Gerard Mortier studoval komunikační vědy ve svém rodném Gentu a učil se řemeslu ve Flanderském hudebním festivalu. Mezi roky 1973 a 1980 byl asistentem Christopha von Dohnányiho a Rolfa Liebermanna v Dsseldorfu, Frankfurtu, Hamburku a Paříži.
BRUSEL
Perfektně vyškolen těmito osobnostmi přišel jako intendant v roce 1981 do Královské opery v Bruselu. V té doby jsme se také přátelili, vážím si Gerarda jako člověka neobyčejně nápaditého, který nemá jen operní znalosti, ale jasnou ideu o pozici kultury ve společnosti. Za oněch deset let působení udělal z tradiční opery moderní hudební divadlo. Bruselská opera má roční rozpočet asi 1,4 miliardy korun, na naše poměry jistě hodně, ale v porovnání s předními operními domy v zahraničí je to skromná částka. Mortier tedy nevsadil na drahé operní hvězdy, ale začal hledat mladé umělce, nejen pěvce, ale i dirigenty, režiséry a výtvarníky. S takovými lidmi vytvořil nezapomenutelné inscenace zejména oper Mozartových, Janáčkových a Verdiho. Bruselská opera se za jeho šéfování vyšvihla na evropskou špičku a to nezůstalo bez povšimnutí v zahraničí.
SALCBURK
V roce 1991 mu bylo nabídnuto místo intendanta a uměleckého šéfa Salzburger Festspiele po zemřelém Herbertu von Karajanovi. To byla nabídka, která se nedala odmítnout. Úkolem Mortiera bylo modernizovat zkostnatělého repertoáru určovaného více gramofonovými značkami než uměleckým vedením, dále přitáhnout mladé publikum a udělat z festivalu festivalů „Festspiele 21. století“. To bylo sousto pro tradiční baštu noblesních návštěvníků a sponzorů, na kterém by si leckterý intendant vylámal zuby. Nikoliv ovšem Mortier, i když měl se zkostnatělou byrokracií z doby Rakouska-Uherska velké problémy. Ne vždy uspěl, některé inscenace a rozhodnutí byly diskutabilní, ale zásadní předpoklady splnil skoro beze zbytků. Desetiletí uplynulo a Mortier opustil Salcburk, jeho rozhodnutí bylo ještě umocněno vítězstvím extrémní pravice v rakouských volbách. Tuto sezónu řídí berlínský „Fellowship“ a od roku 2003 dostal úkol od zemské vlády v Nordhein-Westfalenu, aby vybudoval Internacionální umělecký festival v Ruhrské oblasti (Ruhr-Trienale). To nebude maličkost, aby bývalí dělníci těžkého průmyslu se začali zajímat o kulturu, i když v širokém slova smyslu. Mortier bude disponovat s necelými třemi miliardy korun! Mezitím spolupracuje na projektu Fóra pro hudbu, tanec a výtvarnictví v rodném Gentu. Nová budova fóra by měla vzniknout v centru města za několik miliard korun. Horkou novinkou je, že francouzská ministryně kultury jmenovala Mortiera na období let 2004 až 2007 ředitelem Opéra National de Paris.
KONFLIKTY
Gerard Mortier patří k lidem, kteří žijí se svými nadřízenými (dnes jsou jeho nadřízenými téměř výhradně politici) v neustálém napětí a v konfliktních střetech. „Humanismus žije ,pamětí' a umění je přednostním formovatelem této mozaiky vzpomínek,“ napsal jednou v novinách. „Proto má umění vždy politické kvality, avšak státní záležitosti – politika – nemohou být jeho posláním. Umění musí posilovat politické vědomí občanů, aby volili tu nejlepší možnou politiku.“ Mortier byl vždy konsekventní ve svých názorech a rozhodnutí. Belgičtí kritici mu vytýkají, že sice dostal bruselskou operu do popředí mezinárodního kulturního dění, dodnes se na operních premiérách setkávají novináři z Německa, Francie a Holandska, ale že za sebou zanechal stamilionové dluhy, které musela opera dlouhá léta splácet. S odstupem času lze hodnotit finální výsledek jeho bruselské éry: opera neztratila téměř nic ze své umělecké úrovně, vstupenky do opery jsou beznadějně vyprodané, navštěvuje ji mnohem více mladých lidí a dluhy jsou dávno vyrovnané a nikdo si na ně nevzpomene, dodnes se ale mluví o senzačních inscenacích Mozartových oper La finta giardiniera nebo La clemenza di Tito .
Mortier nešetří ani diváky. Například představení z poslední doby: nekompromisní inscenace Der Fall der Götter divadelní společnosti Hollandia, jakési 'Götterdämmerung' rodiny Krupp, téměř skandální Ariadne auf Naxos , kde Zerbinetta dokonce ztratí svoje spodní kalhotky, nebo Neuenfelsova úprava Netopýra, kterou se Mortier rozloučil se Salcburským publikem (část diváků se dožadovala vrácení vstupného a volala: skončit!) a se zděšenými zemskými i vídeňskými politiky. „Považuji ty reakce za normální. Co jiného se dá očekávat. Netopýr je provokativní, co jiného lze udělat s operetou ve chvíli, kdy je v demokratické zemi u moci extrémně-pravicová strana?“ Touto reakcí přilil odstupující intendant jen olej do již tak silně žhnoucího ohně.
