Jistě i proto prožíváte hluboce poselství velkých operních rolí jako svá vlastní. Jak se s nimi osobně ztotožňujete? Operní role je daná, musím ji respektovat a mohu si ji jen přizpůsobit a dát do ní kus svého hlasu a srdce.
Se kterými operními postavami se nejvíc ztotožňujete? S každou, kterou jsem kdy zpívala. Vždycky se v ní najdu a přidám do ní ještě kus sebe. Role šité na mě jsou především od Janáčka a Dvořáka. Jenůfa, Káťa, Makropulos, Rusalka, to jsem já sama. Ale stejně tak Dvořákovy oratorní a písňové party, to je obrovská a nádherná hudba, v níž se nacházím.
Máte docela jistě i jiné favorizované skladatele? Ač jsem narozená na Slovensku, jsem česká pěvkyně. Ovšem vedle českých autorů miluju stejně tak Pucciniho a Verdiho. Zpívala jsem od osmdesátých let na světových scénách hodně veristických oper a musela jsem se samozřejmě poprat s jejich technikou. Těší mě, že jsem se k ní dopracovala. Vždycky musíte vědět, která role vám sedí, kterou přijmout, kterou ne. Já jsem nikdy žádnou neodmítala, jen jsem nebrala role, které se k mým hlasivkám nehodily. Třeba koloraturní role Dvou vdov nebo Traviaty. Dokázala jsem ovšem odmítnout určitý druh režie, který mi nevyhovoval.
Jak se v době muzikálů cítíte v roli operní divy? Nechtěla jste se někdy o některý z nich pokusit? Dnes už si při své pěvecké zralosti mohu dovolit cokoliv, klidně třeba i muzikál nebo jazz. Dřív jsme tu možnost u nás neměli, a ani nám nebylo dovoleno míchat žánry. Tehdy bych byla ráda zpívala muzikál nebo operetu, ale měla jsem i množství závazků a kontraktů, takže by se mi ani jiné obory do programu nevešly.
A co dnes? Myslím si, že se k operní tvorbě už nebudu tolik vracet. Čas nezastavím. Mám ale naopak velkou chuť zpívat něco jiného. Uvolnily se mi ruce, stále mám v pořádku techniku a hlasivky, a tak toho možná využiju.
Nechystáte se dnes při svých četných zkušenostech učit? Zatím ne, nemám ještě čas se tomu intenzivně věnovat. Jednou ale nejspíš učit budu, vyberu si talent a povedu ho dál. A možná si otevřu i Mistrovskou školu. Nejspíš v Praze.
Přes své technické jistoty jste určitě zažívala i nějaká pěvecká úskalí, která jste musela překonávat? Neznám jediného zpěváka, který by nepoznal krizi. Nestačíte střídat role, létat, měnit scény, hotely, tahat kufry, a jste z toho hodně unaveni. To všechno se podepíše na hlase. Nikoho to ovšem nezajímá a hlas se musí udržovat. Řítíte se z letadla po celonočním letu přímo na zkoušku a rozezpíváváte se v taxíku. Je to namáhavé, ale musíte obstát.
Co vám dodává energii k překonání obtíží? Jsem narozená v beranu a čínským znamením jsem vepř, takže jsem spíš ten klidnější beran a žádný nervák. Rodiče mi dali talent a Pán Bůh sílu, abych se nedala. Mimochodem, jsem narozená na den, měsíc a rok stejně s Eltonem Johnem (25. března 1947), a ten přece umí překonávat nástrahy! Každý umělec nachází ve vypjatých krizích oporu v talentu, který ho vede, aby je vlastní silou zvládl. Nikdo jiný vám nepomůže.
