Dirigentka Giedrė Šlekytė patří k dalším velkým hudebním talentům novodobé historie pobaltských republik. Rodačka z Vilniusu, jež má ve svém repertoáru mimo jiné i tři české opery, aktuálně diriguje v cyklu Musica non grata v rámci svého vůbec prvního angažmá v Praze komickou operu Šaty dělají člověka Alexandra Zemlinského. Náš rozhovor jsme začaly spontánně v kuloárech Státní opery. V zákrutách zdejších chodeb se i naše rozmlouvání postupně zatoulalo do nejrůznějších zákoutí.
Jaké jsou výhody a nevýhody života umělce a umělkyně na volné noze? Jasnou výhodou je, že se nikdy nenudíte, protože získáváte zkušenosti ve zcela rozdílných prostředích. A to se týká nejen repertoáru. Seznamujete se s novými zeměmi a kulturami, s rozdílnými způsoby, jak lze věci organizovat, jak dělat hudbu, což je vzrušující. Nevýhody jsou spíš praktické. U mě je to na prvním místě častý stesk po domově, po důvěrně známém prostoru, kde mám svou postel, svůj polštář – zkrátka každodenní věci.
Jaké byly klíčové momenty vaší umělecké kariéry? Myslím, že kráčím velmi plynule. Malých krůčků si většinou nevšímáte, až teprve když se ohlédnete pět, deset let zpátky, vidíte, kolik jste toho vlastně ušla. Pro mě byla zásadní setkání s určitými lidmi nebo práce na mnohdy i zdánlivě nevinných projektech. V Curychu jsem například asistovala Vladimiru Jurowskému na opeře Die Gezeichneten (Poznamenaní) Franze Schrekera. Jeden by si myslel: „OK, asistent.“ Ale nakonec to byl jeden z mých nejúspěšnějších projektů! Jurowski mě na to konto požádal, abych ho následovala do Mnichova a stala se jeho asistentkou v Bavorské státní opeře. Curych mě pozval k novému hostování. Barrie Kosky, který Poznamenané režíroval, mi nabídl nastudovat v Komické opeře v Berlíně Káťu Kabanovou. A díky Berlínu jsem teď tady v Praze! A také vím, že intendant Frankfurtské opery Bernd Loebe viděl jedno z curyšských představení, které jsem dirigovala, a pozval mě pak do Frankfurtu. Jeden projekt a vidíte, kolik různých příležitostí se z něj urodilo! To jsou ty klíčové momenty, jejichž podstatnou součástí je pracovat s lidmi, se kterými si opravdu rozumíte. To pro mě znamená skutečně mnoho, mnohem víc než věhlas či status toho kterého operního domu.
Když jsem se připravovala na tento rozhovor, napadlo mě, jak málo toho vlastně vím o vaší rodné zemi. Povězte mi o ní něco. Litva je zemí pobaltského regionu, jak ho známe dnes: jako uskupení tří států – Litvy, Lotyšska a Estonska. Nicméně tohle je vlastně velmi „pozdní“ spojení, protože z hlediska kulturního je např. estonština jazyk velice rozdílný, bližší finštině, zatímco lotyština a litevština jsou si příbuzné a patří k tzv. baltským jazykům.
A ty jsou příbuzné čemu? Ty jsou součástí velké rodiny indoevropských jazyků. Řada lidí si myslí, že litevština je jazyk slovanský. Vzpomínám si, jak mi při studiu českých oper mnozí říkali: „Och, pro tebe to musí být brnkačka!“ (Smích) A já jsem jen odpověděla: „No to tedy vážně není!“ Litevština, ani lotyština se slovanským jazykům ani za mák nepodobají. Litva je také katolický region, a přitom mnoho lidí má tendence v tomto ohledu spojovat pobaltské země s Ruskem a pravoslavnou církví, což je dáno obrazem postsovětských zemí. Nemáme žádné hory, naše země je placatá, ale nádherně se zelená, je plná jezer a lesů. A je velmi útulná. Já pocházím z Vilniusu, což je úžasné město. Domy mají hřejivé, přívětivé barvy – béžovou, růžovou, žlutou, je zde mnoho krásných kostelů, útulných kaváren… Má atmosféru, kterou úplně zbožňuji. Pokaždé, když tam strávím nějaký čas, chtěla bych zůstat. Vilnius je společně s Vídní mým nejoblíbenějším městem. To jsou místa, kde mé srdce začne rozkvétat a nechce se mi pryč.
