„Mahler byl první dirigent, který si vytvořil svůj vlastní, charakteristický orchestrální zvuk. Uvolnil dynamické možnosti každé jednotlivé nástrojové skupiny a přiřadil jim kontrastní dynamiky, přičemž je nechal hrát současně stejné tóny,“ hodnotí Mahlerův přínos Daniel Barenboim. Výsledkem tohoto postupu, který se vzpírá učebnicové nauce o instrumentaci – podle níž se má dbát na spojování „vhodných“ orchestrálních barev a každé nástrojové skupině je v orchestru přidělena úloha, daná charakterem jejího zvuku –, výsledkem této Mahlerovy inovace je onen dráždivý, provokativní, arogantní, neurotický, drzý, patetický, groteskní, ale také vemlouvavý a soucit, žalost, smutek i euforii vzbuzující pocit, jakým na nás Mahlerova hudba působí.
Novost Mahlerova orchestru postřehli samozřejmě již současníci, formulovat ji však dokázali teprve na základě dalších zkušeností, jako například Mahlerův přítel z vídeňské konzervatoře, hudební historik Guido Adler ve svých vzpomínkách: „V Mahlerově hudbě jsou odvážné kombinace souzvuků, jaké dosud nenacházíme. Překračuje hranici, jež do naší doby platila pro čistě krásné. Není vyloučeno ani nepravděpodobné, a také podle zkušeností dějin se tak můžeme domnívat, že pokročilý umělec přivede svůj svět a především svět příští k jinému pohledu a chápání zvuků; zda v tom spočívá trvalý pokrok, o tom může rozhodnout teprve budoucnost.“ Richard Strauss prý po vyslechnutí Mahlerovy 2. symfonie prohlásil, že se mu leccos kolem Mahlera objasnilo: „Zatímco já se všemožně snažím zabránit všemu drsnému, dokonce taková místa dodatečně odstraňuju, vynalézá on schválně nelibozvuky, jen aby byl nápadný a pikantní.“
Mahler dostával řadu přívlastků, některé se staly i názvy publikací o něm: vizionář, despota, hudebník budoucnosti, romantický ironik, neznámý známý. Sám o sobě prohlásil: „Jsem třikrát bezdomovec: pro Rakušany pocházím z Čech, pro Němce jsem Rakušan a pro celý svět Žid.“ A řekl také: „Můj čas přijde.“
Rodiště a dětství
V České republice je nejméně deset míst pojmenovaných Kaliště. Už tento fakt způsobil, že místo narození Gustava Mahlera bylo někdy situováno do jižních Čech, dokonce do blízkosti Benešova u Prahy a už správněji na Vysočinu, i když také tam jsou dvě možnosti: Kaliště v okrese Jihlava či Kaliště u Humpolce v okrese Pelhřimov. Při otázce položené v kvízu by byla správnou odpovědí poslední z uvedených možností. Další svízel způsobuje shodné vyjádření jednotného i množného čísla středního rodu slova kaliště. Původ slova je spojen s místy, kde se koupala a osvěžovala divá zvěř a bylo převzato také do pojmosloví průmyslového čištění vody, zpracování kovů či vápence, v případě Mahlerovy rodné obce se zde takových kališť nacházelo zřejmě více, proto plurál. Gustav Mahler se tedy narodil v Kalištích u Humpolce. Zde se nachází Mahlerův rodný domek, který se před desítkou let podařilo zachránit díky „Nadaci Musica noster amor“, jejímž předsedou byl houslista Václav Hudeček a čestný patronát převzala sopranistka Gabriela Beňačková. Přinejmenším od 19. září 1998, kdy byla rekonstrukce slavnostně ukončena, bychom tedy měli vědět, kde skutečně rodná Mahlerova obec leží.
První historické zmínky o Kalištích jsou ze 14. století. Tehdy náležela k majetku vyšehradské kapituly. V dalším století se přes ně přehnala husitská vojska, která obec téměř srovnala se zemí. Po porážce husitů náležely zdejší pozemky krátce k majetku císaře Zikmunda. 