Kdo byl váš nejvýraznější pedagog a kudy se na počátku odvíjela cesta vaší kariéry? Brala jsem si od mnohých, co jsem potřebovala, a měnila jsem pedagogy. Můj poslední kantor byl Janko Blaho, zkušený a inteligentní umělec. Získala jsem od něj množství praktických operních a jevištních náznaků, které jsem uplatnila. Vlastně jsem ale zprvu neplánovala velkou kariéru. To se nedá, dosáhnete ji praxí. Spíš se mi líbil jazz a koncertní vystupování, jenže s nástupem do pražského Národního divadla byla moje cesta určena. Začala jsem roku 1970 Natašou v Prokofjevově Vojně a míru a pak hned přišla Mimi v Bohémě, Mařenka v Prodané nevěstě a já dostala angažmá, které nastartovalo mou kariéru.
Stejně jako kvalita hlasu je pro zpěváka důležitá jeho psychika. Řekla bych, že je nejdůležitější. Můžete mít hlas i techniku jaké chcete, ale pokud máte na scéně knedlík v krku nebo se vám chce plakat, tak je všechno marné. Hodně vás také dokáže rozhodit málo vychovaný dirigent. Přít se s ním, to dokáže psychický stav pěkně nabourat. Pro zpěváka může být v angažmá konfliktů víc než dost, ale osobní problémy by neměly do výkonu zasahovat. Musíte mít dobře vypěstovanou sebevýchovu a disciplínu. Pokud jde o mne, nepřu se, jen v klidu říkám: Děkuji, tohle neberu, to nezpívám. Naštěstí jsem v divadle vážné konflikty nemívala. Pokud bych se stresovala, byla bych už dávno bez hlasu.
Nepotkáváte se ani s konflikty mezi konkurenty? Ani to ne. Dopracovala jsem se do špičkových sfér, kde je konkurence zdravá. S Mirellou Freni jsme se vždycky těšily ze společných představení a nebylo co řešit. Na světových scénách tohle vůbec neexistuje, nezávidíme si. I tak bývá v divadle dost konfliktů a klacků, které vám házejí pod nohy, a vy je musíte umět přeskakovat. Já jsem se do divadla těšila a pokud byly nějaké problémy, vždycky jsem je hned odbourávala. Jeviště je pro mě relax a vychutnávám si ho.
Co je podle vás pro zpěváka nejpodstatnější: technika hlasu, paměť, herecké ztvárnění role, výraz, nebo pracovitost, soustředění, houževnatost a dobré nervy? Ani nemusím odpovídat, všechno! Ale přece ještě něco: disciplína, dřina a radost z práce. Bývaly i problémy, ale musela jsem vždycky zvládnout situaci, začít myslet naprosto chladně a profesionálně, a vnímat jen to, že si posluchač koupil lístek a čeká ode mne ten nejlepší výkon. V takovou chvíli je důležitá jen moje role, nic víc.
Zní docela optimisticky, že vás vaše měsíční znamení charakterizuje jako osobnost odvážnou, pracovitou a cílevědomou. To souhlasí. Ale ne všechno bývá během pěvecké kariéry růžové. Zpívání je těžká řehole, která nutí člověka překonávat velká úskalí. Mé znamení mi asi přináší energii a schopnost vždycky se něčeho chytit. Jsem také věřící člověk a odtud beru po celý život svou hlavní sílu.
Jste jako mnozí umělci pověrčivá? Asi ano. Nemám ráda, když mi kočka přeběhne přes cestu, věřím, že kominíci přinášejí štěstí a nosím s sebou kamínky. Vím dnes mnohé, co věděli Japonci už dávno, a naučila jsem se z čínské moudrosti, jak odbourat špatnou a jak získat dobrou energii. Vyberu si často v přírodě strom, pod nímž je mi lépe a hledám místa, kde se cítím bezpečněji. Nejsem čarodějnice ani kouzelnice, ale hrozně mě to všechno zajímá. Mám i svoje rituály před představením. Stačí mi před nástupem třeba jen pět minut soukromí a relaxace.