POPULARITA
O svém posledním festivalu v Salcburku mohl předložit příznivá čísla. Byla to od roku 1996 nejúspěšnější sezóna, s příjmy z prodeje vstupenek 22,3 milionů Euro, což je zhruba polovina celkového rozpočtu festivalu. Ani diváci se k němu neobrátili zády, vcelku jich bylo 227 500, to znamená, že návštěvnost činila 94%. A to i přesto, že pod svým vedením představil v Salcburku poprvé 17 oper 20. století, dříve něco zcela nevídaného. Osobní popularitu Mortier nehledal a také nedostal. V Salzburger Nachrichten, novinách, které ho vždy podporovaly, oproti například vídeňským novinám, se našlo pouze 43% čtenářů, kteří se domnívali, že Mortier svou práci odvedl dobře a 37% ho považovalo za nesympatického. Jistě mu přitížily hádky s Vídeňskými filharmoniky, Peterem Steinem, Riccardem Mutim a zejména Nikolausem Harnoncourtem. Ten se za ředitelování Petera Ruzicky vrátí příští rok do Salcburku s Donem Giovannim . Nový šéf vyslyšel přání publika (po skončení nynější Marthalerovy Figarovy svatby protestovala část přítomných voláním: „My chceme Mozarta!“) a uvede do roku 2006 všech 22 Mozartových jevištních děl. To ani nepočítám další Mortierovy spory s vlastní správní radou (měl připomínky k představiteli svobodných), kritizoval dokonce i spolkového prezidenta Klestila a dále s gramofirmami a salcburskými obchody („Jessye Norman ve výkladech se spodním prádlem je pro mě nepřípustných excesem“). Listina Mortierových nepřátel je sice mnohem delší než jeho obdivovatelů, nenechme se ale mýlit, Mortier dosáhl toho, co chtěl: silně pohnout statickým kolosem jakým Salzburger Festspiele za Karajana byly. Ruzicka má díky Mortierovi výbornou pozici, může dál (raději opatrněji) pokračovat v novém kurzu festivalu a nebo ho změnit a dát za pravdu kritikům svého předchůdce.
ČEŠI
Přímočaře se Mortier staví k otázce střední a východní Evropy. „Před třemi roky jsem byl opět v Praze, poprvé od roku 1968. Já jsem z toho města málem utekl. Je zcela zamerikanizováno a připomíná mi Disneyland. Češi – stejně tak jako Vlámové – v tom umějí chodit a rychle se přizpůsobili.“ Podobný černobílý pohled má Gerard Mortier na českou kulturu. „V Čechách přináší hodnotnou kulturu jen alternativní circuit. Za komunismu to nebylo jinak. Oficiální operní inscenace jsou většinou zastaralé, ani za to nestojí. Evropské rozšíření je čistě ekonomický, politický a možná i vojenský projekt. Jediné, co se počítá, jsou průmyslové investice a jak přivábit západní kapitál. Kultura je téměř nebo úplně mimo. To nám přinese řadu problémů. Já souhlasím s Martinou Aubry zavést třicetipětihodinový pracovní týden, za předpokladu, že máme nějakou ideu, jak obsahově vyplnit nově vzniklé volné hodiny. Jestliže budeme pracovat 35 hodin týdně, tak se ptám, co uděláme s těmi 77 zbývajícími hodinami. Na to mi nedokáže odpovědět ani jediná vláda.“
HIGH CULTURE
Mortier má také svoji vizi o podpoře kultury. Domnívá se, že se v posledních dvaceti letech mnoho změnilo. Dřív se subvencovaly jen velké subjekty jako opery, divadla nebo orchestry. Dnes se podporují projekty a další fází by podle Mortiera měla být změna našeho společenského života. Impulz musí vyjít ne od politiků, ale od kulturních institucí samotných. „Možná je to příliš pozdě, nevím kdo vyhraje ten zápas mezi komercializací našeho života a uměním. Otázka, jak bude kultura finančně podporována není tak důležitá. V USA nejsou téměř žádné subvence, vše podporují mecenáši, kteří si investice ztrhávají z daní. U nás existuje široký subvenční systém, který přináší řadu administrativních výdajů. Žádný z těchto systémů není perfektní. Skutečný problém je zeď mezi ,high' a ,low' kulturou. Ta se musí zbořit, existuje jen dobrá kultura. Songy Elvise Presleyho nebo Beatles jsou také umění. ,High culture' vyčítá ,low culture' že se snaží o entertainment, aby měla vyšší rentabilitu. Jenže ja vidím i u ,high culture' hodně entertainmentu. Osmdesát procent ,high culture' má muzeální charakter a chuť kulturní elity je jiná než širokého obecenstva. Kromě toho je ,high culture' příliš statická. Návštěvníci opery nebo činohry nechtějí být vyrušováni uměním. Umění nás smí pouze relaxovat a bavit, ale nikoliv vzbuzovat přemýšlení. Jenže umělecké dílo musí přeci něco říci o perspektivách společnosti, ve které se zrodilo.“
