Britský hornista Frank Lloyd, letošní porotce mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, je prezidentem International Horn Society. Držitel ocenění Fellowship of the Royal Academy of Music se vrátí v srpnu do Prahy na Hornclass.
Vaše hudební dráha je velmi zajímavá. Během studií Královské akademie hudby v Londýně u Ifora Jamese jsem se stal prvním hornistou ve Skotském národním orchestru a později jsem odešel do Královského filharmonického orchestru (RPO), natáčel jsem CD s různými tělesy i filmovou hudbu. S Anglickým komorním orchestrem jsme hráli i při slavnostech královské rodiny v Buckinghamském paláci. Po pedagogických zkušenostech na Guildhall School of Music a Trinity School v Londýně jsem se ctí přijal v roce 1998 post profesora v Essenu na Folkwang Univerzitě umění po legendárním Hermannu Baumannovi. Moji studenti hrají hudbu od baroka po současnost. Hraji na lesní roh i přirozený lesní roh, a protože pro dechaře je nutná fyzická kondice, jezdím často na kole a dřív jsem běhal i maratóny v Londýně. Stále koncertuji po světě.
Jak na vás působilo prostředí mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro? V Praze mi bylo hezky. V porotě jsem byl dokonce s norskou kolegyní Frøydis Ree Wekre, se kterou jsem se znal více než třicet let, byla prezidentkou IHS. Již v prvním kole jsme byli všichni porotci překvapeni vysokou úrovní mladých lidí. V oboru lesní roh zvítězila Kateřina Javůrková jednoznačně a velmi se mi líbil i výkon doprovázející Pražské komorní filharmonie. Navštívil jsem i finále oboru varhany, ve kterém Komorní orchestr Pražských symfoniků hrál špičkově. Soutěžní koncerty obou těles zněly energicky, přesvědčivě a muzikálně.
Které schopnosti oceňujete u sólistů nejvíce? V současnosti je velmi mnoho sólistů, kteří umí hrát skvěle technicky, ale jejich projev není příliš muzikální. Přednesem skladby by se měli emocionálně dotknout publika. Výrazní interpreti musí mít hudební cit a dílu rozumět. Nesmírně důležitá je prezentace sólistů na pódiu. Během hry by se měli usmívat a navazovat stálý kontakt nejen s dirigentem a orchestrem, ale především s publikem. Správný postoj a poklona jsou součástí vystoupení. Působí-li svým projevem přehnaně, mohou negativně ovlivnit interpretaci. Přirozené vyzařování sólisty a jeho charakter hraje velkou roli.
Finále vyvrcholilo druhým Koncertem pro lesní roh a orchestr Richarda Strausse. Ronald Janezic, dlouholetý první hornista Vídeňské filharmonie, nahrál s tímto orchestrem pod taktovkou dirigenta Andrého Previna tento koncert pro Deutsche Grammophon. Jak se vám nahrávka líbí? Koncert je velmi náročný nejen technicky, ale v přednesu romantické hudby. Současný sólo hornista Vídeňské filharmonie Ronald Janezic ovládá techniku bravurně, má pěkný tón a krásné muzikální frázování. Straussova hudba je nesmírně těžká, i na workshopech IHS hrajeme jeho nejznámnější koncert, takže lidé přicházející na naše akce CD znají. Rakušané velmi hrdě prezentují tradici vídeňského lesního rohu, který je mezi hornisty vysoce ceněn.
Již podruhé jste prezidentem International Horn Society, která sdružuje více než tři tisíce pět set zájemců o lesní roh, profesionální i amatérské hráče. Jaké jsou vaše workshopy? International Horn Society pořádá každý rok v různých zemích světa týdenní sympózium a workshopy. Na sympóziu představují naši účastníci své projekty, společně diskutují o nových směrech pedagogiky, ukazují různé modely lesních rohů a nátrubků. Debatují o sólových konceptech skladeb, stylech a různých pohledech na hru. Obvykle se setká osm set lidí, muzikanti, zájemci o lesní roh a obchodníci. Paralelně s akcemi probíhají mistrovské kurzy. Všichni se setkávají na koncertech sólové, komorní a orchestrální hry. IHS finančně podporuje i jiné workshopy v zahraničí a mladé talenty.
Moje maminka studovala hru na lesní roh u profesora Františka Šolce, který byl pedagogem významných hornistů Zdeňka Divokého, Bedřicha a Zdeňka Tylšarových. V další generaci je náš nejlepší hornista Radek Baborák… Je hezké, když ženy hrají na lesní roh a vyučují hru na nástroj, v posledních letech se zvětšil počet hráček. Pedagog František Šolc patřil k uznávaným profesorům a samozřejmě si moc vážím kolegů Zdeňka Divokého a Bedřicha Tylšara, na Zdeňka vzpomínám s úctou. V Japonsku jsem zažil pěkné koncerty Radka Baboráka, bývalého sólohornisty Berlínské filharmonie.
Jaký je váš vztah k české hudbě pro hornisty? V Japonsku jsem hrál Trio Es dur pro housle, violu a lesní roh P avla Vranického. Určitě kvalitní hudbu pro lesní roh složil Jiří Dvořáček, znám jeho Dvě ronda pro lesní roh a klavír. V elmi pěkný je Koncert pro lesní roh a orchestr J iřího Pauera.
Při pohledu na Vltavu, na kterou se právě společně díváme, pochopí cizinec ještě více nádherný cyklus Má vlast B edřicha Smetany. Ve své kariéře jsem hrál všechny symfonie Antonína Dvořáka, které se mi moc líbí. Nejen jeho Devátá je krásná, ale i další symfonická díla. Dvořákovy melodie jsou pro každého hornistu v orchestru velkou výzvou. Čeští skladatelé dokáží složit pro orchestrálního hráče lesního rohu krásnou hudbu. K mým oblíbeným dílům patří sextet Leoše Janáčka Mládí p ro dechové nástroje. Z orchestrálních skladeb jsem rád hrál Sinfoniettu a r apsodii Taras Bulba, které krásně přirozeně zní. Jeho hudba je neuvěřitelná.
