S přítelem Josefem Steinerem si Mahler zachoval zážitky ze společného pobytu na statku v Moravanech. Hlavně se tam však potkal s člověkem, jenž rozhodl o příštím osudu zasněného chlapce z Jihlavy. Správce moravanského statku v majetku „Nadace Jana Josefa Millesimo-Caretto pro zchudlé šlechtice“ Gustav Schwarz, milovník hudby, hledal někoho, kdo by byl schopen zahrát skladby Sigismunda Thalberga, které se mu dostaly do ruky. Thalberg (1812 – 1871), další ze zázračných dětí, s nimiž se v příbězích hudby setkáváme, byl svého času považován za jediného klavírního virtuosa, který mohl konkurovat Franzi Lisztovi; skladby, které psal sám pro sebe, byly vrcholem tehdejšího klavírního umění. Schwarz se doslechl o Gustavovi a pozval ho k sobě. Suverénní výkon patnáctiletého hocha jej přiměl k zákroku v jeho prospěch. Nebylo snadné přesvědčit Bernharda Mahlera, aby syna poslal studovat do Vídně, neboť ten trval na tom, že Gustav musí dokončit gymnázium. Navíc se obával „zkažené vídeňské společnosti“. Gustav Schwarz však otce Mahlera přesvědčil.
Konzervatoř
V září 1875 Mahler nastoupil na konzervatoř Společnosti přátel hudby do Vídně. Jeho spolužáky a přáteli se zde stali již zmíněný Guido Adler, pozdější vyznamný hudební historik, v letech 1882 – 1898 působící na univerzitě v Praze a poté do roku 1927 ve Vídni, dále skladatelští kolegové Hans Rott a Hugo Wolf a dirigenti Rudolf Krzyzanowski a Anton Krisper. Trojice Wolf, Krzyzanowski a Mahler bydlela také určitý čas pohromadě.
Zvláštní představy osudového předurčení se vtírají při vědomí, že kromě Adlera, jenž ještě musel zažít procitnutí ze své víry v německou kulturu a nejhlubší ponížení pro svůj židovský původ (jen vysoký věk jej uchránil před koncentračním táborem), byla všem ostatním přátelům vymezena jen krátká míra života. Hans Rott (1858 – 1884), žák Antona Brucknera a vynikající varhaník, pocházel z herecké rodiny. Narodil se jako nemanželské dítě – rodiče se vzali, když byly Hansovi čtyři roky. To již byl na světě mladší bratr, jenž však měl jiného otce; to, že jím byl arcivévoda Vilém Habsburský, který bojoval roku 1866 v prusko-rakouské válce (u Hradce Králové byl těžce raněn), byl čelným představitelem Řádu německých rytířů (například založil konvent v Opavě) a měl rád hudbu, rodině Rottových nijak nepomohlo. Oba chlapce vychovával Carl Rott, který arcivévodova levobočka přijal za svého. Čtrnáctiletý Hans Rott ztratil matku a za čtyři roky po ní zemřel na následky úrazu na jevišti i otec. Studia konzervatoře Hansovi jako sirotkovi umožnilo osvobození od studijních poplatků. 