Mezi majiteli, kteří měli obec v nájmu či majetku v dalších letech, se objevují jména řady šlechticů, mezi nimi také Jana Jáchyma Harracha, který vybudoval dnes již neexistující zámek. Roku 1787 zde byla zřízena fara a postavena škola a roku 1850 získala vesnice Kaliště status samostatné obce. Sem, do svého domku č. 9, si přivedl židovský kupec a výrobce kořalek Bernhard Mahler roku 1857 nevěstu Marii, dceru mydláře Herrmanna z nedaleké Ledče. Bernhard žil v Kalištích od dětství. Se svou rodinou se sem přistěhoval jeho otec Šimon, vinopalník, jenž si dům č. 9 pronajal z majetku Karla Josefa Franze knížete von Palm. Marii a Bernhardovi Mahlerovým se do roka narodil první synek Isidor, dlouho však nežil. 7. července 1860 přišel na svět druhorozený Gustav a po něm ještě dalších dvanáct dětí, z nichž sedm viděl malý Gustav v dětství umírat. Dospělosti se dožily sestry Leopoldina, Justina a Emma a bratři Alois a Otto. Sourozenci Emma, Justina a Otto žili později po smrti rodičů společně ve Vídni, svěřeni i na dálku do zodpovědné péče nejstaršího bratra Gustava. Povahově nestálý Alois uprchl kolem roku 1910 do Ameriky a zemřel pod jménem Hans Mahler roku 1931 v Chicagu.
Z rodné obce Gustav Mahler dětské vzpomínky neměl. Již v říjnu roku 1860 se rodina přestěhovala do Jihlavy, kde bylo lepší odbytiště pro otcovy výrobky, a také možnost vzdělání pro děti. Gustav Mahler si zde až do konce života podržel domovské právo – zda byla příčinou nostalgická vazba na dětství nebo se pouze nechtěl obtěžovat úředními formalitami, aby domovský list změnil, ovšem nevíme.
„Vstupujeme do provinčního města na hranicích Moravy a Čech; je to německý, národnostně vymezený jazykový ostrůvek se starou kulturou, s právem dolování a plátenictví ze středověku, s mírumilovným sousedstvím různých konfesí, se stále rostoucími aspiracemi české menšiny vůči dědičně usazeným Němcům, kteří město svědomitě spravují. Uprostřed města je rozlehlé náměstí se starobylými budovami. V rohu stojí katolický kostel, vedle něj kasárna, jejichž střídající se posádky oživují maloměstskou společnost. Zvláště mladí důstojníci rozechvívají nitra mladých děvčat a propůjčují obrazu městského korza barvy. K nim přibyli vždy o univerzitních prázdninách také studenti s pestrými čapkami – členové zemského spolku Iglavia,“ tak charakterizoval město, v němž Mahler prožil dětství, Guido Adler. Adler pocházel z Ivančic, rané dětství strávil rovněž v Jihlavě. Narodil se v rodině lékaře, jednoho z prvních průkopníků homeopatie u nás. V městečku vážený otec však zemřel, když nejmladšímu ze šesti dětí byl rok. Adler byl o pět let starší než Mahler a to je v dětském věku značný rozdíl. Přestože měli stejného učitele klavíru, nemuseli se znát. Adler také již ve svých devíti letech přišel do Vídně a oba se tedy setkali až na vídeňské konzervatoři Společnosti přátel hudby. Teprve tam se utvořilo zvláštní přátelství skladatele a dirigenta Mahlera a hudebního vědce Adlera, o němž ještě bude řeč. Adler sepsal své vzpomínky roku 1934, také proto tolik zdůrazňuje, že „Češi a Němci tehdy žili v míru vedle sebe a mezi sebou.“ Jihlava byla „německý jazykový ostrůvek, obklopený českým obyvatelstvem. Katoličtí kněží a rabín J. J. Unger společně podporovali náboženskou výchovu v rodinách a nejvyšším principem humanitního vzdělání poskytovaného úctyhodnými učiteli na středních školách a připraveného výtečnými učiteli na obecných školách, byla tolerance.“ Ani slovo o projevech antisemitismu, se kterým se pravděpodobně oba, Adler i Mahler, setkali až na studiích ve Vídni.
