Náš autor má mnoho společného s Janem Dismasem Zelenkou, kolegou o generaci starším a dnes mnohem známějším. Oba patřili k našim prvním krajanům, kteří se uplatnili v evropských metropolích, oba byli na konci života okolím chápáni jako nemoderní, neboť došli k vlastní syntéze pozdně barokní tradice a k dobovým módám se stavěli velmi vybíravě (přirovnání k pozdnímu Bachovi není nadsazené, i když ani zcela dokonalé). Veškerá novodobá hodnocení Tůmova stylu, podle současníků velmi vyhraněného, jsou ale dosti opatrná. Dodnes totiž neznáme ani přesný počet jeho skladeb, neboť jejich úplný katalog ještě nevznikl. Tůmova hudba tedy stále čeká na své „objevení“.
Z Kostelce nad Orlicí do Vídně
Podobně jako většina skladatelů své doby (Černohorského a Zelenku nevyjímaje), narodil se i Tůma v rodině varhaníka. V rodném Kostelci nad Orlicí ještě dávno nestál dnešní výstavný kostel, ten byl dokončen až rok před Tůmovou smrtí. Ze svého dětství si tedy zřejmě pamatoval ještě starý opevněný chrám, kam chodil jeho otec hrát na varhany. Dodnes na něj upomíná křtitelnice, ke které 2. října 1704 Václav a Klára Tůmovi přinesli svého syna Františka Ignáce.
Podle zpráv různé věrohodnosti se Tůma vydal tehdy obvyklou cestou malých zpěváčků, kterým pěkný hlas umožnil zpívat ve fundaci u některého kostela a získat tak živobytí potřebné pro studium. Nikdo dosud nepotvrdil ani nezpochybnil pozdější tvrzení G. J. Dlabače, že šlo o minoritský kostel sv. Jakuba v Praze, kde mladý Tůma zpíval tenor pod vedením Bohuslava Matěje Černohorského (spolu s Josefem Segerem a Janem Zachem), a zároveň vystudoval u pražských jezuitů filozofii. Přestože se pojem „Černohorského škola“ přijímá dnes už rezervovaně, Praha jistě nebyla tak velká, aby se mladí hudebníci osobně nesetkali s touto mimořádnou postavou hudebního života – vždyť Černohorský byl jedním z prvních Čechů, kteří prožili část života v Itálii, jako kněz pak například oddával skladatele Šimona Brixiho. Jedno je jisté: mladý Tůma získal v Praze tak dobrý základ, že si jej do své kapely vybral vlivný hrabě Kinský.
První ověřitelné zprávy o mladém Tůmovi získáváme až od roku 1729, kdy vídeňský farář zapsal do matriky křest jeho prvního dítěte. V roce 1731 už se Tůma podepisoval jako kapelník a skladatel Františka Ferdinanda hraběte Kinského. Ten byl od roku 1723 českým kancléřem a jeho úřad jej nutil přebývat částečně ve Vídni a v Praze. Jak známo, stále ještě formálně existovalo České království, nicméně Habsburkové jej řídili z Vídně. Kancléř tedy nejen vyřizoval císařská nařízení v Čechách, ale také reprezentoval české království ve Vídni, k čemuž tehdy neodmyslitelně patřil dvůr s co nejlepší kapelou, neboť ve Vídni byla velká konkurence. Prestižní služba umožnila Tůmovi nejen živobytí v sídelním městě, ale také možnost dalšího studia. Zaměstnavatel jej prý hleděl doučit italsky a francouzsky (kromě němčiny a latiny, pro studovanou osobu samozřejmé) a umožnil mu zdokonalit se v kompozici u dvorního skladatele Johanna Josepha Fuxe. Tůma tak dostal příležitost stát se žákem tehdy vyhlášeného mistra klasického kontrapunktu, jehož důkladné pojednání Gradus ad Parnassum platilo dlouho za nejlepší učebnici. Když se pak v Praze uvolnilo varhanické místo ve svatovítské katedrále, napsal hrabě Kinský Tůmovi doporučující dopis, kde na jeho studia u Fuxe odkazuje. Jak zjistíme z pozdějšího běhu událostí, pro třicetiletého Tůmu bylo štěstím, že místo nedostal. Zůstal i nadále ve Vídni, kde zůstal ušetřen válečných událostí a dostal se do blízkosti dvora, i nejlepších skladatelů své doby.
Ve službách královny vdovy
Čtyřicátá léta 18. století otevřela novou kapitolu, a to nejen v životě F. I. Tůmy. V roce 1741 umírá hrabě Kinský, téhož roku i Tůmův učitel Fux. Rok předtím zažila Vídeň ještě jeden pohřeb, který ovlivnil běh dějin a sečetl dny Vídně jako barokní metropole. S Karlem VI. vymřela dynastie rakouských Habsburků a s tím se pohnula politická rovnováha v Evropě. Svou nástupnicí v dědičných zemích ustanovil sice nejstarší dceru Marii Terezii, ale sousední panovníci odmítli „pragmatickou sankci“ uznat a vznesli své nároky. Splnily se dlouholeté obavy, že o rakouské dědictví se strhne podobně ničivá válka jako po vymření Habsburků španělských (skončila 1713). Marie Terezie tehdy musela ve svých 23 letech hájit své země před vojenským vpádem koalice vedené Francouzi a Prusy. Nezbývalo jí, než rychle vybudovat silnou armádu a pustit k rozhodování rádce, kteří zreformovali hospodářství v duchu osvícenského absolutismu.