Hned v prvním roce získal cenu v klavírní třídě, v harmonii i ve varhanní přípravce. Tehdy se z něj také stal náruživý wagnerián; byl jedním z prvních členů vídeňského Akademického Wagnerova spolku. 2. března 1876 řídil Richard Wagner ve vídeňské Dvorní opeře představení svého Lohengrina , které Rott samozřejmě navštívil, spolu s dalšími členy spolku se také vypravil na první Bayreuthské slavnosti s premiérou Prstenu Nibelungova . V následujících letech studia získal další ceny za varhanní hru a 15. července 1878 opustil kompoziční třídu „s vynikajícím výsledkem“, avšak se zklamáním, že předložená symfonie navzdory doporučení Antona Brucknera zůstala jedinou skladbou, která zůstala neoceněna. Zde někde pravděpodobně musíme hledat zlom v Rottově životě. V soukromí zažil chudobu a bolest ze ztráty rodičů, na nichž visel, přičemž mu první velký duševní otřes připravilo zjištění, že je vlastně nemanželským dítětem, jeho milovaný bratr má jiného otce a matka rozhodně neměla pověst bezúhonné ženy. Ve studiu měl úspěchy, jemu však nejvíc záleželo na tom, aby byl uznán jako skladatel, a právě zde – jak měl za to – selhal. Měl v té době již zhruba třicítku skladeb, příznačné však je, že rozběhy k rozměrným cyklickým dílům zůstávaly nedokončeny, k některým se po delších přestávkách vracel a opět je opouštěl, nedokázal se také rozhodnout, čím se vlastně živit. Dva roky byl varhaníkem u piaristů ve vídeňské čtvrti Josefstadt, místo ovšem brzy zase opustil, ve stejné době vystoupil také z Wagnerova spolku, podivný vývoj měla i láska dvacetiletého Rotta k sedmnáctileté sestře přítele, příštího archeologa Friedricha Löhra (a rovněž přítele Mahlerova) Louise; jí vděčíme za životopisné podklady k tragickým chvílím Rottova osudu.
„Svou první symfonii odkazuji své Louise…“
30. června 1880 sepsal dvaadvacetiletý fyzicky zdravý Hans Rott závěť, snad to byl první náznak duševní poruchy. 1. symfonii přiřkl své dívce, mezi přátele rozdělil portréty Goetha, Wagnera, Beethovena, zvláštní položka je věnována všem lidem, jimž odkázal „lásku a odpuštění, v něž doufám i od nich…“. Celý rok zápasil se svými kompozičními plány. Současně pracoval na nešťastné symfonii a na dalším díle tohoto druhu, na smyčcovém sextetu a smyčcovém kvartetu, a na oratoriu Smrt , které nikdy nedokončil. V září 1880 navštívil Johannesa Brahmse, člena komise pro udělování státních stipendií, jejímž členem byl Brahms spolu s kritikem Eduardem Hanslickem a skladatelem Carlem Goldmarkem, a předložil mu svou 1. symfonii : „Kromě mnohého krásného je v ní také tolik triviálního či nesmyslného, že to nemůže pocházet od Rotta,“ měl se vyjádřit Brahms. Pro tento neověřitelný výrok, jaký nejspíš roznesl sám Rott, se Brahmsovi přičítá podíl na Rottově postupující zkáze. Podle pověstí, které se po Vídni rozšířily, vedlo prý Brahmse k odsudku Rottovy skladby jeho vlastní soupeření s Rottovým učitelem Brucknerem, jenž údajně (což je ovšem zpráva z třetí ruky) také nad Rottovou rakví Brahmse v afektu přímo obvinil. Doklady uložené v Rakouském státním archivu sice dnes nejsou kompletní, zachované materiály však dokládají, že Rott byl čtvrtým ze čtyř skladatelů navržených na stipendium (na třetím místě byl český skladatel Karel Weis), s doporučením: „Rottem předložené skladby náleží větším hudebním formám. […] Projevuje se v nich ještě nevyjasněný, avšak rozhodný talent, jenž při jeho mládí a vážných snahách slibuje významný pokrok.“
Ony dva nesmiřitelné tábory brahmsovců a brucknerovců byly – jak to v takových případech většinou bývá – ve skutečnosti dva tábory žurnalistů, kteří prosazovali své idoly. Oba skladatelé měli na svém pomyslném postavení v čele těchto táborů podíl vlastně nedopatřením. K tomu, co si jeden o druhém skutečně mysleli, se dochovala jen nespolehlivá svědectví. Brahms prý svůj vztah k Brucknerovi vysvětloval jako důsledek „spiknutí“ wagnerovského tábora: „Antiwagnerovci potřebovali také jakéhosi papeže, tedy vzdoropapeže, tak si z nouze zvolili mě,“ zaznamenal rozhovor s Brahmsem hudební historik Richard Specht (také tentokrát jde o zprostředkovanou informaci). „To je samozřejmě nesmysl, já se k tomu, abych stál v čele nějakého tábora, nehodím, protože musím jít svou cestou sám a v míru a nestojím o to, abych ji jinému křížil. Avšak s Brucknerem to bylo něco jiného. Po Wagnerově smrti zase potřebovala jeho strana nového papeže a neměli nikoho lepšího než Brucknera.“ Brahms tvrdil, že z těch, kdo se Brucknerovi klaní jako božstvu, jeho „symfonickým hroznýšům“ nikdo ani zbla nerozumí a také pokud jde o Wagnera, chápe on jeho dílo daleko lépe než ti, kteří si říkají Wagnerovi stoupenci. Zda Brahms tato slova skutečně a právě takto řekl, je ovšem – jako u všech dodatečně zaznamenaných výroků – otázka.