Mahlerův otec byl – při jeho povolání to může překvapovat – náruživý čtenář. Se svými zákazníky mluvil německy i česky. Marně toužil po vzdělání, snažil se je tedy zprostředkovat alespoň svému nadanému synovi. Podle toho, co víme, se hudební nadání malého Gustava projevilo zcela spontánně. Při návštěvě u dědečka v Ledči našel na půdě starý klavír a byl jím okouzlen. Od té doby – podle svých vlastních slov – nemyslel na nic jiného než na hudbu. Poslouchal zpěv českých služek, vyhrávání kapel při tancovačkách, troubení večerky a budíčku z jihlavských kasáren. O prozíravosti Mahlerova otce svědčí, že chlapce svěřil kapelníku jihlavského divadla Franzi Viktorinovi, který mu udělil první lekce klavíru. Základ dostal Gustav zřejmě dobrý, i když výuka trvala jen krátce. Viktorin nebyl ostatně pouze „obyčejný“ provinční kapelník. Po roce 1868, kdy z Jihlavy odešel, vystřídal Budějovice, německé divadlo v Pešti, Hamburk (na těchto dvou štacích de facto předešel svého žáka) a Berlín, kde zemřel roku 1888.
Jako šestiletý prý Gustav napsal první polku, která se ovšem ztratila. Roku 1870 hrál poprvé veřejně a v místních německých novinách Der Vermittler se o něm psalo jako o zázračném dítěti: „13. října byl výjimečně uspořádán koncert mimo abonomá, a sice proto, že devítiletý chlapec, syn zdejšího židovského obchodníka Malera [!] poprvé vystoupil před zdejším početným publikem. Úspěch, jehož budoucí virtuos u svých posluchačů dosáhl, byl velký a pro něj také čestný, jen by si bylo přáti, aby pro jeho pěknou hru byl také poskytnut právě tak dobrý nástroj. Pokud se o včerejším sukcesu doslechne někdejší učitel začínajícího umělce pan kapelník Viktorin, může se ze svého odchovance jistě srdečně těšit.“ Na rozvoji Gustavova talentu se podílelo vícero učitelů, mimo jiné houslista městské kapely Johannes Brosch, kontrabasista Jakub Sladký, sbormistr jihlavského mužského sboru Heinrich Fischer, s nímž Mahler udržoval sporadické písemné kontakty až do konce života, nebo vídeňský rodák (a skladatel především dobově oblíbených valčíků) Wenzel Pressburg. 
Bernhard Mahler si dokázal jejich práce vážit, svědčí o tom poděkování poslednímu ze jmenovaných, otištěné v novinách: „Rád se tímto cítím povinován vyjádřit panu hudebnímu učiteli W. Pressburgovi svůj vřelý dík za námahu a péči, s jakou se věnoval hudebnímu vzdělání mého syna, a zároveň využívám této příležitosti, abych jmenovaného pána všem rodičům, jimž záleží na důkladné hudební výchově jejich dětí, co nejvřeleji doporučil.“
Následujícího roku otec poslal Gustava na Novoměstské gymnázium do Prahy – jistě v dobrém úmyslu a v přesvědčení, že v Praze má vzdělání vyšší úroveň než v Jihlavě. Nadto jej ubytoval v rodině Moritze a Reginy Grünfeldových, z níž vyšli dva vynikající hudebníci – klavírista Alfred Grünfeld a violoncellista Heinrich Grünfeld. Mahlerovi vypravili synka do Prahy plni naděje, že i Gustavovo hudební vzdělání zde postoupí kupředu. V početné rodině (Grünfeldovi měli osm dětí) se však Gustavovi zdaleka nedařilo tak, jak si otec Mahler představoval. Pro devatenáctiletého elegána Alfreda Grünfelda (1852 – 1924), jenž se měl věnovat zdokonalení