Když dává v České republice koncert pražské Guarneri trio, tak je to hudební svátek. Ne že by u nás hráli tak málo, i když z mně nejasných důvodů je počet jejich koncertů u nás překvapivě malý, ale pokaždé se jedná o v podstatě dokonalý hudební artefakt. Jen málo sólistů a souborů patří bez barnumské nadsázky do světové špičky. Guarneri trio ano! Tři hudební mušketýři spolu hrají od roku 1986. Ivan Klánský (1948) je proslulý svým úhozem a flexibilitou, Marek Jerie (1947), neformální mluvčí souboru, dokáže ze svého sukovatého cella Andrey Guarneriho dostat sametový zvuk, jaký se v komorní hudbě slyší u nás jen výjimečně, Čeněk Pavlík (1955) je českými promotéry koncertů opomíjený démant, houslista s vřelým tónem a nevšední hudební inteligencí. Jeho nástroj od Giuseppe Guarneriho del Gesù je ve světě tak známým symbolem tria, že se soubor podílí na hrazení vysokého pojistného. Nedávno vydala francouzská firma Praga Digitals dvořákovský komplet, který je podle mě referenčním snímkem, a právě realizuje komplet brahmsovský.
Guarneri trio jste založili v roce 1986. Tedy v době, kdy vám nebylo ještě 40 let. Dnes, kdy se kvarteta či tria rodí už na škole (a procházejí fluktuací), to budí otázku, proč tak pozdě. Co vás tedy k tomu před třiadvaceti lety vedlo?
Marek Jerie: Je to jednoduché. Já i Čeněk Pavlík jsme hráli v duu s Ivanem Klánským a přirozeným vývojem jsme došli k rozhodnutí tato dvě dua spojit v trio. Vlastně přes Ivana jsme řadu let hledali společný jazyk. Druhá skutečnost, která mě k tomu přivedla, byla má zkušenost s Novým pražským triem, které jsem kdysi spoluzakládal. Triové zkušenosti měl i Ivan přes Josefa Suka.
Ivan Klánský: V Sukově triu jsem zaskakoval v době zdravotní indispozice Jana Panenky. Takže situace dozrála do stádia, kdy dva z nás byli lační po triu a Čeňka, s kterým hraji od raných konzervatorních let, jsme nemuseli přemlouvat, abychom dua povýšili na trio.
Dvacet tři let hrajete v nezměněné sestavě. To může být lidsky náročné. Je to i o toleranci a empatii?
Jerie: To určitě, ale právě tak je to i o lidském přátelství. Navíc jsme měli jedno další plus: začali jsme hrát jako trio ve zralém věku. Lidově řečeno – byli jsme už vyřáděni a dovedli si spolupráce vážit.
Čeněk Pavlík: Musím dodat, že náš život je pestřejší a přirozeně nehrajeme pouze trio. Každý z nás má svoje sólové aktivity, kolegové hodně učí a je zde řada dalších inspiračních zdrojů. To nás očišťuje, nevzniká stereotyp a zevšednění. Pro mě je zvláštním potěšením odskočit ze světa „velkého umění“ a zahrát si s amatérskými orchestry.
Klánský: V dnešní době je velmi důležité vážit si lidí, kteří dělají muziku pro radost jako amatéři, protože narozdíl od situace před sto lety jich ubývá. Většinou jsou to lidé, kteří jsou zažraní do muziky mnohem více než profesionálové. Je dobře je podporovat, dávat jim najevo, že profesionálové si jich váží, že je neberou jako vetřelce ve svatyni hudby. Navíc leckdy dělají muziku na velice dobré úrovni.
Pane Klánský, jste předsedou Rady Kruhů přátel hudby. Jaký je o ně zájem?
Klánský: Od roku 1990 je předpovídán jejich zánik, ale realita je taková, že dnes velmi činorodě funguje 128 Kruhů přátel hudby. V 80. letech jich bylo 140. O úpadku myslím nelze mluvit. Příklad za všechny: Na Uničovsku je schopen pořadatel Jan Morávek uspořádat za rok ve 22 kruzích přátel přes 200 koncertů! Kruhy přátel hudby jsou evropským unikátem a je třeba jim pomáhat. Úpadek zájmu o klasickou a zejména o komorní hudbu existuje, ale je to problém celoevropský, ale i díky Kruhům přátel hudby není u nás situace ještě tragická.
