více konkurence a byl čas jít poznat slavné flétnisty v Paříži. Dostala jsem se do třídy Vincenta Lucase, který je sólovým flétnistou Orchestre de Paris. Ocitla jsem se u něj mezi jinými dobrými flétnisty a připravovala jsem se na konkurz na Conservatoire Supérieur. Mnoho jsem se naučila a byla jsem vysoce motivována. Samozřejmě, že naším společným cílem bylo dostat se na Conservatoire National Superieur de Musique et de Danse v Paříži, která je nejrenomovanější ve Francii vedle Conservatoire National Supérieur Musique et Danse v Lyonu. Francouzská flétnová škola je stále v současnosti velmi slavná, což vychází z její historie a téměř všichni známí flétnisté ve Francii vyšli právě z jedné z těchto dvou konzervatoří, což znamená velký stupeň v kariéře francouzských flétnistů.
Podařilo se mi získat místo ve třídě, kterou vedl Pierre-Yves Artaud a jeho asistentky Florence Souchard. Vybrala jsem si tuto třídu, protože jsem znala oba pedagogy a opravdu jsem chtěla s nimi pracovat. Ukázalo se, že jsem se dobře rozhodla, protože o šest měsíců později jsem dostala pozici druhé flétnistky v Orchestre Philharmonique Luxembourg. Byla jsem opravdu vděčná mým pedagogům, kteří mne velmi dobře připravili. Samozřejmě, že na konzervatoři úroveň obou tříd byla velmi vysoká, a když jsem začala v září 2009, uvědomila jsem si, že bych se měla hodně učit a tvrdě cvičit. Poté, co jsem dostala svou pozici v Luxembourgu, ukončila jsem můj bakalářský titul na Konzervatoři v Paříži, a pak jsem se rozhodla nepokračovat v mých studiích. Bylo to společné rozhodnutí s mými pedagogy, protože už jsem měla práci a vzala jsem velmi kýžené místo na Konzervatoři.
V březnu 2013 jsem soutěžila v Kóbe na Mezinárodní flétnové soutěži. Dostala jsem se do druhého kola, ale ne dál. Když jsem poslouchala finalisty, uvědomila jsem si, že bych se stále měla hodně učit o hudbě, ale ne na vlastní pěst. Zeptala jsem se svých blízkých a jeden ze sólistů z mého orchestru mi řekl, abych se šla podívat k jeho bývalé pedagožce Renate Greiss-Armin.Udělala jsem to a zamilovala jsem se do její výuky. Uspěla jsem v konkurzu do její třídy a stala jsem se studentkou Vysoké hudební školy v Karlsruhe v září 2013. Studium nebylo jednoduché, protože jsem pracovala v Luxembourgu. Německá dráha studia a výuky je velmi rozdílná, ale přesně jsem cítila, že ji momentálně potřebuji. Všichni studenti jsou opravdu potěšeni zdejším studieum a ve třídě je mezi námi opravdu dobrá soudržnost. Momentálně jsem velmi vděčná, protože kdybych se nesetkala s paní Renate Greiss-Armin a jejím asistentem, jsem si jistá, že bych se nedostala tak daleko v soutěži Pražské jaro. Jsem smutná, že mé studium v červenci skončí, protože stále cítím, že bych se mohla mnoho naučit od svých pedagogů.
Co si myslíte o „francouzské škole pro flétnu“? Záludná otázka… Ovšem, že jsem částí našeho dědictví, protože všichni mí pedagogové vyšli z něj, až po Renate Greiss-Armin, která studovala u Nicoleta. Jde o legendární cestu hry na flétnu, ale domnívám se, že se trochu vyvinula, protože má generace studuje s více pedagogy, absolvuje stáže v zahraničí díky stipendiím programu Erasmus a samozřejmě, že umění hry je v současnosti rozdílné od doby před padesáti lety. V každém případě, já osobně se opravdu necítím, že hraji velmi „francouzsky,“ ale jde o výhodu a pýchu studia u nejlepších francouzských flétnistů. Nedomnívám se, že náhodně ve třetím kole byli dva finalisté z Francie a dva z Jižní Koreje, kteří v současnosti studují nebo studovali u francouzských profesorů. Samozřejmě, že v jiných soutěžích jsou výsledky jiné, ale ukazuje se, že francouzská flétnová škola je stále velmi silná a vlivná.