Vypadá to poklidně, až ideálně. Mělo ale někdy vaše štěstí volno a anděl strážný vlčí mlhu? Jistěže. Třeba když mi na jevišti vypadl text. Není to nic neobvyklého, když často měníte repertoár, navíc v různých jazycích. Tam musí nastoupit rutina, protože muzika jde dál, a tak je nutné něco si vymyslet. Hodíme si s kolegou, nápovědou nebo dirigentem úsměv, a je to o tom, že jsme jenom lidi. Naštěstí si dokážu s textem poradit a nepřestanu zpívat.
Věříte v těchhle okamžicích na svou šťastnou hvězdu nebo dokonce na zázraky? Ne, jen na svůj mozek a rozum. A na stálou koncentraci. Samozřejmě, stane se na scéně všelicos. Spadla mi jednou sukně a jindy mi praskl střevíc, ale všechno se dá nějak zahrát a kolegové pomůžou, takže divák většinou nic nepozná.
A co v životě, podal vám někdy někdo pomocnou ruku? Mám řadu dobrých přátel. A pak, jsem Gabriela, tak snad svatý Gabriel bývá v pohotovosti. Nezažila jsem v životě až tak zásadní katastrofy, abych je neunesla. Pro svůj klid a urovnání mysli chodím ráda do kostelů. I kdybych se tam nemodlila, je mi tam dobře. A strašně ráda tam zapaluji svíčky. Je to můj zvláštní obřad, za živé, za mrtvé, za tatínka Antonína, na vzpomínku.
Obstála jste znamenitě na poli gramofonového nahrávání. Jste s tím množstvím snímků spokojena? Nemůžu být spokojena. Za totality jsem neemigrovala a doma jsem musela odmítat nabídky velkých světových gramofonovýcb společností, které se mnou chtěly nahrávat (BMG, Teldec, Decca, Grammophon Gesellschaft a další). Bylo třeba mít souhlas Supraphonu nebo Pragokoncertu, a ten jsem nedostala. Až těsně před společenskou změnou mě uvolnili pro Claudia Abbada do Beethovenovy Deváté. Teď už je na nahrávání trochu pozdě. Svět se pro nás otevřel, ale moje vrcholné roky jsou nejspíš za mnou.
Kolika operními scénami jste prošla a jaké byly vaše vztahy s dirigenty a režiséry? Těch scén bylo mnoho. Chystám se koupit si mapu světa a napíchat do ní praporky svých působení. Zpívala jsem snad všude: ve střední Evropě, také v Severní a Jižní Americe a Japonsku, ale už ne v Číně, Austrálii, na Novém Zélandu a Grónsku. Zato Vídeňská opera byla moje! Měla jsem své publikum a cítila jsem se tam velice dobře. Po smrti mého manžela jsem ale mnohé z těch míst opustila. S láskou vzpomínám na Mnichov, Kolín nad Rýnem, Stuttgart, Salcburk, Curych, Benátky, San Francisko, na Covent Garden a La Scalu. A samozřejmě na Metropolitní operu! Tam nejde o honoráře, ale ten, kdo chce dělat kariéru, musí se tam dopracovat.
Vzpomínáte na svou „metropolitní“ Káťu (1991), na Jenůfu a Rusalku (1993), a na Mimi, Leonoru (1995) a Desdemonu (1998)? Jako na nejvyšší docílenou metu! Pokud chcete ještě někde na světě slyšet špičkové představení, tak je to stále v Met. Pěvecké obsazení, orchestr a především celková umělecká úroveň s Jamesem Levinem za dirigentským pultem, to je něco úžasného. A k tomu vnitřní přátelská, až familiární atmosféra. Každého těší, že tam může vystupovat a být tvůrcem představení. Vládne tam úcta, pokora, a snaha co nejvíc ze sebe můžete vydat.
Vyzvedla byste některé ze svých rolí na první místo obliby? Dřív to byla jistě mladistvá Mařenka a Rusalka, pak Jenůfa, Káťa, ale milovala jsem i Mimi, Manon a Aidu. Teď bych možná jmenovala Leonoru a Makropulos. Nechci se ale vracet, pořád se ještě dívám dopředu. Ke každé roli přistupuji jinak a zase bych na ní našla něco nového.