Jerie: V Evropě zájem o vážnou hudbu směřuje k festivalům, které nabízejí koncerty v blocích. Například se osvědčuje dát na víkend sérii třeba pěti koncertů. Často se také koncertní činnost v Evropě přesouvá, zvláště v létě, do turistických center. Nevíme, jak se bude komorní hudba ubírat dál, ale jsme optimisté.
Jak často během roku hrajete?
Klánský: Dnes je to kolem šedesáti koncertů. Když se po roce 1989 otevřely hranice, tak to bývalo ke stovce akcí. Také už nejezdíme přes celý svět kvůli jednomu koncertu jako kdysi.
Jerie: V té době jsme také realizovali po Evropě řadu nekomerčních koncertů, například pro waldorfské školy nebo pro postižené. Dnes takové koncerty hrajeme jen pro nejvěrnější pořadatele, kteří o nás velmi stojí a vyplňujeme tím mezery v našich turné. Máme to rádi, považujeme za naši povinnost uskutečňovat takovouto osvětu.
Máte nějaké obranné mechanismy pro zevšednění a rutinu?
Jerie: Je celá řada receptů, jak tomu zabránit. Snažíme se stále hledat a odkrývat nové možnosti hudebního sdělení, a to i na skladbách našeho kmenového repertoáru. Zcela zásadní je přesvědčení, že v umění je vždycky možné vytvořit ještě něco lepšího. V okamžiku, kdy bychom začali být sami se sebou spokojeni, tak je to začátek konce. Když se člověk dostane do profesionální roviny, tak spodní výkonnostní hranice by měla být garantovaná…
Klánský: … neměla by spadnout pod určitou čáru, ale nahoru je otevřená do nekonečna. Nebezpečím může být i sebeuspokojení a nepokora. Mnohdy se stává, že většina posluchačů v sále není hudebně příliš vzdělaná a mnoho hudebníků si říká: co se může stát, stejně tomu lidé nerozumí, je to malé město, je jedno, jak budu hrát. Koketování s touto myšlenkou je cesta do pekel. Umělec ztrácí schopnost maximální koncentrace při každém koncertě. A z vlastní zkušenosti vím, že neexistují koncerty malé a velké.
Jerie: Člověk musí v sobě stále pěstovat snahu překračovat svoje hranice.
Říkává se, že klavírní trio narozdíl od smyčcového kvarteta dává více prostoru pro sólovou prezentaci. Ne vždy je však spojení tří silných individualit zárukou silného výsledku. Vy všichni máte svoje sólové aktivity, ale vaše komorní komplexnost je považována za ideální. Jak je to tedy obecně a specificky u vás s formací klavírní trio? Jaké má mít atributy, případně čím se odlišuje od jiných souborových typů?
Klánský: Na rozdíl od smyčcového kvarteta je klavírní trio postaveno na třech sólových individualitách, které musejí spolu nějakým způsobem 
harmonizovat. U ad hoc vytvořených trojic silných individualit se však stává, že nejsou schopni si navzájem porozumět a vyhovět tak, jako soubor s konkrétní historií. Znalý posluchač si pak řekne, že technicky je to báječné, ale komorně to není uspokojivé; není to příjemná souhra, ale boj sólistů.
Pavlík: Je nutné mít jedno ucho pro sebe a druhé pro své kolegy. Kdybych to nedělal, tak by mi nepomohla sebedokonalejší hra, protože výsledek by nepůsobil homogenně. Samozřejmě důležitá je předvídavost, která se pěstuje dlouhou společnou prací, a tvořivost na pódiu.
Klánský: Muzikant se má na pódiu i bavit, občas může docházet i k příjemným překvapením, když kolega udělá něco neobvyklého v práci s časem, zdůrazní nečekaně nějakou protimelodii.
Jerie: Po psychologické stránce je seskupení trojice vlastně velmi výhodné, což potvrdily i vesmírné výzkumy. Vždy se dva domluví a třetí přizpůsobí. Nejedná se jen o akcenty, o výraz, ale i o to, kolik bude přídavků nebo do jaké půjdeme restaurace.
