Čtvrtá cesta do Ameriky
Mahler počítal s poslední sezonou v Americe a s návratem do Rakouska hned po jejím ukončení v březnu. Před odjezdem do Států koupil pozemek v Semmeringu, v krásné přírodě předhůří Alp chtěl mít napříště svůj domov. 25. října 1910 opět přirazil s Almou, malou Annou a její chůvou k břehům Nového světa. V záznamech, které byly o cestujících, kteří vstoupili na půdu Ameriky na Ellis Islandu vedeny, je Mahler dvakrát označen jako „German“, jednou jako „Austrian“ a jednou jako „Bohemian“, jeho rodiště Kaliště se podle nich nachází dvakrát v Čechách, jednou v Německu a jednou v Rakousku; středoevropský národnostní a teritoriální zmatek byl pro Ameriku nepochopitelný. Začal opět obvyklý kolotoč zkoušek a koncertů. Prosincové turné vedlo do Seattlu, Clevelandu, Buffala, Springfieldu a Syracuse, v lednu a únoru do dalších měst. Atmosféra v orchestru se začala kazit, podle Almy to způsobil jakýsi našeptávač, u orchestru neoblíbený, ale právě z něj udělal Mahler orchestrálního inspektora. Ustanovení „kozla zahradníkem“ vyvolalo u hráčů revoltu a stěžovali si u dam z výboru. Mahler několikrát za sebou onemocněl anginou a fyzické potíže jeho duševní labilitu jen prohloubily, začal trpět podivným stihomamem a upnul se bohužel právě k inspektorskému hochštaplerovi. V zájmu orchestru se však výbor rozhodl tohoto rozkladného živlu zbavit. Jeho propuštění vnímal Mahler jako útok proti sobě. 21. února řídil koncert s horečkou, která v následujících dnech neustupovala. Mahler se zhroutil a přivolaný lékař, Mahlerův přítel dr. Fraenkel, zjistil z rozboru krve streptokokovou infekci. Dr. Fraenkel diagnózu konzultoval s bakteriologem dr. Emanuelem Libmanem (jeho pacientkami byly i Sarah Bernhardt a rumunská královna), a protože se obával nejhoršího, doporučil navštívit specialistu v Paříži. Tím byl rodák z Charkova Ilja Mečnikov, objevitel mechanismů imunity prostřednictvím fagocytů (bílých krevních tělísek), nositel Nobelovy ceny za medicínu z roku 1908.
Poslední cesta
Zprávy o Mahlerově onemocnění se donesly do Vídně a od té chvíle vídeňský tisk jeho zdravotní stav pravidelně komentoval. 31. března se v místních novinách objevila zpráva: „Z New Yorku bylo telegrafováno: Gustav Mahler se nachází mimo nebezpečí. V jeho zdravotním stavu nastalo setrvale postupující zlepšení. 8. dubna se vrátí do Evropy, vzhledem k onemocnění musel svou činnost ukončit.“
8. dubna Mahlerovi skutečně opustili New York, do Paříže dorazili osmnáctého. 23. dubna bylo možno ve Vídni číst informaci o rozhovoru s profesorem Mečnikovem, jenž skladatelovo onemocnění plasticky, ale také opatrně vylíčil: „Mečnikov, který považuje Mahlerův stav za velmi vážný, se o jeho nemoci vyjádřil následovně: ‚Otrava krve streptokoky je celkem často se vyskytující důsledek onemocnění anginou a tyfem, vyvolaná nedostatečným doléčením. Je také následkem organických onemocnění, při nichž se oslabené tělo nedokáže bakteriím dostatečně bránit. Proto jsou přirozené léčivé síly nejlepší a pravděpodobně jediný prostředek k jejich zneškodnění. […] Streptokoky náleží k nejodolnějším bakteriím, vstupují do krve v jednotlivých soustředěných řadách a procházejí krví, kterou zvolna rozkládají a otravují. […] V zásadě neexistují léčebné metody. Co víme, jsou pouhé hypotézy. Ošetření sérem je možná jediné, od něhož si lze slíbit určitý úspěch. Jedni jsou toho názoru, že by sérum streptokoky mohlo zabít, jiní považují za konečný cíl jejich vyloučení z těla. Obojí jsou 
domněnky.“ A konečně největší nebezpečí pro Mahlera: „Pokud se ložisko streptokoků u Mahlera nachází v oblasti srdce, nedá se nic určitého říci, vše záleží na pacientově konstituci, fyzická síla je nepominutelný faktor. Může nemocného zachránit od pomalého umírání, jež byl nastalo ubýváním sil a pozvolným selháváním srdce. Pak získají nad bezmocným tělem bakterie převahu. Pokud budou přirozené síly spolupůsobit, může nastat uzdravení, ovšem velmi zdlouhavé. Časově se vůbec nedá určit.“ V době před vynálezem penicilinu byl Mahlerův stav beznadějný. „Zázračné“ sérum, které mělo být na Mahlerovi vyzkoušeno, byl prostředek francouzského bakteriologa Andrého Chantemesseho, které celkem s úspěchem uplatňoval při onemocněních tyfem.