Co vám bylo a je nejmilejší z písňového oboru a z vokálně symfonické tvorby? Všechno! Zpívala jsem vždycky s radostí, ale přidala bych ještě ráda několik děl. Například Mahlerovy, Straussovy a Schumannovy písně, Hugo Wolfa a možná něco z nové tvorby.
Připomínáte si své nejvýznamnější operní partnery? Jsou jimi na předním místě pěvci Plácido Domingo, Thomas Hampton, Luciano Pavarotti, José Carreras, Francisco Araiza, Peter Dvorský, a dirigenti James Levine a Sir Charles Mackerras. Byla jsem hrozně šťastná, že jsem mohla zpívat s Domingem, skvělým člověkem a muzikantem se všemi pěti P. Má v sobě cosi stoprocentního, co jiní nemají. Je to osobnost, která vás na jevišti okamžitě vtáhne do děje a proudu hudby.
Je pro vás důležité uznání publika? Jistě. Publikum je pro mne to nejdůležitější. Umí být velmi uznalé, ale pokud naopak deset minut bučí, jste pohřbena. Nesmíte si z toho nic dělat a jít dál, ale mnozí po tom odsouzení odešli ze scény natrvalo. Mně se to naštěstí nestalo. Jsem proto vděčná za každého operního ctitele.
Umíte přijímat kritiku, nebo ve vás dokáže vzbudit rozladění? Kritikové mně neplatí, a tak mají právo psát svůj názor, jenom ne nepravdu, která ubližuje. Na tu pochopitelně reaguji. Jejich práci samozřejmě potřebujeme, ale pravda je, že každý umělec je závislý na pozitivním hodnocení.
Kromě potlesku vás neminula ani řada diplomů a ocenění. Dnes nevím, co s titulem národní umělkyně… Určitě si ale vážím cen poslední doby jako jsou Preis der deutschen Schallplattenkritik (1998), Choc du monde de la musique (1998) a Cannes Classical Awards na MIDEM (1999) za supraphonský snímek Janáčkovy Káti Kabanové s dirigentem Sirem Charlesem Mackerrasem.
Získala jste ovšem úžasné ocenění v podobě planetky, označené vaším jménem a publikované 15. 1. 2001 s prozaickým registračním číslem: 15.897. Velice si toho vážím. Nejdůležitější je ale pro mne titul Kammersängerin, udělený mi v roce 1985 rakouským Ministerstvem kultury.
Neobešla vás tak trochu televizní obrazovka a filmové plátno? Zažila jsem ve světě jen live operní přenosy a při záznamu v Česku mě na obrazovce vždycky někdo herecky zastupoval. Byl to styl televizní a filmové produkce tehdejší doby. Tak tomu bylo i ve filmech Rusalka a Božská Ema.
Kdo je dnes pro váš život nejdůležitější? Moje dcera Gabriela, šestiletá vnučka Lenička, moje sestra a nejbližší přátelé. Na prvním místě je ovšem maminka. Před časem onemocněla a já jsem šťastná, že jsem pro ni mohla udělat všechno, co bylo v mých silách. Starám se o ni a ona mi říká „sestra Tereza“. Sblížily jsem se víc, než za celý náš dosavadní život. Jsem ráda, že svou energii neinvestuji nadarmo.
Ví se o vás, že se obětavě věnujete i jiným aktivitám. Zpívala jsem množství benefičních koncertů a považovala jsem to za velmi důležité. Přispívám také na charitu, na zemětřesení, záplavy, na zdravotní potíže, jako je leukémie, a mimo jiné i na někdejší onemocnění Josého Carrerase. Je to pro mne samozřejmé a nechci se tím zviditelňovat.
Jak sama sebe vidíte, máte dobré i nějaké sporné rysy? Nechci se chválit, ale myslím, že mám dost pozitivních vlastností. Jsem komunikativní, nesnáším a ani nevytvářím stresy, konflikty a dlouhé hádky. Mám ráda urovnané vztahy.