Takže u vás nejsou při práci tak vášnivé diskuse, jako tomu bylo například u Smetanova kvarteta?
Jerie: Ne, pracujeme sice velmi intenzivně, ale nemáme extrémně emocionální názorovou výměnu. Jako student jsem občas hrával se Smetanovci kvintety nebo sextety a bylo pro mě velké ponaučení, že po bouřlivé zkoušce byli schopni se velmi srdečně rozloučit a popřát si hezký víkend.
Pavlík: Mám rád, když se na zkouškách příliš nemluví. Pokud si ansámbl hudebně rozumí, stačí malá poznámka nebo gesto.
Jakou roli hraje při koncertech akustika?
Jerie: Samozřejmě zásadní. Když hrajeme v sále s inspirativní akustikou, tak přímo fyzicky cítíme napětí, které přichází od posluchačů. To jsou velké momenty, kdy najednou při změně charakteru hudby vidíte „hvězdné nebe“. Hrajeme však i v neakustických prostorách, kde musíme umět náš základní zvuk přizpůsobit okolnostem. Naštěstí máme Ivana, který když v takovém prostoru otevře koncertního Steinwaye, dokáže i prostor se špatnou akustikou naplnit třeba jen na pár taktů obrovským zvukem.
Klánský: Samozřejmě klavír nemůže překrýt smyčce, ale posunuje vnímání zvuku směrem nahoru. Někdy musíme překonávat neakustiku větší expresí, ale je nám milejší, když hrajeme v inspirativních sálech, které nenutí ke zbytečným vylomeninám. Není možné se se špatnou akustikou smířit, vždy musíte s její nepřízní bojovat. Posluchače nezajímají naše problémy, chtějí mít zážitek, chtějí být potěšeni.
V září jste podnikli další cestu do Jižní Ameriky. Jaké to bylo?
Jerie: Hráli jsem v Limě, Santiagu de Chile, Rio de Janeiru a v Belému. V Evropě už není možné zažít takový ohlas, kdy si připadáte jako na sportovním zápase. Možná je to i tím, že třeba v Latinské Americe je koncertů málo a každá taková akce je svátkem. Například Komorní spolek v Limě má již více než stoletou tradici. Hráli jsme tam již několikrát, rádi se tam vracíme, sál bývá stále plnější, přijde tam přes tisíc lidí a vzájemně se na sebe těšíme. Obecenstvo je velmi spontánní a dává svoje emoce patřičně najevo.
A jak reaguje například publikum ve Wigmore Hall, zhýčkané koncerty světové elity?
Jerie: Mám pocit, že je velmi kultivované, spontánnější jsou nedělní dopolední koncerty, kde je uvolněná atmosféra. Lidé velmi srdečně, rychle zatleskají, jeden přídavek a spěchají na svůj sváteční oběd.
Klánský: To v Jižní Americe si lidé koncert užívají a vyžadují řadu přídavků. Je vidět, že lidé tam umějí ještě s časem pracovat ve svůj prospěch lépe nežli v Evropě.
Pavlík: Užívají si i autogramiád, diskusí po i před koncertem. Jsou velmi spontánní a vděční.
Hráli jste ve stovkách sálů. Který byl největší?
Jerie: Určitě to bylo Teatro Colón v Buenos Aires, kde bylo téměř tři tisíce lidí.
V posledních přibližně deseti letech se energicky prosazují generačně mladší tria. Jako pomocnou berličku mají známé logo, vlivnou agenturu nebo zajímavou image, většina však je cool, velmi ambiciózní, někteří mají i ostré lokty. Co si o tom myslíte?
Klánský: Co se týká našeho oboru, tak zajímavých trií moc nevzniklo. Samozřejmě je dobře, že tu jsou, koneckonců některým jsme pomohli na svět, a konkurence nikdy není na škodu. Doba nahrává ostrým loktům a mediálním komediím. Jsme ze staré školy, takže to není náš šálek čaje. Pokud mladí lidé mají pocit, že to jinak nejde, nechť si to zkusí. Nakonec se stejně ukáže, jestli je to soubor, který má lidem co říct, jestli na výsluní zůstane nebo to byla jen mediální bublina.
