Jazzmeni se zpravidla nedožívají vysokého věku a mravokárci se zdviženým prstem to připisují jejich životnímu stylu. Rekordu zatím dosáhl americký ragtimový pianista Eubie Blake, který roku 1983 vytrvale čekal, až oslaví své sté narozeniny, a pět dní nato spokojeně odešel. Zdá se, že mu teď uzrává úspěšný konkurent. Australský pianista a vedoucí svého Dixieland Jazz Bandu Graeme Bell oslavil loňskou devadesátku novým albem.
Výběr svých dosavadních partnerů shromáždil do souboru, který nazval Reunion Jazz Band , a mezi 22 snímky výlučně australských skladeb se alespoň na jednom z nich, ve vlastním kousku Square Dance Rag , představil rovněž v roli klasického ragtimového pianisty. Za 65 let aktivní kariéry zasil Graeme Bell řadu hudebních semínek. Působil v Anglii právě v době, kdy se tam formovala britská tradiční škola, pro nás charakterizovaná jmény Chrise Barbera, Montyho Sunshina a nebo Mr. Ackera Bilka. Poté cestoval a hrál v Austrálii, na Novém Zélandu, na Papui-Nové Guineji, v jihovýchodní Asii i v Evropě, úspěšně vystupoval v Číně.
Ale rozhodujícím způsobem zapůsobil Graeme Bell na rozvoj – a můžeme snad říci i vznik – tradičního jazzu v někdejším Československu. Do Prahy přijel roku 1947 na Světový festival studentstva a mládeže. Byla to organizace, v níž převládal silný vliv mezinárodního komunismu, a i v Austrálii se jazz tehdy těšil jisté podpoře tamní komunistické strany. Ale Bellovci se nestarali o politiku: byli to mladí kluci, kteří chtěli hrát jazz, a brali podporu odevšad, kde ji mohli najít. Takže vyjeli na dobrodružnou cestu bývalou válečnou lodí, na níž kapitán vyžadoval od cestujících tvrdou vojenskou disciplínu, projeli vlakem stále ještě zpustošeným Německem, a stihli poslední dva dny festivalu v Praze.
ČESKÁ ANABÁZE
Byli prvním souborem, který po válce přinesl do Prahy poselství tradičního jazzu. Bylo to něco nového a neslýchaného. Gramoklub, až do února 1948 fungující jazzová organizace, jim sjednal zastupování Karla Vlacha v kavárně Fénix po dobu jeho zájezdů, a potom pro ně zorganizoval dvě velká koncertní turné po celých Čechách a Moravě. Pobyt, původně plánovaný na deset dní, se rozrostl na více než čtyři měsíce. Bellův banjista Jack Varney se za tu dobu stačil v Praze oženit, když před tím mamince své nastávající musel složitě vysvětlovat, že Australané nežijí v mnohoženství a své přebytečné manželky neprodávají do otroctví. Ale Bellovci se seznámili i s jinou stránkou české pohostinnosti. Když se jednou po jakémsi koncertu vraceli nočními pražskými ulicemi, vytáhli nástroje a hráli si do pochodu. Najednou se před nimi objevil uniformovaný policista, který se postavil do čela jejich průvodu. Muzikanti se domnívali, že jim chce sloužit jako vojenský tambor, a libovali si, jaký mají ti Češi smysl pro muziku i pro legraci. Trochu je to přešlo, když je jejich průvodce zavedl širokou branou na dvůr policejní stanice, kde od nich vybrali pokuty za rušení nočního klidu.
Bellův dixieland nahrál tehdy v Praze dvanáct snímků, mezi nimi i své příležitostné skladby Czechoslovak Journey a Walking Wenceslas Square . Všechny se na dlouhou dobu staly jedním z nejúspěšnějších exportních artiklů Supraphonu, a pro naše posluchače i muzikanty byly téměř jediným a nejdůležitějším zdrojem pro studium i napodobování tradičního jazzu. Půda byla zčásti připravena články a rozhlasovými pořady Emanuela Uggého a mladé skupiny začaly růst jako houby po dešti. V Rychnovském dixielandu začínal svou dráhu Jiří Šlitr, v pražských Washboard Beaters pozdější členové Pražského dixielandu Karel Danda a Zdeněk Mayer, a jejich snímky znali i bratři Smetáčkovi, kteří založili svou Studijní skupinu tradičního jazzu. Již s širším přehledem o tradicionalistické scéně, dvanáct let po Bellově návštěvě.
V Reunion Bandu, který Graeme Bell vytvořil ke své devadesátce, není už žádný člen formace, jež navštívila Prahu. Graemovými spoluhráči jsou hudebníci o třicet až šedesát let mladší: trumpetista Bob Henderson (1941), klarinetista Jack Wiard (1943), tenorsaxofonista Paul Furniss (1944), kytarista a banjista David Blenkhorn (1975), basista Dieter Vogt (1945) a bubeník Lawrie Thompson (1941). Jejich hudba neusiluje o stylisticky vyhraněnou podobu v tradicionalistickém smyslu: aranžmá i sóla směřují občas už k téměř post-swingovému mainstreamu, ale jsou hrána s profesionální jistotou a dixielandovým drivem. Graeme Bell ostatně naznačuje, že za 65 let aktivní muzikantské dráhy ho jeho zájmy mohly vést i jinam: „Takovou dobu jsem byl uzavřen ve stereotypu tradičního jazzu: muzikanta angažují pro to, co se o něm ví, pro to, na čem si udělal své jméno, a ani pořadatelé ani obecenstvo nechtějí, aby se z téhle známé klece pokoušel nějak uniknout.“ To je postoj, který možná sdílí značná část dnes aktivních tradicionalistů.
Pro australské obecenstvo (a možná i pro sponzory) tkví zřejmě hlavní, a v bookletu zdůrazňovaný význam v tom, že všech 22 skladeb jsou originály australského původu, vzniklé od Bellovy návštěvy v Československu až po jeho nejnovější tituly z roku 2002. Grame Bell je pro australský jazz postavou zakladatelského významu, podobného, jaký má pro nás Jaroslav Ježek. Je trochu paradoxní, že v době, kdy informační kanály nebyly zdaleka tak propojené jako dnes, se hudební proudy na dvou protilehlých stranách zeměkoule mohly podobně propojit. Bellův trombonista z dob jeho pražského turné, Adrian Monsbrough, působil potom delší čas v Evropě. Na otázky novinářů, jakým stylem vlastně hraje, odpovídal hrdě, že je jediným zástupcem australsko-československého tradičního jazzu.
Graeme Bell – Reunion Jazz Band
Graeme Bell – piano, Bob Henderson – trubka, Jack Wiard – klarinet, Paul Furniss – tenorsaxofon, David Blenkhorn – kytara, banjo, Dieter Vogt – basa, Lawrie Thompson – bicí. 1 CD Upbeat Recordings BWCD 17. Vydáno 2005.
