Mluví-li se o Galině Ustvolské, nejčastěji je její jméno vyslovováno v souvislosti s klasikem ruské/sovětské hudby Dmitrijem Šostakovičem. Byla nejen jeho žačkou, ale i nejbližší přítelkyní a podrobnosti jejich vztahu nejsou dodnes jasné ani muzikologům, ani zvědavým lovcům drbů ze života slavných. Jedno je však jisté: Ustvolskaja nehodlá tento vztah komentovat a o skladateli se vyjadřuje spíše nevybíravě.
Krátké bio
„Všechny své síly, modlíce se k Bohu, věnuji své tvorbě; pro mě je pouze má tvorba, má hudba, pouze má!“ (Galina Ustvolskaja)
Galina Ivanovna Ustvolskaja se narodila 17. června 1919 v Petrohradu, městě, které se stalo její celoživotní láskou a inspirací. Otec Ivan Michajlovič Ustvolskij byl právník, matka Ksenija Kornilevna Potapovova, byla učitelkou a přežila svého muže o mnoho let (ten zemřel náhle, krátce po skončení 1. světové války). Jako malá hrála Galina na violoncello. V letech 1937-39 studovala na hudebním učilišti při leningradské konzervatoři u A. P. Glabkovského. Od roku 1940 do roku 1947 pokračovala ve vzdělávání na leningradské konzervatoři nejdříve u M. O. Štejnberga, od roku 1941 pak u Dmitrije Šostakoviče s přestávkou během 2. světové války, kdy byla evakuována do Taškentu ve střední Asii jako pracovnice civilní služby ve vojenské nemocnici. Ihned po ukončení studií se stala roku 1946 členkou Svazu skladatelů. 20. října 1947 byla přijata jako aspirantka na konzervatoř. Studia ukončila roku 1950. Ředitel konzervatoře P. A. Serebrjakov charakterizuje ve studijním posudku z 20. března 1950 Ustvolskou následovně: „Ustvolskaja se vyvarovala formalistických chyb, jakkoliv jsou ještě občas přítomny. Ředitelství konzervatoře se domnívá, že lze od Ustvolské očekávat další tvůrčí úspěchy. Naučně-výzkumná práce Ustvolské příliš nesedí. Jejím nedostatkem se jeví zamlklost a občanská pasivita, jakkoliv je třeba říci, že jedna z příčin toho je, že Ustvolskaja je velmi nemocný člověk, s narušeným nervovým systémem, často trpící nedostatkem dlouhotrvajícího klidu. Toto vše vadí jejímu tvůrčímu a pedagogickému růstu.“
Navzdory tomu vedla Ustvolskaja od roku 1948 třídu kompozice na leningradské konzervatoři N. A. Rimského-Korsakova něco málo přes třicet let. Mezi její žáky patřili mimo jiné i Boris Tisčenko a Vadim Veselov. V polovině 50. let se Galina Ustvolskaja přestěhovala na ulici Blagodatnaja, do jednoho z mnoha masivních domů „stalinské“ architektury, kde ji často navštěvoval Šostakovič. Její první skladby měly značný úspěch a byly hrány nejznámějšími umělci v prestižních koncertních sálech Leningradu. Jednou z nich byla například symfonická báseň Sen Stěpana Razina (1948), která čtyřikrát za sebou otevírala koncertní sezónu Velkého sálu leningradské filharmonie. Vše se ale záhy změnilo. Další skladby musely na provedení čekat několik let. Sonáta pro housle a klavír (1952) byla mimo jiné hrána roku 1958 americké delegaci (včetně skladatele Roye Harrise, který ji shledal „poněkud nepříjemnou“) a znovu zazněla v roce 1962 na večírku Igora Stravinského, kterého se zúčastnil i Robert Craft a Nikolas Slonimskij. Robert Craft o Ustvolské píše „Ona je víc než Šostakovičova žačka“ a Stravinskij dodává, že „při poslechu její hudby si uvědomuje, co znamená žít za železnou oponou.“