Jerie: Možná starosvětsky si myslíme, že nejdůležitější u hudebníka je jeho láska k hudbě. Jestliže chce někdo studovat hudbu jen proto, aby udělal kariéru, tak se asi nikdy jeho přání nenaplní. To, že si naši studenti často ještě před první zkouškou nového ansámblu vytvoří webovou stránku, je vliv této doby, komercializace společnosti. Nakonec stejně všechno rozhodne čas.
Pane Pavlíku, pane Jerie, hrajete na nástroje členů rodu Guarneri. Když vás poslouchám, tak mám pocit, že jsou obrazně řečeno jakoby z jednoho kadlubu – v dokonalé harmonii. Je to dáno šťastným setkáním nástrojů, stejným nástrojařským provedením nebo jejich používáním a vaší vzájemnou empatií?
Jerie: Je to samozřejmě všechno dohromady. Cremonská škola má určitý zvukový témbr, sladkost tónu, kterou sice lze dnes velmi jasně naměřit, ale velmi obtížně u nových nástrojů „vyrobit“. Nástroj jako takový však nemůže onu jednotu zaručit, musíme se lidsky naladit na stejnou vlnovou délku.
Pavlík: Je třeba mít k nástroji citlivý vztah jako k živé bytosti. Jen tak vás odmění maximální krásou svého zvuku.
Pane Klánský, jaký klavír je ideálním partnerem k těmto dvěma Guarneriům – Steinway, Bösendorfer…?
Klánský: To lze těžko jednoznačně určit. Každý špičkový nástroj má svou individualitu, duši, svou křivku rozezvučení tónu. Mám zkušenosti 
s různými klavíry, které se dobře pojí s italskými nástroji mých přátel. U jiných nástrojů stejných značek to ale nefunguje. Hodně záleží také na akustice prostoru. Jestli křivka rozezvučení klavíru odpovídá nebo je podobná křivce rozezvučení nástrojů mých kolegů, zvuk se dobře prolíná. Když je protichůdná, musím dělat velké divy, aby nebyla zvuková odlišnost nápadná.
Jerie: Když náš pařížský producent požadoval, abychom komplet Mozarta nahrávali na Bösendorfera, nebyli jsme nadšeni. Museli jsme totiž za nástrojem cestovat do zahraničí. Výsledek nás ale přesvědčil, že měl pravdu – bas měl cellový témbr a diskant houslovou barvu. Na druhou stranu, ostatní naše nahrávky počínaje beethovenským kompletem až po soudobou hudbu vycházejí na Steinwayi moc pěkně.
Není problémem neustálé střídání klavírů?
Klánský: Problém to být může, ale lze jej zvládnout. Mám za sebou více než 4600 koncertů. Bylo by divné, kdybych si za tu dobu nezvykl na neustálé střídání nástrojů a neuměl si s tímto problémem poradit. Beru to ale pozitivně, každý nástroj nějak inspiruje. Pokud funguje správně a ne jako klavír, na který jsem kdysi hrál v Alma-Atě, kde chyběla klávesa a zela po ní jen díra, tak je to jako setkání s novým člověkem. Říkáte si, že může být zajímavý a snažíte se objevit v něm to pozitivní. Teprve když vás hodně otráví, tak máte pocit, že setkání nemělo smysl. Stejně je to s klavírem.
Na který nástroj vzpomínáte zvlášť pozitivně.
Klánský: Rozhodně překrásný Steinway je ve Wigmore Hall v Londýně. Ten vám splní všechno. Jen pomyslím a už hraje… Mohl bych jmenovat řadu míst. U nás mám moc rád Steinwaye v Martinů sále na pražské HAMU. Počet pěkných nástrojů se postupně nezvyšuje jen v Praze, ale i jiných našich městech, v Plzni, Ostravě, Teplicích a jinde.
Když k vám přijde mladé klavírní trio, tak předpokládám, že už neřešíte technické problémy. Co je úkolem učitele komorního souboru?
Jerie: Mýlíte se. Technické problémy řešíme, ale je to „po cestě“. Pakliže dostanu klavírní trio a vidím, že violoncellista má nevyřešené problémy, tak ho pozvu na individuální lekci. Nejdůležitější je naučit soubor poslouchat se navzájem. Na otázku, kde začít, odpovídám – u Beethovena. Právě na gramatice interpretace klasické hudby můžete nový ansámbl sjednotit. Mladí lidé tíhnou k romantickému výrazu a hudbě, která je jim srozumitelná, ale důležitější je začít klasikou.