Údajný Brahmsův výrok o Rottově skladbě (pokud byl vůbec takto vysloven) je spíše výrazem překvapení nad neobvyklostí díla než pochybností o Rottových schopnostech. S Rottem se v té době každopádně již dělo cosi podivného. Za měsíc po návštěvě u Brahmse začal slyšet podivné zvuky, při cestě vlakem ohrožoval pistolí spolucestujícího, který si chtěl zapálit cigaretu, v šílené představě, že Brahms naplnil vagon dynamitem a škrtnutí zápalky by vyvolalo explozi. 23. října 1880 musel být Rott hospitalizován na psychiatrii, kde se po dvou týdnech pokusil o sebevraždu. V únoru 1881 mu bylo státní stipendium skutečně přiděleno, to už ale zmatená Rottova duše bloudila ve zcela jiných sférách. Kdoví, jak vnímal, když jej na podzim 1882 navštívil přítel Mahler a přehrál mu jeho symfonii na klavír. Ještě dva roky živořil stihomamem postižený Hans Rott, ovládaný utkvělou myšlenkou, že svým utrpením musí vykoupit hříchy své matky, a trpící křivým obviněním, jehož se dopustil na Brahmsovi; v té době psal zmatené vzkazy přátelům, kteří měli Brahmse uprosit, aby mu odpustil. Zemřel 25. června 1884 na tuberkulózu. Jeho poslední chvíle se velmi podobaly konci šedesátiletého českého skladatele, jenž skonal o několik týdnů dříve v podobném zařízení v Praze. Dnes již existuje osm CD nahrávek Rottovy 1. symfonie ; její porovnání se symfoniemi Brahmsovými a Brucknerovými, mezi nimiž svým pojetím druhu polarizuje, není jen podivuhodným svědectvím o jednom zmařeném talentu, ale umožňuje také pochopení situace, v jaké se tvorba této oblasti tehdy nacházela.
