Měl to být operní svátek ve Vlámské opeře při příležitosti nové inscenace Straussovy Ariadne auf Naxos . Výsledek byl ale žalostný a dá se shrnout do jedné věty: inscenace byla silně staromódní, orchestr hrál bez inspirace a někteří sólisté totálně zklamali.
Richard Strauss má v operním světě velké jméno a každá nová inscenace některé z jeho oper je mediálně sledovaná a bylo tomu tak i v Gentu, který musel zaskočit za Antverpy, kde bylo divadlo vzhledem k velké přestavbě uzavřené. Opera představila nového režiséra, Skota Paula Currana , první chyba. Měl být nejdřív vyzkoušen v nějaké jednoduché inscenaci, ale ne v Ariadně, na které si vylámou zuby mnohem zkušenější režiséři. Curranova režie – děj je přeložen do současné situace – nemá nápady. A když něco vymyslí, tak je to směšný anglický „Kitsch“, například když v závěrečném duetu jsou Bacchus a Ariadne pohlceni světem hvězdiček a zeměkoule. Všeobecné neštěstí podtrhnul i výtvarník Kevin Knight , jeho výprava by možná byla vhodná pro ochotnické představení ve vesnickém sále, ale určitě ne pro profesionální operu.
Chyba číslo 2: operní orchestr hrál noty, nic víc. Ty nádherně barevné orchestrální plochy ve Straussově partituře určitě slyšet nebyly a emoce se vytratila úplně. Maďarsko-americký hudební ředitel opery Ivan Törzs nepřesvědčil ani tentokrát a zlí jazykové tvrdí, že to nehraje ani mezi ním a orchestrem. A sólisté? Chyba číslo 3 – ti zapadli do úrovně představení. Oba hlavní představitelé, Bulharka Mariana Zvetková (Ariadne) a Američan Jeffrey Dowd (Bacchus) na své role nestačili, Zvetková má navíc velké vibrato, že někdy ani nelze rozpoznat jaký tón vlastně zpívá. Výborně obstáli dva mladí dánští pěvci, Sine Bundgaard (Zerbinetta) a Sten Byriel (učitel hudby) a k nim se výkonem řadili Holanďanka Stephanie Houtzeel a Belgičan Guy De Mey . To je ale málo na celou operní inscenaci. Stejného mínění bylo i publikum, aplus byl neobyčejně krátký a vlažný.