Klánský: Řekl bych, že důležitá je základní diagnóza, co podstatného v technické i hudební rovině souboru chybí, a rozhodnout se pro pedagogický postup, jak tyto problémy nejrychleji a nejefektivněji řešit. Mladí lidé by také měli mít přehled o hlavním repertoáru, aby se v celcích příliš stylově a interpretačně neodlišovali od „běžného hraní“. Samozřejmě mohou být výjimky, kdy je podání výrazně osobité, takže vás okamžitě nadchne.
Jerie: Příkladem pro nás nejpříjemnější roviny pedagogické práce jsou soubory, kde tři disponovaní sólisté na vysoké technické úrovni jsou natolik na výši, že je možné se s nimi zabývat především stylovým cítěním a učit je o hudbě přemýšlet. Důležité je vštěpovat mladým základní premisu, že je třeba naplňovat formu obsahem. Pakliže se jim to daří, mají z hudby radost.
Jsou ještě tituly, které byste chtěli nastudovat?
Klánský: Vždycky by se něco našlo. Náš čas však není neomezený, takže jím musíme šetřit a vážit, čemu ho věnovat. Zajímavé jsou ale i tituly, kterých jsme se kdysi jen dotkli. Napadá mě v souvislosti se Chopinovým jubileem jeho klavírní trio, které nám kdysi připadalo hodně klavírní a málo triové.
Jerie: V roce 2011 budeme mít 25. výročí našeho tria a to bude příležitost k zamyšlení nad novými repertoárovými projekty.
Dá se říci, které klavírní trio je interpretačně nejobtížnější nebo které vám dalo nejvíce zabrat?
Klánský: Nejobtížnější jsou tria, která se moc nehrají, protože nejsou napsaná, jak se říkává, nástrojově vděčně a musejí se takzvaně dotvořit. Pro každého z nás to mohou být jiná díla. Jsou tria, která se hrají sama – Beethoven, Brahms, Dvořákovy Dumky. Ta druhá nechci jmenovat, abych někoho na onom světě neurazil…
Jerie: Ale já klidně jmenovat budu. Například Dvořákova první dvě tria nejsou tak šikovně napsána jako Trio f moll nebo Dumky. Je tam obrovská invence, ale třeba v druhém triu nám nějaký čas trvalo, než jsme našli dirigentský nadhled.
Máte svoje favority?
Pavlík: Velmi rádi hrajeme českou hudbu, ale také Beethovena, Schuberta, Brahmse, Mendelssohna. Z toho je patrné, že svým založením tíhneme spíš ke klasicko romantickému repertoáru.
Co si myslíte o záznamu hudby a vašich nahrávkách?
Pavlík: CD je vlastně zvuková fotografie určitého období. Vzhledem k tomu, že jsme třicet let natáčeli se stejným týmem v čele s režisérem Milanem Slavickým, tak je patrný určitý vývoj nejen v interpretaci, ale i v nahrávací technice. Důležitou roli hraje akustika prostoru, kterou ovlivňuje i 
vlhkost vzduchu měnící se s ročními obdobími. Ideální je stejný pocit při nahrávání a následném poslechu.
Jerie: . Naše mladé nahrávky byly takové milé, vibráto trošku uzší, rychlejší, fráze menší, kdežto časem získává člověk nadhled… Rozhodně nedoporučuju hned po vydání si nahrávku poslechnout, protože to vždy znamená určité zklamání. Ve studiu odevzdá člověk úplně všechno, a pak má najednou pocit, jako by se to házelo přes drátěný plot. Technika vždy něco nějakým způsobem uřízne. Ideál režisérů a zvukařů je, aby se co nejvíce přiblížili autentickému provedení. Největším problém je, aby se nezploštila dynamika, aby forte zůstala veliká a široká a pianissima byla sdělná.
Pavlík: Ideální nahrávku ale neuděláte. Navíc je to i o kompromisech. Máte tři verze a tři názory tří hudebníků, kteří mají pro svou preferenci své důvody. Nakonec musíte vybrat jen jednu a je jen otázka, kdo ustoupí… A nebo je nutné udělat číslo čtyři.