Tyto okolnosti líčíme proto, že se velmi blízce dotýkaly dalšího Tůmova života. Ve válečném roce 1741 (tehdy Francouzi obsadili Prahu) uspěl v konkurzu na kapelníka ovdovělé císařovny a české královny Alžběty Kristýny. Ta měla jako vdova po panovníkovi nárok na svůj dvůr, a tedy samozřejmě i na vlastní kapelu. Nemohla být nijak velká, čítala všeho všudy pět zpěváků a dvanáct instrumentalistů, ovšem pod Tůmovým vedením se v ní sešli vynikající hudebníci z tehdejší Vídně: na housle tu hrál G. Trani, varhaníkem byl G. Ch. Wagenseil. Kapelník tedy mohl komponoval pro špičkový komorní soubor složený z profesionálů a nemusel brát ohled na technické či výrazové limity, zejména vokálních partů. Toto období mohlo utvrdit ještě jeden rys Tůmovy hudby, který se často komentuje: určitý stylový konzervatismus, který byl ve Vídni druhé poloviny 18. století hodně na očích. Jako Fuxův žák ovládal Tůma solidní „staré řemeslo,“ a jistě se od něj nežádalo, aby oslňoval extravagantními nápady.
Kapelník Tůma dosloužil královně až do její smrti v roce 1750. S jejím dvorem definitivně odešel dvorský lesk rakouských Habsburků. Kapela byla rozpuštěna a Tůmovi bylo poděkováno s bohatou penzí, takže mohl žít ve Vídni jako jeden z prvních „svobodných umělců.“ Jak zjišťujeme z některých detailů, Marie Terezie byla jistě osoba mnohem citlivější, než by se dalo soudit z některých rozhodnutí, do kterých byla vmanévrována. Na Tůmu jako skladatele nezapomněla a dokázala mu projevit svou vděčnost za službu, kterou prokázal její matce v posledních letech života. Jeho penzi po šesti letech zvýšila ze 400 na 600 zlatých. O více než jen zdvořilém vztahu svědčí ještě jedno gesto: v roce 1756 si měla u Tůmy objednat zhudebnění kajícího Davidova žalmu Miserere mei Deus . Skladatele pak měla královsky odměnit zlatem vyšívaným měšcem se 100 zlatými.
Franciscus Ignatius Tuma, O.Praem.
Díky svému zajištění měl nyní bývalý kapelník čas komponovat. Byl prý ve Vídni též vyhledávaným učitelem kompozice a hráčem na gambu a theorbu. Vypráví se, že byl oblíben i jako vzdělaný společník a „muž jemného, vybraného chování“. V roce 1768 učinil krok, který v jeho době nebyl považován za výjimečný. Dal se rozloučit (nikoliv rozvést) se svou manželkou Marií Alžbětou a rozhodl se složit řádové sliby. Ve svých 62 letech se stal členem premonstrátské kanonie v dolnorakouském Gerasu. V naší starší literatuře se toto městečko, vzdálené jen několik kilometrů od jihomoravských hranic, nazývá zásadně Jeruš, a i okolní vesnice nesou původně slovanská jména. To ale rozhodně nebyl hlavní důvod, který táhl Tůmu do samoty v lesnaté krajině při Moravské Dyji. Řád premonstrátů věnoval už od svého založení velkou pozornost důstojnému slavení liturgie. Zde, v denním kontaktu se zpěvem a biblickými texty, tedy snad uzrávala pozdní díla skladatele, u něhož je právem ceněn mimořádný cit pro zpívané slovo. Z Gerasu se Tůma navrátil do Vídně až jako pacient s tehdy nevyléčitelným zápalem plic, a zde také 30. ledna 1774 zemřel v nemocnici Milosrdných bratří.
Mistr ze „staré školy“
Ačkoliv F. I. Tůma nijak neváhal využít výrazových možností „galantního“ stylu a raného klasicismu, patřil ještě ke generaci, která ovládala starý styl a nevzdávala se ho. Byl známý tím, že se držel po celý život osvědčeného řemesla, kterému se přiučil u svého učitele Fuxe, a jež rozvinul do skutečného mistrovství. V jeho skladbách přesto nalezneme značné stylové rozpětí – od přísných kanonických vět v „palestrinovském“ duchu, přes komplikovaný barokní kontrapunkt oživovaný rétorickými figurami, až po „moderní“ sonáty a symfonie k nerozeznání od mladších současníků. Zejména Tůmovy chrámové skladby prokazatelně znal Haydn i Mozart, kteří by bez ovládnutí kontrapunktického umění ve „vídeňské tradici“ těžko obstáli.
Právě Tůmovy skladby v přísném vokálně polyfonním stylu se udržely v povědomí nejdéle, bez přerušení kontinuity se dočkaly doby, kdy je ocenila estetika 19. století. Začínající cecilská reforma chrámové hudby ostatně vycházela ze stejných ideálů vokální polyfonie, jaké svým žákům předával J. J. Fux. K velkorysejšímu vydání Tůmových skladeb ovšem přes všechny projevené sympatie nedošlo. O jeho propagaci jako „Němce pravého zrna“ se pokusil na začátku 20. století Otto Schmid v rámci svého úsilí o uznání „staročeské varhanní školy“, kterou zasazoval do kontextu více dobově politického než historického. Zasloužil se však o vydání řady ukázek z Tůmovy tvorby. Od té doby uplynulo již století. Většina hudby našeho autora, po mnoha stránkách zajímavého a jedinečného, čeká na svou chvíli dodnes. Několik prvních vlaštovek v podobě edic i nahrávek ale přislibuje, že její návrat do života nám třeba přinese ještě nejedno milé překvapení.