Zbývají vám při množství vašich povinností také chvíle pro odpočinek? Ano. Ráda spím a velice ráda vařím. Také s potěšením navštěvuji výtvarné galerie. Když jsem doma, věnuji se hlavně vnučce a ráda chodím na procházky a sbírám houby. A ještě něco: Často měním byty, doma i na cestách světem. To ovšem není moje hobby. Doufám, že přijde doba, kdy se usadím.
Jsou věci, které vás trápí, a jiné, které vás dělají šťastnou? Trápí mě válka a umírání dětí. Nemám ani radost z toho, že mladá generace není umělecky ani lidsky tak připravená, jako jsme byli my. Současný vývoj se řítí lvími skoky vpřed, mladí lidé chtějí bohužel rychle dosáhnout kariéry a nemají dost trpělivosti. To jsme my nemohli, a ani bychom si to byli netroufli. Chtěli jsme něčeho docílit a pomalu a poctivě k tomu dozrát. To se nedá ani teď přeskočit. Těší mě, že máme otevřené hranice, i když to nemusí být vždycky plus. Jsem šťastná, že jsem při své kariéře přivedla na svět aspoň jedno dítě, hodnou dceru. Vyrovnala jsem se také se spoustou problémů, naučila se pozitivně myslet a docílila určitých hodnot a zralosti. Jsem vděčná za to, že jsem vydržela technicky, psychicky a na úrovni čtyřiatřicet let dobře zpívat. Co ještě dál zvládnu, to už nepovažuji za svou povinnost. Chtěla bych ještě poznat kus moderní hudby, které jsem neměla možnost se příliš věnovat. S obavou jsem před časem otevírala partituru oratoria Judy Maccabejského Sylvie Bodorové na texty podle Starého zákona. Bylo to poprvé a bylo to těžké, ale uchvátilo mě to. S opravdovým potěšením jsem toto náročné dílo zpívala roku 2002 na Pražském jaru v katedrále sv. Víta a uvítala jsem je s radostí, když se objevilo na CD (v koprodukci Arco Diva a Radioservisu). Baví mě vstupovat do nových vod, kde mám možnost něco nového poznat a něco nového ze sebe vydat. Vidím před sebou stále cestu otevřenou…
Gabriela Beňačková-Čápová
Narozena v Bratislavě, studovala zpěv na bratislavské a žilinské konzervatoři (1967-1971) a na VŠMU v Bratislavě u Anny Korínské a Janka Blahy. V roce 1969 zvítězila v Dvořákově pěvecké soutěži v Karlových Varech a v letech 1970-1981 byla angažována v pražském Národním divadle (s přerušením 1973-1974, kdy hostovala ve Slovenském národním divadle v Bratislavě). Od roku 1981 je ve svobodném povolání. Hostuje na předních světových scénách: od roku 1976 v Bavorské státní opeře v Mnichově, od roku 1978 ve Vídni, od roku 1979 v londýnské Covent Garden. Při znovuotevření Národního divadla (1983) zpívala titulní roli Smetanovy Libuše. Největší úspěchy: Káťa Kabanová v prvním uvedení díla v Metropolitní opeře (1991), na téže scéně Jenůfa a Rusalka (1993), Mimi a Leonora (1995) a Desdemona (1998). Další významné role: Mařenka, Taťána, Jenůfa, Leonora, Katrena, Markéta a postavy oper Pucciniho a Verdiho.
Výběr z původního katalogu Supraphonu: Dvořákova Rusalka, Te Deum, Stabat Mater a Requiem, Janáčkova Její pastorkyňa, Příhody lišky Bystroušky a Glagolská mše, Smetanova Prodaná nevěsta a Libuše, Suchoňova Krútňava, vokální party v Beethovenově Deváté a Mahlerových symfoniích a CD s pianistou Rudolfem Firkušným: Martinů Písničky na jednu stránku, Janáček Moravská lidová poezie a Dvořák Písně milostné, V lidovém tónu a Biblické písně, nahrané pro BMG a oceněné americkou Grammy.