Jerie: Dobře to ilustruje anekdota o slavném interpretovi, za nímž přišel japonský student a prosil jej o radu, aby mu doporučil jeho nejlepší nahrávku. Ten mu odpověděl: „Tak ještě chvíli počkejte a kupte si tu příští.“
U Praga Digitals realizujete další zásadní projekt – brahmsovský.
Klánský: Budou to čtyři tria. Oficiálně má Brahms jen tři, to čtvrté je s otazníkem, který mám i já, ale i hudební věda nevyloučila, že se přece jen jedná o raný Brahmsův opus. První CD už vyšlo, druhé je hotové z poloviny a dokončíme jej na přelomu roku. Pravděpodobně vyjde poté velmi brzy, protože producent je netrpělivý a byl by nejradši, kdybychom to natočili všechno už včera. My jsme spíše pro uvážlivý postup, není dobré dělat nahrávky na běžícím pásu. Dnes máte ve světě v obchodech statisíce hodin hudby a je zbytečné vytvářet nahrávku pro nahrávku.
Pavlík: Tlaku francouzského producenta se celkem úspěšně bráníme. Jsme rádi, že na rozdíl od doby, kdy jsme nahrávali pro Supraphon, můžeme dramaturgii našeho nahrávání ovlivňovat.
O Čeňku Pavlíkovi už čtenáři HARMONIE vědí, že se věnuje studiu gotických a renesančních kachlů, kresebně je rekonstruuje a své práce vydává v odborných časopisech, má rád hlasy ptáků a parní lokomotivy. Čím se zabývá v čase, kdy nehraje, Marek Jerie a Ivan Klánský?
Jerie: Při našich cestách po světě rád navštěvuji galerie; zjistil jsem, že je to inspirace i pro moji hudbu. Mám rád přírodu – horské túry, plachtění na moři – a zajímá mě řada lidských témat. Třeba v Riu, místo abych se slunil na pláži Copacabana, učil jsem studenty mých bývalých studentů, kteří dnes učí na tamější konzervatoři. Odměnou je pak nadšené echo, které dostávám v dopisech.
Klánský: V posledních letech jsem dospěl k poznání ohledně pedagogiky, systému práce a diagnostikování problémů od malých dětí po studenty vysokých škol. Snažím se pomoci budoucnosti tím, že to učím co nejširší okruh pedagogů základních uměleckých škol. Hodně jezdím po České republice a dělám osvětové besedy a semináře o tom, jak učit. Těší mě, že to začíná mít výsledky. Jinak je o mně obecně známo, že jsem v mládí hrával závodně šachy, jezdil automobilové rallye a že se zabývám jízdními řády letadel, vlaků a autobusů. Takže veškeré přesuny našeho tria po zeměkouli mám na starosti já.
Jerie: Ivan je pro nás skutečně obrovskou databankou dopravních informací. V agentážním rozměru máme velkou oporu v mojí ženě Beatrix, protože s provozem tria je spojeno obrovské množství organizační práce.
Výběr z diskografie
Guarneri trio Praha. Supraphon: Dvořák, Smetana. Mendelssohn, Brahms. Rejcha.
Praga Digitals: Beethoven Vol. I – Vol. V. Mendelssohn op. 49 & op. 66. Šostakovič: Trio č.1 & 2 &, Sonáta pro cello a klavír. Skladby Roberta Schumanna. Schubert: Trio op. 99 & op. 100. Smetana, Suk, Fišer. Mozart KV 496, 542, 548. Mozart KV 254, 502, 564, 442. Brahms: op. 8 & 101. Dvořák: op. 65, op. 21, op. 26, op. 90.
Klánský: Supraphon: Janáček. Schubert. Kontrapunkt: Smetana – vol. I – VI.
Janáček. Beethoven: Sonáty.
Pavlík. Panton: Mozart: Koncerty. Mozart, Paganini, Hartmann. Violinkonzerte of 3 epochs.
Supraphon: Chausson, Sarasate, Saint-Saëns.
Jerie, Klánský. Bayer Records: Brahms: Sonáty. Russische Kammermusik. Tschechische Kammermusik, Schumann Cellowerke
Jerie, Ragossnig. Bayer Records: Bartok, de Falla, Schubert. Sérénade espagnole