Proč jste si zvolila ve finále Koncert d moll pro flétnu, smyčce a basso continuo Wq 22 (H 425),který složil Carl Philip Emmanuel Bach? Především Bachův koncert miluji. Druhá věta je opravdu nádherná a třetí věta velmi temperamentní. Concerto a já má svou historii. Když jsem soutěžila v Kóbe, vybrala jsem si skladbu pro finále. Nedostala jsem se však dál mezi finalisty, ale když jsem je sledovala a poslouchala v sále, představovala jsem si, že by bylo krásné ji jednou ve finále zahrát. O dva roky později jsem si vybrala stejné Concerto, které jsem slyšela tehdy v Japonsku. Tentokrát jsem se dostala v soutěži daleko a měla jsem právo hrát skladbu s orchestrem. Takže to byl pro mne opravdu velký moment. Cítila jsem se šťastně.
Jak se vám líbí Balada pro flétnu, klavír a smyčce Franka Martina a Transflautato pro flétnu a klavír Sylvie Bodorové? Miluji Baladu Franka Martina, podobná díla z 20. století mám aktuálně ve svém repertoáru. Skladba má temnější stránku, což vede k zamyšlení o šílenství a strachu. Frank Martin ji složil v roce 1939, a tak není divu, že nezní triumfálně a rozradostněně. Je plná bizarní harmonie a rytmů. Pro mne bylo skvělé privilegium hrát ji s orchestrem. Skladba Sylvie Bodorové je pěkná. Oblíbila jsem si druhou věta, která je i humorná. První byla více kontemplativní. Všichni jsme očekávali opravdu komplexní soudobou skladbu, ale nové dílo bylo úlevou, skučně pěkně melodické.
Které skladatele preferujete pro své hraní? Mým favoritem je Andre Jolivet. Byla jsem velmi šťastná, když jsem v semifinále hrála Chant de Linos, protože patří k mým nejoblíbenějším skladbám. V díle je něco esenciálního, prvotního, hlubokého. Domnívám se, že bych mohla skladbu hrát i padesátkrát na koncertě a stále bych ji milovala jak poprvé, kdy jsem ji poslouchala! Jolivet složil mnoho skladeb pro flétnu a nalezl pro nástroj téměř magickou dimenzi. Mám dětský „sen – projekt,“ ve kterém bych hrála na flétnu všechna kompletní díla Joliveta na koncertě. Doufám, že to budu moci někdy zorganizovat!
Jaké hudební žánry máte ráda? Poslouchám hudbu, která je mi příjemná. Mám menší výběr ze všech žánrů ve svém telefonu, když řídím auto. Od klasické hudby po folk, hodně populárních písní a irské hudby. Staré francouzské písně, které patří k našemu dědictví a německé poslední hity. Opravdu poslouchám všechno. Když se mi něco líbí, nezajímá mne, o jaký jde žánr.
Jaké jsou vaše budoucí plány a sny? Moc ráda bych hrála více koncertů. Hraji každý týden jako druhá flétnistka v Orchestre Philharmonique Luxembourg. Hraní jako sólistka s orchestrem ve finále byla pro mne tak fantastická zkušenost a příležitost! Přeji si, abych zase mohla hrát sólové koncerty s orchestrem.
Ve svém životě hudebnice postrádám komorní hudbu. Cestu, kdy pracujete a hledáte společně vizi skladby, cestu poslechu a dívání se jeden na druhého, což je jedna z nejlepších částí profese hudebníka. Doufám, že má cena v soutěži mi něco přinese, otevře jako hudebnici budoucnost, že dostanu příležitosti hrát koncerty nebo recitály. Domnívám se, že každý mladý hudebník soutěžící hýčká podobné sny, a ne každému se splní, takže, kdo ví? V každém případě budu pokračovat v soutěžích, protože mne musím cvičit na flétnu a zlepšovat se. Učím se tak hodně o sobě, bez ohledu na výsledek.
