Světoznámý dirigent Christoph Eschenbach zavítal do Prahy v rámci svého Mahlerova turné. Ve dnech 3. a 4. července 2010 představil v Rudolfinu s německým barytonistou Matthiasem Goernem mládežnický mezinárodní Šlesvicko–holštýnský festivalový orchestr, kterého byl uměleckým ředitelem a od roku 2004 je jeho šéfdirigentem. V současnosti patří sedmdesátiletý dirigent k nejuznávanějším mahlerovským interpretům, po dohodě s Českou filharmonií dirigoval 7. července slavnostní koncert u příležitosti oslav 150. výročí narození skladatele.
Jaký je váš vztah k provádění skladeb Gustava Mahlera? K interpretacím hudby Gustava Mahlera mám velmi vyhraněný vztah, jeho skladby studuji s precizností. Poznal jsem všechna jeho díla. Během svých příprav ke koncertu se vždy zajímám o knihy i dopisy a všechny dostupné informace k době i danému dílu, kdy je skladatel složil. Mahlerova hudba je neuvěřitelně bohatá na drama a lyriku. Všechny hudební obrazy působí otevřeným dojmem. Kdysi řekl, že jeho doba teprve přijde, a stalo se tak. Gustav Mahler je doslova skladatelem současnosti.
Do Prahy jste přijel v rámci svého evropského turné, kterým jste oslavil skladatelovo výročí. V Rudolfinu jste vystoupil i se Šlesvicko–holštýnským festivalovým orchestrem. Mohl byste srovnat obě tělesa při mahlerovských interpretacích? Česká filharmonie je vysoce profesionální těleso, které nádherně umí vyjádřit emocionální proměny v Mahlerově hudbě. Šlesvicko-holštýnský festivalový orchestr je složen z mnoha mentalit, tvoří jej mladí lidé devětadvaceti národností a přistupují k Mahlerově hudbě jinak, se zcela odlišným respektem, ale úroveň jejich interpretace je také vysoká.
Přistupujete odlišně ke koncertní práci s mladými muzikanty? Jednám s nimi profesionálně, ale někdy je nutné jim více vysvětlit své záměry interpretace díla. Občas hovořím s jednotlivými muzikanty, kteří za mnou individuálně přicházejí. Nemluvíme jen o přednesu not dané skladby, ale o celkovém hudebním pozadí a výkladu konkrétního úseku, který vzájemně analyticky posuzujeme.
S Českou filharmonií a Českým filharmonickým sborem Brno jste nastudoval Mahlerovu Symfonii č. 2 c moll „Vzkříšení“. Patří k vašim nejoblíbenějším symfoniím tohoto skladatele? Ne, nemohu to tak říci. Všechny jeho symfonie jsou rovnocenné a plnohodnotné. Považuji je za vzácná hudební díla, která jsou velmi rozličná. Nádherné jsou jeho písňové skladby. Je pro mě velmi těžké říci, které z Mahlerových děl je moje nejoblíbenější.
Ve svém pojetí Mahlera jste se otevřel velkým kontrastům se zvukovými extrémy. O co přesně usilujete během přípravné fáze práce s partiturou? Vždy mi jde o to, abych si dopředu před prací s orchestrem našel vlastní zvukovou paletu, usiluji o rozšíření zvukové amplitudy k hranicím pianissima i fortissima. Jsem velmi rád, že jsme docílili při generální zkoušce enormní amplitudy. Je velmi pěkné, pokud se podaří tak široký záběr při interpretaci hudební skladby. Téměř v každé symfonii, v podstatě i v každé kompozici – dobře je to vidět například v dílech Ludwiga van Beethovena – přijdou momenty, které jsou zvukově extrémně kontrastní.
V posledních letech jsem slyšela zkoušet Vídeňskou filharmonii s legendárními dirigenty. Například Pierre Boulez, Plácido Domingo, Zubin Mehta, Riccardo Muti nebo Lorin Maazel usilovali během svých příprav s hráči vždy o vysokou kulturu zvuku, ale nestalo se, aby jejich fortissimo působilo extrémně silně, až nezdravě pro posluchače, jak se stalo bohužel dvakrát krátce během vaší generální zkoušky… Je to správná připomínka. Kultivace zvuku se musí korigovat s ohledem na sál, stalo se tak a je nutné dbát i na tyto extrémy, aby byly posluchačsky lahodně přijatelné. Mahler k enormním výkyvům vybízí.
Jak jste byl spokojen se zvukovou stránku obou těles? Česká filharmonie zní jinak než Vídeňská filharmonie, kde se hudba Gustava Mahlera hraje častěji. Zvuková interpretace Mahlerovy symfonie byla v Praze výsledkem mé zvukové představy a možností těles. Česká filharmonie je vynikající, zejména jemnost lesních rohů a pozounů je nádherná. Také smyčce zní překrásně, cítíte v nich ryzí českost. Český filharmonický sbor Brno je vynikající a skutečně dosahuje prvotřídní kvality.
Ve Spojených státech amerických jste pracoval na proměnách zvuku u Houston Symphony a Philadelphia Orchestra. Kde jste viděl těžiště své práce? Především v práci s mladými muzikanty a hledání jednolité zvukové kvality pro celek těles.
