Uličnický Figaro má homosexuální sklony a spolu s Rosinou, ženou lehkých mravů, droguje. Učitel hudby sice chodí s pouzdrem na housle, ale má v něm samopal. S černým knírem a slunečními brýlemi je jak vystřižený člen sicilské mafie. K tomu horda přihlouplých policistů, kterým by snadno uteklo stejné množství miliardářů a la Krejčíř a o skvělou zábavu je postaráno. Takhle nějak si představuje Rossiniho Lazebníka sevillského belgický režisér Guy Joosten v inscenaci Vlámské opery.
Stejně vtipná je i výprava Němce Johannese Leiackera (postaral se i o kostýmy). Vymyslel sice dělenou scénu, ale nikoliv horizontálně, což je obvyklé, avšak vertikálně! Celé jeviště je holičský salon (prosklenou výlohou je vidět do ulice, která je součástí děje). Mezi diváky a herci je pomyslné zrcadlo, které je již od předehry často využíváno. Po dobrých dvou metrech výšky se z holičského interiéru stává uliční exteriér španělsko-italského střihu s okny, ze kterých se zpívá (někdy i střílí), se šňůrou na sušení spodního prádla a se zrezavělými satelitními televizními anténami. Vpředu jsou tři holičská křesla, zákazníky neobsluhue jen Figaro, ale i Rosina a doktor Bartolo.
Pravda je, že Beaumarchaisova komedie je tak geniálně napsaná, že vlastně vydrží jakoukoliv změnu, úpravu nebo časovou transpozici. To si uvědomil nejen Rossini, ale i Paisiello a hlavně Mozart, když sáhli po této předloze. Joosten nefilozofuje, nehledá ve veselohře víc než tam je, ale snaží se bavit publikum, a to se mu nádherně podařilo. Za svoje vtipné nápady by si zasloužil nějakou medaili.
Sebelepší nápady by mu moc nepomohly, kdyby je pěvci nerealizovali. Žádná velká jména na programu nenaleznete, všichni patří k nejmladší pěvecké kategorii, kromě švědského barytona Urbana Malmberga (nenapodobitelný Bartolo). Jak Belgičan Lionel Lhote , tak i Němka Stephanie Houtzeel jsou finalisté bruselské soutěže královny Alžběty. V této ukázkové inscenaci hrají oba prim. Houtzeel má jako Rosina kromě pěkného hlasu i potřebný sexappeal a hereckou intuici. Lionel Lhote by měl někdy trochu šetřit s produkovanými decibely, jinak mu nelze nic vytknout. I on je rodilý herec a má tu pravou „présence“. Iain Paton (hrabě Almaviva) má příliš tenký tenor, který se málo nese, a totéž je možné říct o Anje Van Engeland (Marcelina). Alexander Vinogradov je sonorní Basilio. Jediným slabším článkem v tomto téměř zlatém řetězci je maďarsko-americký šefdirigent opery Ivan Törzs . Vedl sice jinak dobře hrající orchestr Vlámské opery bez chyb, ale také bez jakékoliv inspirace. Je to možná dané tím, že na poslední chvíli před premiérou zaskakoval. Mužský sbor (policisté) zpíval a hrál výborně a zapadl perfektně do této inscenace. Joostenův Lazebník určitě najde cestu na některá evropská operní jeviště. Budete-li mít někdy cestu do Belgie, vřele doporučuji, tak nějak si představuji moderní hudební komedii.