„Jakýsi talent v tom byl…“
Neméně tragický byl osud osud Huga Wolfa (1860 – 1903). Také on viděl v Johannesu Brahmsovi nepřítele, a to od chvíle, kdy jej jako autoritu navštívil se svými kompozicemi. „Na skladbách, jež mi přinesl, nebylo nic zvláštního,“ vyprávěl prý (!) Brahms kritiku Maxi Kalbeckovi. „Všechno jsem to s ním prošel a na leccos jsem jej upozornil. Jakýsi talent v tom byl, ale dělal si to příliš jednoduché. Řekl jsem mu docela vážně, co tomu chybí. To mu stačilo a už nikdy nepřišel.“ Wolf měl možnost si své „účty“ s Brahmsem vyřídit jako hudební kritik a skutečně jej nešetřil. Jeho sarkasmus překračoval meze osobních urážek a Brahms byl proti němu bezmocný; naštěstí už byl tehdy v postavení, kdy mu Wolfovo břitké pero spíše pomáhalo, než aby mohlo ublížit, dokonce prý s potěšením Wolfovy tirády předčítal v kruhu svých přátel. Takto sarkasticky kupříkladu psal Wolf o Brahmsově 1. klavírním koncertu d moll : „A to jste neslyšeli, toho muže s hbitým jazykem a kulhavým kritickým perem?! – Že to všechno je pro vás pustota, souš, změť a neuspořádaná hmota? – Co to pomůže vám vykládat, s jakým niterně tvárným klidem nastupuje andante, abychom se mohli vnořit do hlubin mysli, abychom mohli nalézt mír před zmatky světa?! S jakou tryskající opovážlivostí duše se v poslední větě opět z tohoto ponoru vytrhne, aby obojí smířil, vzrušení vášně s odevzdaností ústraní?! Jak je to krásné a muzikální, motiv ve finále hned celý a hned zase zkrácený, hned poskakující a hned vláčný, tu fugato a tu zas zcela volně pojednaný? Co to pomůže, když dokážeme, že je instrumentace nejen bohatá a rozmanitá a vždy rozvržená pevnou rukou, a nejen to, ale že také uplatňuje ten nejkrásnější – a často nejplnější zvuk varhan? Stejně byste to nepochopili; – vždyť nic z toho jste vy přece nemohli slyšet.“
Wolf, syn slovinské matky a německy hovořícího otce, přišel do Vídně ve stejné době jako Mahler, ale již za dva roky byl kvůli jakési klukovině (do níž možná spadl nevinně) vyloučen. Protloukal se všelijak a ani v prvním zaměstnání, jako pomocný kapelník v Městském divadle v Salcburku, dlouho nevydržel; byl propuštěn už po třech měsících. List Wiener Salonblatt , kde se uchytil roku 1884, přinášel – jak už říká sám jeho název – zprávy „z vyšších kruhů“, z baletu Dvorního divadla, různé divadelní drby, finanční a sportovní zprávy. Zde Wolf setrval tři roky a jeho styl na hranici bulváru se sem dobře hodil. To on především postavil pro vídeňské čtenáře ve svých představách Wagnera a Brahmse jako přímé protiklady. Roku 1887 se Wolf dočkal vydání prvního tuctu svých písní a referentské místo opustil. V následujících letech se u něj střídaly stavy hektické kompoziční činnosti s depresemi, snad již projevy onemocnění syfilidou, jíž se nakazil v osmnácti letech. Také on skončil v psychiatrickém ústavu, také tohoto přítele musel Gustav Mahler vidět umírat – skladatele, jehož písně patří k tomu nejkrásnějšímu, co písňová tvorba romantismu vytvořila. Na ostatní jeho díla se téměř zapomnělo, i na jeho jedinou operu Der Corregidor , jež měla premiéru roku 1896 v Mnichově. Podle Almy Mahler připadl v době společných konzervatorních studií na nápad napsat operu právě Wolf. Měla to být tehdy operní pohádka. Mahler se nápadu okamžitě chytil, načrtl libreto Krakonoše , a Wolf měl pocit, že mu přítel ideu ukradl; podobně jako v Rottových nevypočitatelných reakcích je i v reakci Wolfově cítit přepjatost, signalizující příští smutný osud. Corregidora Mahler uvedl ve Dvorní opeře, prý proti svému uměleckému přesvědčení. „V prvních letech Mahlerova ředitelování ve Dvorní opeře se u něj dal Wolf ohlásit,“ vypráví Alma Mahler. „Teď stál před ním, vyhublý na kost, s planoucíma očima, a žádal pánovitě okamžité uvedení Corregidora . Mahler dílo znal a byl si příliš vědom jeho slabin, hledal proto nejrůznější výmluvy, jako že na to nemá zpěváky atd. Wolf zuřil. Mahler měl pro takové případy pod psacím stolem tlačítko. Stiskl je, vstoupil divadelní sluha a řekl: ‚Pan ředitel je okamžitě žádán v intendanci.‘ Wolf seběhl se schodů, v hlavě se mu to popletlo, domníval se, že je Mahler, běžel do jeho bytu…, vyběhl zase na ulici, vykřikoval, že je Mahler…“. Alma Mahler – jako v mnoha případech – hodně fabuluje, Wolfův konec však byl skutečně žalostný. Corregidora Mahler uvedl roku 1904, po Wolfově smrti – Frasquitu v něm zpívala Berta Foersterová-Lautererová a Repelu Vilém Heš. Opera dosáhla ve své první inscenaci v tomto domě dvaceti představení, což byl na tehdejší dobu slušný úspěch.