Gustavovy klavírní hry, byl jedenáctiletý Gustav pouze malý kluk z Moravy a místo aby se věnoval chlapcově klavírní výuce, raději proháněl ženské sukně. Tím se také postaral o první chlapcovo šokující poznání, co se mezi mužem a ženou může odehrávat, když se Gustav nechtěně stal svědkem Alfredova násilí na služebné děvečce rodiny. Alfred začínal s hudbou stejně časně jako Mahler, v šesti letech měl první samostatný koncert, brzy se rovněž pokoušel komponovat. Byl žákem pražské konzervatoře, klavír studoval krátce u Bedřicha Smetany a později byl žákem Hudební akademie v Berlíně. Alfredovy zájmy byly v té době už namířeny vysoko, zanedlouho poté nastoupil kariéru obdivovaného koncertního umělce. Usadil se ve Vídni a odtamtud pomohl řadě českých hudebníků do Vídně proniknout. O tři roky mladší Heinrich (1855 – 1931) žil později v Berlíně. Dcera dalšího z bratří, Ernsta, narozeného ve stejném roce jako Mahler, se jmenovala po otci Erna (Arnoštka) Grünfeldová (1904 – 1989) a byla žačkou Viléma Kurze. Tradici klavírního umění své rodiny a české klavírní školy předávala jako profesorka pražské konzervatoře řadě svých žáků; k nejproslulejším z nich patří Ivan Moravec.
Gustav se v Praze cítil odstrkován a také skutečně odstrkován byl, a podle toho také vypadal jeho školní prospěch. Zachovaly se dvě jeho školní slohové práce, které roku 1929 poprvé otiskl brněnský rodák, muzikolog a Mahlerův obdivovatel Hans Holländer (roku 1988 je časopis Opus musicum publikoval česky). První z nich je věnována vlivu Orientu na německou literaturu. Práce se nedochovala celá, její základní myšlenka však praví, že „nejplodnější vliv na národ činí poznání duchovních statků ostatních národů, jen tak se rozšiřuje jeho obzor a rozvíjí jeho mnohostrannost, jež je původcem humanity a dílnou umění.“ Zde se možná už také probudil Gustavův zájem o orientální básnictví, jež později našlo vyjádření v Písni o zemi.
Bernhard Mahler raději odvezl synka domů a studium pokračovalo v Jihlavě. Hudba Gustava i přes neblahé zkušenosti s Grünfeldovými lákala stále víc, a také knihy. Měl zde i divadlo. V Jihlavě tehdy hrála i opera, ta však v jeho hudebních zájmech nestála nijak v popředí, přestože jeho první rozměrnější kompoziční pokusy byly pokusy operní, i když nerealizované. Zajímavé jsou už samy náměty, o nichž si lze udělat představu už z názvů; zcela odpovídaly dobové módě, v níž doznívala éra velké opery s historickým pozadím (Arnošt, vévoda švábský ), stále ještě se tu a tam objevil starověký námět v novém hávu (Argonauti )a bylo tu i romantické okouzlení domácí (patriotickou) látkou – pohádkou z vlastního území (Krakonoš ).
Gustavovým přítelem z dětství byl Josef Steiner, s nímž skladatel i později udržoval styky a spojovaly je společné vzpomínky. Byl o tři roky starší než Gustav (který mu vždy vykal) a o pouhé dva roky jej přežil. Pocházel z Habrů u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, stejně jako Gustav ze židovské komunity pohybující se mezi dvěma jazykovými prostředími. Steinerův otec Ignác měl podobné zaměstnání jako otec Gustavův, provozoval hostinec a obchod s obilím, a v rodině se muzicírovalo. 