Ustvolskaja a Šostakovič
„Nebudu se jakkoliv vyjadřovat o svém vztahu k Dmitriji Šostakovičovi. Nechci, aby se tento stal předmětem něčího výzkumu.“ (Galina Ustvolskaja)
Galina Ustvolskaja byla Šostakovičovou žačkou v letech 1941-1948. „Ne Ty jsi pod mým vlivem, ale já pod Tvým“ , píše Šostakovič v jednom z dopisů Ustvolské. Šostakovič vyděloval Ustvolskou jako jednoho z nejnadanějších žáků a obdivoval se jejímu dílu i vkusu. V jejím archivu najdeme několik Šostakovičových autografů s věnováním. „Věřím, že hudba Ustvolské získá světové uznání všech, kterým je drahá budoucí tvorba.“ (Dmitrij Šostakovič) Mstislav Rostropovič popsal jejich vztah jako hluboký respekt a velmi něžné přátelství. Ustvolskaja byla podle Rostropoviče také jednou z těch, kteří psychicky podpořili Šostakoviče po Ždanovových útocích. Šostakovičovo manželství s Ninou Vazar bylo velmi volné (zemřela roku 1953). V té době navrhuje Šostakovič Ustvolské manželství; ta ho odmítá a krátce nato roku 1956 končí i jejich přátelský vztah. V červenci téhož roku se Šostakovič žení s Margaritou Kainovou. V Šostakovičově knize Svědectví nenajdeme jedinou zmínku o Ustvolské. „Předtím, jako i nyní odmítám jeho hudbu a naneštěstí i jeho osobnost samotná ještě více zdůrazňuje tento postoj… Jedna věc je jasná jako den: zřetelně výrazná postava, jakou je Šostakovič, pro mě není vůbec výraznou, naopak; spálil můj život a zabil mé nejlepší city,“ uzavírá celou kapitolu jejich vztahu Ustvolskaja.
První tvůrčí etapa
„Nejraději bych se schovala do sudu jako Diogenes a žila v něm. To by byla lepší varianta mého života.“ (Galina Ustvolskaja)
Katalog Ustvolské, tak jak byl zveřejněn vydavatelstvím Hans Sikorski MusikVerlag, obsahuje „pouhých“ 24 děl.
Koncert pro klavír a orchestr je první velkou skladbou Galiny Ustvolské, ve které je ještě patrný Šostakovičův vliv. Oktet pro dva hoboje, čtyři housle, tympány a klavír (1949 – 1950) patří k nejsilnějším skladbám první tvůrčí periody. Údery čtvrťových not a generální pauzy, objevující se u autorky vůbec poprvé v celé své závažnosti, tu vyplňují nejen formální funkci, ale zejména smyslovou roli. Mimo to napsala v této první etapě Čtyři klavírní sonáty (1947 – 1957), které již naznačují její pozdější charakteristický styl – použití klastrů, prudké střídání dynamiky, výrazná akcentace, ubíjející a neúprosný rytmus čtvrťových not. Unikátní faktura cyklu 12 preludií pro klavír (1953) obohacuje témbrové možnosti klavíru, předkládaje osobitý způsob a techniku hry. V roce 1958 napsala Galina Ustvolskaja dvě symfonické básně Ohně ve stepi a Sporty . První z nich je dedikována „slavné sovětské mládeži“ a byla napsána u příležitosti čtyřicátého výročí založení Komsomolu. Poté následovalo ještě několik skladeb v podobném duchu, které autorka ve svém katalogu neuvádí. Díky Mstislavu Rostropovičovi se stal Velký duet pro violoncello a klavír (1959) jednou z nejhranějších skladatelčiných děl. Ještě v době sovětského režimu zazněl roku 1986 na festivalu Wiener Festwochen. Duet pro housle a klavír (1964) uzavírá první kompoziční periodu autorky a přináší šestiletou odmlku, způsobenou patrně smrtí životního partnera – skladatele Jurije Balkašina.