Jaká je hudební tradice Litvy? Poměrně mladá, jedna z těch, které mají své počátky až v 19. století. Předtím zde byly například vlivy hudby italské díky hudebníkům, kteří tudy projížděli. Litevská národní škola se tak zrodila až během romantismu. Asi nejznámějším jménem je Mikalojus Konstantinas Čiurlionis – studovala jsem hudební školu, která nese jeho jméno. Byl to malíř a také skladatel, který napsal spoustu krásných skladeb pro klavír, takže klavíristé ho mohou znát. Bohužel v době, kdy žil, nebyl v Litvě žádný orchestr, takže nemohl slyšet své orchestrální skladby a nějak je dále rozvíjet. Ale byl velmi tvořivý. Pro litevskou hudbu je pak zásadní 20. století, které vy milujete!
Bez výhrad! A jde o hudbu velmi neotřelou, ovlivněnou velmi, velmi starou hudbou lidovou, která je polyfonní a disonantní.
Takže jste o tři sta let přeskočili Schönberga? O více než tři sta let! Tahle hudba pochází ještě z období před Kristem. Nazývá se sutartinės. Je to typ kánonu, ve kterém hlasy prakticky neustále vytvářejí disonantní souzvuky. Zní to bláznivě, je lepší to slyšet. Samozřejmě vedle toho máme i mnoho, řekněme, „obvyklé“ lidové hudby, ale jestli něco ovlivnilo litevské skladatele 20. století, tak to jsou právě sutartinės, protože právě v tomto století se vrátily do módy a skladatelé zjistili, jak moderní je to hudba. Jedním z nich byl Bronius Kutavičius, který navíc dokázal tyto archaické struktury zkombinovat s moderními prvky, což dohromady velice dobře funguje. Když se ale ještě vrátím k původní otázce, tak severská hudba vypráví také hodně o zemi, což je i případ hudby litevské. Snad díky tamější krásné, divoké přírodě.
Litva má ovšem také silnou vokální tradici. Ano, zpěv byl a stále je velmi důležitou součástí naší identity.
Co nová generace litevských skladatelů, potažmo hudebníků obecně, která vyrostla již ve svobodné Litvě? Musela si budovat novou identitu nebo měla na co navázat? Určitě jsme mohli na mnoho věcí navázat, protože navzdory okupaci jsme byli vždycky enormně houževnatým a vytrvalým národem. Například během ruské nadvlády v 19. století bylo od roku 1864 do roku 1904 zakázáno vydávat knihy v litevštině, kterou nahradila azbuka. A přitom právě v tomto období zažila litevsky psaná literatura jeden ze svých největších boomů díky „knygnešiai“ – pašerákům knih. Litevská kultura nejenže přežila celé období okupace, ale myslím, že dokonce posílila. Protože když chcete někoho umlčet… Však to znáte!
Co vás napadne první, když vyslovím jméno Giedrė Šlekytė? Giedra znamená v litevštině radost, veselí, jas. Prosluněný den bez mráčku. (Odmlčí se) Jsem chaotik s velmi silnou vůlí.
V několika rozhovorech jste projevila vášeň pro svět opery. Co se vám na něm líbí a v čem by se podle vás měl naopak změnit? To je dobrá otázka. Miluji operu celkem vzato z jednoduchého důvodu: nakazila jsem se a stal se ze mě někdo, kdo rád vypráví příběhy skrze charaktery. Jsem také vášnivý divák, miluji se na operu jen chodit dívat. Ale není to umělecká forma bez problémů. Lidé zde mají například tendenci redukovat problém na fráze typu „potřebujeme tradičnější přístup“, nebo naopak „tradiční pojetí jsou na nic, musíme být moderní“. Já osobně nechci být absolutně součástí takových diskusí, protože si myslím, že je nám zapotřebí především dobrých produkcí, ať jsou tradiční či moderní. Potřebujeme v lidech vzbudit vášeň pro operu jako takovou.
Pojďme k Zemlinskému, jehož operu Šaty dělají člověka aktuálně dirigujete v Praze. Dělají skutečně šaty člověka? (Zamyslí se) Myslím, že do naší image a do toho, jak vypadáme, vkládáme až příliš mnoho pozornosti. To, co máme na sobě, však nezmění ani naši kompetentnost, ani naše znalosti. Jediné, co se změní, je to, jak se na nás dívají ostatní, což dnes – stejně jako před sto lety, v době, kdy žil Zemlinsky – přináší společnosti obrovský problém: honbu za image, za určitým statusem, který může být úplně smyšlený. Myslím si, že bychom se měli mnohem více starat o schopnosti a kompetence.
