Možná víc než v jiném období roku napadá člověka v době Adventu a Vánoc, jak je někdy náročné pro mainstreamovou společnost poznat v hudbě kvalitu nebo dokonce genialitu. Jsme determinováni vkusem, svým hodnotovým rámcem, empirií, názorovou neukotveností, vzděláním, působením médií a tak dále. Prohlašují-li například léta média pod dojmem četnosti jeho diskografie a účastí v televizních kanálech, že jeden nejmenovaný český kytarista je nejlepší, tak se jím stane, přestože hraje průměrně a máme tady několik lepších. Skutečně kvalitní hudbu není snadné ocenit, přijmout, pochopit a sám ji aktivně hledat. Totéž platí i o interpretovi – spojovacím článku mezi tvůrcem a posluchačem.
Hledat kvalitu v době primitivních koled v hypermarketech a československých i jiných superstar není snadné. Přesto mě těší, že stále ještě vidím tolik lidí, kterým na kvalitě záleží, i když občas na koncertech takový pocit nemívám. Do roku 2010 nám všem přeji, aby se nám to dařilo.
Může nás však „blažit“ vědomí, že tyto problémy mají i jinde. Jeden přítel mi přeposlal příhodu, která přišla v podobě dopisu do mnoha mailových schránek. Je to natolik kuriózní a přitom všelidsky signifikantní, že jsem neodolal jejímu otištění. Těm, kteří byli také adresáty onoho dopisu, se omlouvám.
„Na stanici metra ve Washingtonu D.C. se posadil muž a začal hrát na housle. Bylo studené lednové ráno. Hrál asi 45 minut Bachovy skladby. Během té doby, jelikož byla špička, šlo stanicí odhadem tisíce lidí, většina z nich cestou do práce. Po třech minutách prošel kolem muž středního věku a všiml si hrajícího muzikanta. Zpomalil krok a na pár minut se zastavil, pak spěchal za svými povinnostmi. Žena mu vhodila peníze o krabice a bez zastavení pokračovala v chůzi. Po několika minutách se někdo opřel o zeď a poslouchal, pak se podíval na hodinky a odkráčel. Evidentně spěchal do práce. Nejvíce pozornosti mu věnoval tříletý chlapec. Matka jej vlekla kolem, spěchala, ale dítě se zastavilo a dívalo na houslistu. Nakonec jej matka postrčila, dítě pokračovalo v chůzi, ale celou dobu se za houslistou ohlíželo. Toto se opakovalo s několika jinými dětmi a všichni rodiče, bez výjimky, je nutili pokračovat v chůzi. Za celých 45 minut hry se na chvilku zastavilo pouze šest lidí. Asi dvacet mu dalo peníze, aniž by zpomalilo svůj krok. Vybral 32 dolarů. Když skončil a nastalo ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal. Nikdo jej nepoznal. Nikdo nevěděl, že tím houslistou byl Joshua Bell, jeden z nejlepších hudebníků na světě. Hrál jedny z nejtěžších skladeb, které byly kdy složeny, na houslích za 3,5 milionů dolarů. Dva dny před tím, než hrál v metru, vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu za průměrnou cenu sedadla 100 dolarů. Toto je skutečná historka. Inkognito hra Joshuy Bella ve stanici metra byla zorganizována deníkem Washington Post jako součást experimentu o vnímání, vkusu a prioritách lidí. Zadání bylo – na běžném obyčejném místě v nevhodnou dobu – dokážeme vnímat krásu? Dokážeme se zastavit a ocenit ji? Poznáme v neodpovídajících souvislostech talent? Jedním z možných závěrů tohoto experimentu je, že jestliže nemáme chvilku se zastavit a naslouchat jednomu z nejlepších hudebníků na světě, hrajícímu nejlepší kdy napsanou hudbu, kolik dalších věcí nám uniká?“