Druhá tvůrčí etapa
„Moje skladby, a to je pravda, pozbývají religióznosti ve ťvnějšímŤ bohoslužebném chápání, ale jsou plny religiózního citu a podle mého názoru by nejlépe zněly v kostele, bez učených vstupních projevů a analýz. V koncertním sále, ve světském prostředí zní má hudba jinak.“ (Galina Ustvolskaja)
Kompozice č. 1 „Dona nobis pacem “ (1970-1971) pro pikolu, tubu a klavír je první ze skladeb nového období v tvorbě skladatelky. Kompozice č. 2 „Dies irae“ (1972-1973) pro osm kontrabasů, bicí a klavír používá jako bicí nástroj skříňku z tlusté překližky, na kterou se hraje dřevěnými a gumovými paličkami. Třetí z cyklu je Kompozice č. 3 „Benedictus, qui venit“ (1974-1975) pro čtyři flétny, čtyři fagoty. Styl Kompozic č. 1 – 3 odvádí hudbu nejen od její intonační přirozenosti, ale od hlavního, podstatného počátku – času. Kompozice pracují s extrémními dynamickými kontrasty, s kontrastními motivy a tématy, s maximálním využitím možností, barev a kombinací jednotlivých nástrojů. Poté skladatelka pokračuje v komponování symfonií, kterých v jejím katalogu najdeme pět. Symfonie č. 2 „Pravdivé, věčné požehnání“ (1979) pro orchestr a sólistu navazuje na Symfonii č. 1 po 24 letech. Důvodem prvního a zároveň posledního vycestování z rodného Petrohradu bylo provedení Symfonie č. 3 „Ježíši, Mesiáši, spas nás!“ (1983) pro orchestr a sólistu dne 18. ledna 1995 v amsterdamské Concertgebouw v provedení Concertgebouw Orchestra pod taktovkou Valerije Gergieva. Po přestávce tohoto koncertu následovala Šostakovičova Symfonie č. 4 . Tentýž program se opakoval 19. a 20. února 1995. Ustvolskaja se zúčastnila všech tří koncertů, ale na Šostakoviče vždy opustila sál. Symfonie č. 4 „Modlitba“ (1985-87) pro dvě trubky, klavír, tam-tam a lidský hlas zazněla poprvé na Mezinárodním festivalu Nové hudby v německém Heidelbergu 24. června 1988, přestože Ustvolskaja nesouhlasila s jejím provedením na tomto festivalu ženské skladatelské tvorby. O čtyři roky později, v červnu 1992 ji heidelbergský Institut žen skladatelek udělil cenu u příležitosti dalšího z ročníků festivalu, kterou byla Ustvolskaja potěšena, ale v té době odmítla opustit Petrohrad.
Sonáty č. 5 (1986) a č. 6 (1988) pro klavír uzavírají šestidílný cyklus a jsou předposledními skladbami dosavadního díla Ustvolské. Ostré klastry a disonance, hra dlaní, hřbetem ruky i loktem, maximální témbrové využití a rozpětí, prudké střídání dynamiky, ale především nelítostné údery čtvrťových not tvoří v klavírní literatuře hranici, za kterou již následuje sebezničení nástroje i interpreta. Poslední skladbou dosud žijící autorky je Symfonie č. 5 „Amen“ (1989-1990) pro hoboj, trubku, tubu, housle, bicí a sólistu. Její podtitul může symbolicky odkazovat na definitivní tvůrčí tečku autorky.
Čím je její hudba mimořádná?
„Jakmile jsem práci dokončila, odložila jsem ji. Koncepty si nepíši. Skládám bez nástroje, za stolem. Vše je s takovou pečlivostí promyšleno, že nezbývá než psát. Celý čas přemýšlím. Celé dny a noci přemýšlím a nemám čas se uvolnit, odpočinout si. Myšlenky mě užírají. Mám svůj svět a vše si beru a vnímám po svém. Slyším, vidím a postupuji jinak než ostatní lidé. Žiji svůj jedinečný, osamělý život.“ (Galina Ustvolskaja)
Hlavním principem tvorby Galiny Ustvolské byl a je především výběr výrazových prostředků. Skladba znějící několik minut, se zdá být několikanásobně delší a jakkoliv má ve většině případů komorní obsazení, zní neobyčejně hutně. Její tvorba je vpravdě ruská svou duševní rozervaností a bytostným strachem. Charakteristickými prvky jsou absence taktových čar, prudké střídání dynamických kontrastů v rozmezí několika p až několika f , ve většině případů následující subito, bez přípravného crescenda nebo decrescenda, využití generálních pauz a maximálního rozsahu nástrojů, obliba čtvrťových dob a relativně jednoduchého rytmu (pravidelný pochod čtvrtek nebo tečkovaný rytmus), zvláštní instrumentace a zcela nové využití rejstříků klasických nástrojů. Ustvolskaja komponuje u stolu a všechna díla jsou psána rovnou do partitury. Hudbu má předem pečlivě promyšlenu a skladby uzrávají i několik let. V současnosti je hrána v Německu, Švýcarsku, Anglii, Holandsku, Francii a mnoha dalších zemích a její dílo se stalo nedílnou součástí hudebních dějin 20. století. Ona sama se straní zájmu odborné veřejnosti i publika a žije svůj život v dobrovolné samotě.
„Pro mě je důležitější příroda, klid, pokoj. Jenom ne lidé. Nejlepší je odloučení. Protože v osamělosti se obracím sama k sobě, k tomu, co opravdu žiji.“ (Galina Ustvolskaja)