Na počátku své dirigentské kariéry jste byl velmi ovlivněn Wilhelmem Furtwänglerem, Herbertem von Karajanem a Georgem Szellem. Které aspekty jejich dirigentského umění jste u nich obdivoval? Všichni tři byli ve svém základu velmi rozdílní. Furtwängler byl velmi emocionální dirigent. Karajan dirigoval s apolinským přístupem k barvám i zvuku ve všech směrech perspektivy. Obdivoval jsem jeho cit pro transparentnost výkladu partitury, každý tón vnímal analyticky. Georg Szell byl grandiózním sochařem zvukové výstavby kompozice díla. Od nich jsem přejímal nejrůznější stránky zkušeností. Líbil se mi jejich poetický výklad hudby.
Obdivoval jste ještě některé další z velkých dirigentů? Rád vzpomínám na svůj zážitek v Praze, kde jsem poznal práci velkého dirigenta Carlose Kleibera. Dirigent musí hledat svůj osobitý jazyk, svou řeč těla a postupně se dopracovat k nalezení vlastního stylu dirigování. Musí před muzikanty nastoupit s originálním přístupem výkladu partitury a svébytným viděním orchestrálního pojetí zvuku. Člověk se učí od mnoha dirigentů, ale nesmí jejich umění taktovky napodobovat.
Vybíráte si repertoár koncertů sám? Ano, zpravidla program svých koncertů navrhuji a pak o něm diskutuji s pořadateli.
Jaké české skladatele máte v oblibě a co se vám na jejich hudbě nejvíce líbí? Miluji díla Antonína Dvořáka, mám rád hudbu Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka. Nejvíce se mi líbí na jejich hudbě postupné pronikání české lidové hudby, které jsou u nich zakomponovány v dílech nádherně a mistrovsky.
Ve vašich programech hraje velkou roli soudobá hudba, jejíž cesta k přijetí u posluchačů není snadná. Jsem velkým zastáncem soudobé hudby, protože existuje mnoho velmi dobrých skladatelů a je důležité, aby se jejich dílům poskytl dostatečný prostor v koncertních sálech. Byla by velká škoda, kdyby se osobnostem soudobé hudby věnovala malá pozornost. Zejména je nutné se otevřít také skladatelům 80. a 90. let 20. století. Aby posluchači v sálech mohli jejich hudbu přijmout, musí je interpret přesvědčivě interpretovat, pak se publikum vstřícněji otevře vnímání soudobé hudby.
V nadcházející sezoně 2010/2011 se ujmete postu hudebního ředitele Národního symfonického orchestru a Centra Johna F. Kennedyho pro hudební, dramatické a hudebnědramatické umění ve Washingtonu. Jaké akce připravujete? Zajímají mne projekty výchovy hudbou a akce související s podporou centra. S Centrem Johna F. Kennedyho se soustředíme především na tematický festival. V roce 2012 bude naším tématem Praha. Program o Praze zatím není připraven, pouze o něm hovoříme, je jasné, že v jeho rámci zazní díla Dvořákova, Smetanova a Janáčkova. Jedná se o program hudebních velkoměst Praha – Vídeň – Budapešť, která budou mít své specifické zaměření.
Christoph Eschenbach debutoval jako dirigent v roce 1972. Do vedení hudebního tělesa se dostal poprvé v roce 1981, kdy se stal hlavním hostujícím dirigentem Tonhalle-Orchester Zürich a v letech 1982 – 1986 byl jeho šéfdirigentem. Zastával post hudebního ředitele Houstonského symfonického orchestru (1988 – 1999), šéfdirigenta Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu (1998 – 2004), hudebního ředitele americké hudební přehlídky Ravinia Festival (1994 – – 2003) a Filadelfského orchestru (2003 – – 2008). Současně je již deset let hudebním ředitelem Pařížského orchestru a od roku 2004 šéfdirigentem Šlesvicko-holštýnského festivalového orchestru. V sezoně 2010/ 2011 se ujme postu hudebního ředitele Národního symfonického orchestru a Centra Johna F. Kennedyho pro hudební, dramatické a hudebně-dramatické umění ve Washingtonu. Před začátkem své skvělé dirigentské kariéry se věnoval úspěšně sólové klavírní dráze. Již v jedenácti letech vyhrával nejprestižnější soutěže. V koncertním dění byl v roce 1965 považován za nejvýznamnějšího klavíristu poválečného období Německa. O čtyři rok později už debutoval po boku dirigenta Georga Szélla s Clevelandským orchestrem. Eschenbach je vítaným komorním hráčem a doprovazečem písní. Podporuje mladé talentované umělce, svou kreativitou a neobyčejnou energií se řadí mezi nejlepší hudebníky naší doby. Jeho repertoár zahrnuje díla všech epoch až po hudbu 21. století. Jako dirigent a klavírista se podílel na mnoha nahrávkách kompaktních disků pro labely Decca, EMI, Sony a Virgin Classics. V sezoně 2008/2009 dirigoval Pařížský orchestr, s nímž vystoupil na festivalu Berliner Festspiele a BBC Proms. V této době podnikl třítýdenní turné po Evropě s Philadelphským orchestrem. V letošní sezoně dirigoval např. Mnichovskou filharmonii, Newyorskou filharmonii nebo Vídeňskou filharmonii. S Londýnskou filharmonií uspořádal turné po Číně. Za své zásluhy byl mnohokrát vyznamenán, je nositelm francouzského Řádu čestné legie, obdržel Spolkový kříž za zásluhy pro mimořádné výkony jako dirigent a klavírista. V roce 2006 mu byl udělen francouzský titul Rytíře Řádu umění a literatury.