Proč jste přijala nabídku Národního divadla? Pokud mám být opravdu upřímná, tak prvním důvodem byla Jetske [Mijnssen]! (Smích) Protože jsem si s ní opravdu velmi užila spolupráci v Berlíně, a jsem šťastná, že mě pro tuto spolupráci navrhla a že se znovu potkáváme, stejně jako s Julií (Berndt, pozn. red.), která navrhla kostýmy. Je to pro mě takový „dreamteam“. Druhým důvodem byl Zemlinsky, protože jde o skladatele, kterého jsem chtěla blíže poznat. A třetím důvodem byla Praha. Jsem natolik unesená českou hudbou, že strávit zde nějaký čas je pro mě zajímavou příležitostí naučit se spoustu nových věcí.
Je rozdíl studovat neznámý titul jako Šaty dělají člověka a notoricky známou Carmen? Víte, věci mají mnohdy daleko „praktičtější“ povahu, než se nám může na první pohled zdát. Problém s touto operou je především notový materiál, který je opravdu ve strašlivém stavu.
Vzkaz pro nakladatele? Ano, přesně. Mnoho skladeb se nehraje, protože je zkrátka velice těžké přečíst rukopis. Tak to bylo i s Janáčkem. S novou edicí vidíte obrovský boom. To není náhoda. Pokud orchestr a dirigent dostanou do ruky noty, které se dobře čtou, je to neskutečná výhoda. Takže má příprava spočívala v tom, že jsem strávila mnohem, mnohem více času s klavírním výtahem než obvykle, protože partitura se čte skutečně velice špatně. Normálně je to přesně naopak: trávím více času s partiturou a do klavírního výtahu se podívám jen občas, když si chci něco ověřit. Na druhou stranu fakt, že tahle opera nemá interpretaci příliš zatíženou tradicí, je svým způsobem osvobozující. Cítím se velmi svobodně.
Má v sobě Zemlinsky určitý rukopis, kterým je rozpoznatelný? Tahle opera v sobě nese mnoho z vídeňského espritu ve smyslu „všechno je možné“. Je plná naděje a rozhodně nejede „v úsporném režimu“.
Jaké používá kombinace nástrojů? V jedné z árií mě překvapil klavír. Tahle část patří k mým nejoblíbenějším: začátek 2. dějství, kde se dokonce předpokládá klavír na scéně. Je to vlastně koncert na jevišti. Velmi krásná Heineho píseň.
Pracuje Zemlinsky s leitmotivy? Ano, je zde mnoho motivů, které se vracejí, například motiv „Schneiderlein“ (Krejčíka), který slyšíte na začátku (zpívá Schneiderlein, was machst denn du – Krejčíku, copak to děláš, pozn. red.) a který se pak objevuje snad pětadvacetkrát. Ale nemyslím si, že by to byla nějaká Zemlinského specialita, v té době to bylo zcela běžné. Co je ale v této opeře jedinečné, jsou dvě velkolepé mezihry. První je v místě, ve kterém si představujeme cestu z městečka Seldwyly do Goldachu, protože začíná, když se Strapinsky rozloučí a zavelí: „OK, jedeme!“ Druhá nese název Der arglistige Böhni (Úskočný Böhni) a můžeme ji naopak chápat jako Böhniho cestu z Goldachu do Seldwyly, kam jede zjišťovat, jak se věci mají… Hudební kvalita těchto dvou meziher je fantastická a pro mě je téměř šokující, že doposud nikdo neudělal z této opery suitu! Ale jak jsem říkala, může to být i špatnou kvalitou notového materiálu. Tak to teď musím udělat já: připravím z opery Kleider machen Leute suitu. (Zasní se)
Tahle opera nemá žádnou předehru! To je pravda, hned se zpívá. Ale v notách stojí, že celá úvodní konverzace a první mezihra tvoří vlastně předehru a první dějství začíná až v momentě, kdy se nacházíme v Goldachu.
Je něco, co vás při studiu této opery překvapilo? Například ony dvě rozsáhlé mezihry. Nejsem zvyklá, že by něco takového v operách bylo. A také úžasná barevnost té hudby, která navíc absolutně nešetří energií. Je jako ohňostroj. Libreto sice není úplně mistrovské, ale co je na této opeře opravdu půvabné, jsou jednotlivé postavy, velmi dobře vykreslené jak co do výběru hlasových oborů, tak temp. Jsou ohromně živé, což je jednoznačné plus tohoto díla.
Co je pro Giedrė Šlekytė v hudbě a v životě nejdůležitější? Z pohledu umělce propojení. V jednu chvíli vytváříte nějaké společné dílo s mnoha rozdílnými bytostmi a společně realizujete myšlenky, které měl někdo před sto lety, vzdálen tisíc kilometrů. V tom vidím smysl: v momentech sounáležitosti s publikem a s umělci. Je to zázrak. A pro mě jako pro člověka? Přála bych si, aby větší sounáležitost existovala i ve společnosti.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII III/2023.