Po maturitě roku 1875 studoval Steiner ve Vídni a stal se advokátem, oženil se s dívkou pocházející z Tuchoměřic u Kladna (objevuje se zajímavý souběh faktů: otec Idy Salusové-Steinerové byl majitel výrobny lihovin) a měl s ní pět dětí (jedno zemřelo v raném věku), všechny byly údajně velmi muzikální. Hitlerovy rasové zákony rodinné vazby roztrhaly a rozesely sourozence po celém světě, dvě dcery emigrovaly do Anglie, jeden syn do Spojených států, druhý do Palestiny. Jejich matka Ida se uchýlila po „anšlusu“ Rakouska do Prahy, vycestovat dále už nestihla či ani nechtěla. Zahynula roku 1943 v Terezíně a podobný osud měli i další členové rodiny.
Josef Steiner byl adresátem Mahlerových věcných zpráv, ale také dopisů naplněných romantickým patosem a představami, jež se staly trvalou stínovou součástí jeho života. Trochu předběhneme děj a přeneseme se do roku 1879, kdy Mahler přijal místo domácího učitele v rodině Moritze Baumgartena blízko Budapešti, kde se cítil osamocen a nešťasten: „Stal jsem se jiným člověkem,“ psal Steinerovi v červnu 1879. „Zda lepším, to nevím, šťastnějším rozhodně ne. Nejvyšší žár nejradostnější životní síly a užírající touha po smrti: obojí pobývá střídavě v mém srdci, ba často se to střídá každou hodinou – jediné vím: takhle to nejde dál! Jestliže mě ohavná nutnost našeho moderního pokrytectví a prolhanost dohnaly až k sebezneuctění, jestliže bylo neodlučitelné spojení s našimi uměleckými a životními poměry schopno vmést mi do srdce hnus ze všeho, co je mi svaté, z umění, lásky, víry, jaké je pak jiné východisko než sebezničení. Násilím trhám svazky, jež mne poutají k ohavnému, nechutnému bahnu bytí, se zoufalou silou se upínám k bolesti, své jediné útěše. – Tu se na mě usměje slunce – a led v mém srdci roztaje, zas vidím modrou oblohu a pohupující se květy, a můj posměch se promění v pláč lásky. A já ho musím m ilovat, tenhle svět s jeho klamem a lehkovážností a s věčným smíchem.“ Že měl v popisu svých střídavých nálad pravdu, dokládá pokračování dopisu z následujícího rána: „Moje divě vzrušená nálada ze včerejška udělala místo mírnější, je mi jako někomu, komu po záchvatu vzteku vstoupí do očí slzy. Milý Steinere! Chcete vědět, co jsem celý ten čas dělal? Stačí na to pár slov. – Jedl jsem a pil, bděl a spal, plakal a smál se, chodil jsem po kopcích a zvonky stád mi zpívaly do snů. Osudu jsem však neunikl: pochybnosti mě provázejí kam se hnu; nedokážu se z ničeho těšit a můj blažený úsměv provázejí slzy. Žiju na takové uherské pusztě, u jedné rodiny, která si mě na léto najala; dávám dvěma chlapcům hodiny klavíru a tu a tam mám za úkol vzbudit v rodině hudební nadšení, jinak se tu třepu jako moucha chycená v pavučině. Mouřenín odvádí dluhy. Ale když vyjdu navečer ven a vylezu na osamělou lípu, hledím z vrcholku tohoto svého přítele na svět: před mýma očima plyne Dunaj svou obvyklou cestou a v jeho vlnách se odráží žár zapadajícího slunce, za mnou ve vesnici znějí večerní zvony a přinášejí ke mně milý závan vzduchu, a větve stromu se houpají ve větru, kolébají mě jako dcery krále duchů a listy a květy mého miláčka se něžně dotýkají mých tváří. – Všude klid! Nejsvětější klid! Jen zdálky zaznívá melancholický hlas sýčka…“ Při čtení Mahlerova dopisu se maně vybavuje dojem z poslechu Mahlerovy hudby; také v ní se střídá bezútěšnost a bolest s rozpustilostí a ironií, všeobjímající láska se zoufalstvím, provokující svéhlavost s laskavým pohlazením.
