S německým dirigentem Gerdem Albrechtem jsme se setkali v Rudolfinu, kam se dodnes profesně vrací. V letech 1993 – 1996 stál v čele České filharmonie, byl jejím historicky prvním zahraničním šéfdirigentem. V Praze bude opět dirigovat 8. a 9. prosince 2010, kdy vystoupí se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK v Obecním domě. Patří k významným dirigentům se širokým repertoárem, rád prosazuje opomíjenou hudební tvorbu. Dlouhodobě se zasazuje o propagaci soudobých děl. Je držitelem hudebních ocenění za provedení a nahrávky děl Antonína Dvořáka. Symfonická báseň Svatební košile a opera Vanda získaly prestižní Cenu německé hudební kritiky a opera Jakobín ocenění Classical Internet Award. Zrekonstruoval a uvedl se sborem a orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem původní znění Dvořákovy opery Král a uhlíř, která získala cenu MIDEM Classical Award 2008 za nejlepší operní nahrávku. Vedle dirigování se věnuje i práci s dětmi a mládeží, zejména prostřednictvím své německé nadace Jugendmusikstiftung. Po úspěchu knihy Musikinstrumente und wie man sie spielt pokračuje v psaní hudebních knih, natáčí CD, televizní a rozhlasové pořady.
Hudebními odborníky býváte označován za specialistu na romantickou hudbu, ale váš repertoár je značně obsáhlý a zahrnuje skladby napříč hudebními epochami. Jak se díváte na záběr děl, která jste prosazoval? Vždy jsem cítil, že musím zkusit dirigovat repertoár širšího dramaturgického záběru, který by zahrnoval hudbu různých hudebních období a díla mnoha skladatelů. I když často diriguji kompozice 16. – 18. století, věnuji se i soudobé tvorbě. Imponují mi například skladatelé Busoni, Henze, Hindemith, Ligeti, Reimann, Schrecker. Ze svého repertoáru miluji romantickou hudbu, zejména od Roberta Schumanna a Antonína Dvořáka. Dvořákovy skladby jsou mimořádné a nádherně prokomponované. Za krásné považuji jeho symfonie a symfonické básně Holoubek, Zlatý kolovrat, Polednice, Vodník. Patří mezi geniální skladatele stejně jak Bach, Mozart a Beethoven. Z českých skladatelů rád diriguji díla Fibicha, Foerstera, Janáčka, Kabeláče a Schulhoffa. Potěšilo mě, když kdysi v médiích řekl Václav Riedlbauch, že není jiného zahraničního dirigenta, který by prosadil tolik české hudby.
V letech 1993 – 1996 jste byl šéfdirigentem České filharmonie a později jejím hostujícím dirigentem. Jak se díváte na vaši etapu ve vedení s odstupem? Bylo to období různých intrik uměleckých osobností. V případě mého odstoupení šlo i o tlak politický. Když se stal Václav Riedlbauch generálním ředitelem ČF, tak mne přizval opět ke spolupráci. Během naší schůzky jsem mu řekl, že chci na vše špatné z minulého období zapomenout. A pak jsme připravili skvělé akce, nahrávali jsme a podnikli turné po Japonsku, Německu a Španělsku.
Česká filharmonie prožívá již delší dobu éru častého střídání dirigentů. Jak na vás působí tento fakt, který ovlivňuje a proměňuje zvukovou kvalitu tělesa? Zvuk orchestru se změní, když má opravdu silného dirigenta, naposledy jím byl Karel Ančerl, který skutečně formoval zvuk České filharmonie. Další velkou dirigentskou osobností byl Václav Neumann, kterého jsem měl opravdu velmi rád. Neustálým střídáním a hostováním dirigentů, se zvuk tělesa téměř nevyvíjí, aby se zvuk filharmonie mohl vyvíjet, musí být dirigent výraznou osobností a strávit s hráči mnoho let.
Zahraniční hudební časopisy uvádějí žebříčky úrovně orchestrů z celého světa. Co si o nich myslíte? Žebříčky výkonů mají smysl ve sportu, kde jsou přesná měřítka, ale hudební výsledky, že k nejlepším orchestrům světa patří Berlínská filharmonie, Vídeňská filharmonie a na dvacátém místě je Česká filharmonie… Vždyť jsou i jiné vynikající orchestry na světě, které se v žebříčku neobjeví. Každé těleso zahraje skladbu odlišně a interpretace stejné skladby může zaznít hezky v obou provedeních.
Odlišnosti orchestrů se týkají i zvukové a technické stránky… Jistě, Vídeňská filharmonie má slavný zvuk, ostatně hráči na lesní roh používají jiné nástroje. Velký vliv na zvuk Berlínské filharmonie měl Herbert von Karajan, ale po jeho odchodu prošlo těleso mnoha změnami. Při práci s Japonci zase není nutné diskutovat o technických problémech. Kdybyste sestavila orchestr z nejlepších hráčů světa, tak by nemusel znít nejlépe. Orchestr je živý organismus a jeho hráči musí umět společně růst.
Ve sportu je to podobné, tým vynikajících hráčů by bez výborného a systematického vedení nemusel předvést nejlepší výkon. Ostatně zabýváte se otázkami výchovy. Stále jste spojen s aktivitami Nadace mladých hudebníků, kterou jste založil před dvaadvaceti lety v Hamburku. Jaký hlavní cíl nadace sleduje? Vznikla v Hamburku s cílem založit hudební Muzeum zvuku pro děti, kde jsou k dispozici všechny hudební nástroje, které se objevují jak v klasickém orchestru, tak v hudbě populární, rockové a jazzové. Nadaci jsem spravoval patnáct let, renomé měly i naše výstavy. Její aktivity jsou mezinárodní. V rozhlasových a televizních pořadech pro děti a mládež jsem se zaměřil na klasickou a soudobou hudbu. Hovořil jsem v nich se skladateli o dílech, která jsme společně analyzovali. Když se začne s hudební výchovou až u mládeže, tak je téměř pozdě. Děti by měly získat zkušenosti se hrou na nástroj mezi šesti až osmi lety, kdy si najdou k nástroji vřelý vztah. Pokud se to nezmění, budou koncerty navštěvovat starší lidé. Podobné nebezpečí vidím i v jiných zemích střední Evropy.
Hudebním nástrojům jste zasvětil i svou úspěšnou knihu Musikinstrumente und wie man sie spielt, která se stala podkladem pro vzdělání studentům. O čem píšete v současnosti? Pracuji na knize o svých setkáních s velkými soudobými skladateli. Určitě budou mezi nimi Fortner, Henze, Hindemith, Křenek, Ligeti, Orff. Věřím, že mám dobrý instinkt pro dobré a zajímavé projekty.