Přátelská potkávání
Další přítel z konzervatoře Rudolf Krzyzanowski (1859 – 1911) se ve většině Mahlerových biografií vyskytuje pouze okrajově. Byl rovněž nadšený wagnerián a později se stal dvorním kapelníkem ve Výmaru. Pocházel z Chebu, má tedy podobný německo-český původ jako Mahler. Jeho prvním dirigentským angažmá byla Lublaň, v sezoně 1892/1895 byl kapelníkem Nového německého divadla v Praze a roku 1896 se s Mahlerem sešli v Hamburku. Svým způsobem putovali stejnými cestami, téměř až do poslední chvíle – Krzyzanowski zemřel měsíc po Mahlerovi. Oba přátelé zažili roku 1877 fiasko při premiéře Brucknerovy 3. symfonie . Svůj nesouhlas s výsměchem, kterého se tehdy Brucknerovi dostalo, vyjádřili společným vypracováním klavírního výtahu symfonie. A konečně Anton Krisper (1859 – 1914), který pomohl Mahlerovi k jeho krátkému, nicméně přínosnému dirigentskému angažmá v Lublani. Svých vlastních skladatelských ambicí se nakonec vzdal a věnoval se hudební publicistice. Vídeň znamenala také navázání dalších přátelství, z nichž mnohá vydržela léta, jako se spisovatelem Henrichem Krzyzanowskim (1855 – 1933), jenž Mahlerovi ještě v hamburských létech nabízel operní libreto, ke spolupráci však nedošlo a Mahler nikdy žádnou operu nenapsal.
Studium
Zatím jsme však stále ještě na vídeňské konzervatoři. Již v prvním roce získal Mahler hlavní cenu v klavírní hře za provedení jedné ze Schubertových sonát, později také dvojitou cenu (jako klavírista i skladatel) za Scherzo svého Klavírního kvartetu . Současně byl žákem jihlavského gymnázia, spíš než studijními výsledky se však v domovském městě prezentoval svým uměním. V listopadu 1872 zde účinkoval u příležitosti Schillerova výročí. V dalším roce vystoupil v jihlavském divadle u příležitosti svatby jedné zámožné jihlavské rodiny a téhož roku v květnu s tímtéž programem (Thalbergovy variace) na koncertě k výročí městského Mužského pěveckého spolku v sále hotelu Czap (který se po roce 1945 jmenoval Dělnický dům), v září 1876 hrál šestnáctiletý student vídeňské konzervatoře Mahler v témže sále na koncertě ve prospěch místního gymnázia. Zachovaly se některé seznamy Mahlerových jihlavských spolužáků. Zvolíme-li například 4. ročník, je mezi nimi celá řada českých jmen, z nich dvě třetiny hochů také měly zapsány mezi vyučovanými předměty český jazyk. Gustav Mahler nikoliv (při jeho dvojím studiu už by bylo přespříliš na něm žádat víc), přesto se dá předpokládat, že česky alespoň slušně rozuměl. V dubnu 1879, to už byl studentem univerzity, hrál opět v jihlavském divadle. Repertoár, který přednesl, svědčí o jeho pianistické zdatnosti, hrál jednu z Lisztových Uherských rapsodií , Schumannovu Humoresku a Schubertovu Sonátu a moll .