Za další více než dva týdny, 10. května, se objevila zpráva: „Mahlerův stav se výrazně zhoršil, injekce působí na síly a především srdeční činnost nemocného přímo zhoubně, aniž by snižovaly vysokou horečku. […] Mahler, který k injekcím ztratil naprosto důvěru, si přeje být dopraven domů do Vídně. Dokonce i prof. Chantemesse se vyjadřuje pesimisticky.“ Téhož dne odcestoval do Paříže profesor František Chvostek, „aby vyhověl naléhavé prosbě choti těžce chorého někdejšího operního ředitele Mahlera a podílel se na lékařském konciliu. […] Prosba paní Mahlerové byla ve Vídni podpořena jejími rodiči, rodinou Mollových. Profesor Chvostek, který odjel z Vídně v 11.58, dorazí do Paříže zítra ráno v 8.45.“
František Chvostek byl synem lékaře téhož jména, jenž se narodil roku 1835 v severomoravském Místku a zemřel roku 1884 ve Vídni. Chvostek starší vystudoval medicínu ve Vídni a byl příslušníkem takzvané „vídeňské české lékařské školy“, k níž patřili pražský rodák Vojtěch (Adalbert) Duchek, Josef Škoda rodem z Plzně, Carl svobodný pán von Rokitansky (Karel Rokytanský z Hradce Králové, otec basisty Dvorní opery Hanse Rokitanského) a Franz von Pitha ze Řakomi na Klatovsku. Prof. Chvostek st. se zasloužil o léčbu gastritidy, zabýval se příčinami jaterních chorob a dalšími břišními chorobami, také elektroterapií ap. a byl považován za vynikajícího diagnostika. Vždy se hlásil k češství. Jeho syn zdědil „nadanost pro vnitřní lékařství, kteréhož však nedovedl zachrániti pro národnost svou a ve vídeňském ovzduší připojil se k Němcům“, píše se v Albu českých lékařů. František Chvostek mladší, který se právě roku 1911 stal ordináriem III. vídeňské lékařské kliniky, měl nicméně zachránit Gustava Mahlera, což byl pokus z čirého zoufalství; Chvostek se zabýval výzkumem anémie a popsal jako jednu z jejích příčin dysfunkci sleziny.
Dne 10. května přišla z Paříže zpráva, která následujícího dne vyšla pod titulkem „Mahlerův stav beznadějný. Obavy z náhlé katastrofy“. Skladatelovo srdce vynechávalo a lékaři byli bezradní. „Zásahu profesora Chvostka tu nepřikládají příliš významu a myslí si, že jej rodina povolala jen proto, aby Mahlerovi poskytli příležitost promluvit si s lékařem, který hovoří německy. Ošetřující lékař se vyjádřil, že metoda profesora Chantemesseho náleží k nejmodernějším a od prof. Chvostka vyžaduje pouze morální podporu.“ 11. května byla také otištěna zpráva „německého hudebníka, jenž se právě vrátil z Ameriky“, která potvrzuje existenci jakéhosi „protimahlerovského spiknutí“ v orchestru Neworských filharmoniků a uvádí další okolnosti, z nichž je ovšem poněkud cítit antiamerický komplex: „Je známo, že má Gustav Mahler nemocné srdce; určitě se však neví, jaké okolnosti nemoc způsobily nebo alespoň rozvinuly a zhoršily. Když dirigent, který má v Evropě jméno, uskutečnil tam na druhé straně první zkoušku, přiblížil se k němu mluvčí orchestru a zaskočenému Mahlerovi tvrdil, že jako cizinec není způsobilý řídit americký orchestr. Na Mahlerovu otázku, jak mohl tedy být angažován a co teď má dělat, mu Američan odpověděl, že by 
zákonu bylo učiněno zadost, kdyby jako cizinec odpřisáhl, že se stane americkým občanem. Ačkoli všichni zúčastnění vědí, že to nedodrží, musí křivě přísahat. A to není vše, dirigent se také musí před komisí podrobit odborně technické zkoušce. Pomyslete, že Nikisch musí prokázat, že umí hrát na klavír, Mahler, že umí něco z harmonie. Zkouška je samozřejmě formální a je odbyta ani ne za minutu. Avšak ta dětinsky arogantní procedura a pokoření před pyšnou Amerikou, která tím chce dát najevo, že evropská reputace ještě zdaleka nestačí, se nedá obejít. A v Mahlerově případě k tomu přistupuje ještě něco. Program Filharmonické společnosti musí být sestaven tak, aby odpovídal přáním vlivných dam. Při kulturním vědomí Američanů si lze představit, jaké požadavky byly často na Mahlera kladeny a jaké mrzutosti byl beztak nervozní, popudlivý umělec nucen překonávat. Že všechny tyto boje a různice jeho utrpení zhoršily, je pro toho, kdo tamní poměry zná, mimo pochybnost.“ Onen dobře informovaný nejmenovaný hudebník byl z Berlína. Mluví z něj tendenční tón, který chce naznačit, jak moc Mahlerovi Amerika ubližovala a že měl raději zůstat v Evropě.
Když prof. Chvostek dorazil spolu s Mahlerovým tchánem Mollem do Paříže, byl Mahlerovým stavem „otřesen“. Okamžitě bylo rozhodnuto o transportu do Vídně (zvláštní vagon Orientexpresu objednal Guttmann z Mnichova). Prof. Chvostek musel před přenesením do vlaku píchnout rozrušenému Mahlerovi morfium, přesto se před odjezdem vyjádřil, že „snad ještě není vše ztraceno“. V soukromém hovoru však prozradil, že o uzdravení pacienta není přesvědčen. 12. května ráno dorazil Mahler s doprovodem do Vídně; na přání lékařů a rodiny čekali na nádraží jen rodinní příslušníci a několik přátel. Mahler byl hospitalizován v sanatoriu Löw na Mariannengasse 20 (dnes je na budově pamětní deska). 17. května se objevila zpráva o zápalu plic, ledvin, zánětu srdečních chlopní a srdečního svalu. „Musíme doufat, že se Mahlerova konstituce těžké chorobě ubrání.“
18. května 1911
V úterý 18. května v noci Mahler zemřel, 19. května vyšly nekrology. V nich se rekapituloval Mahlerův život, vzestup kariéry, výkony ve všech jeho profesích. Nejdelším obdobím, stráveným na jednom místě, bylo období vídeňského angažmá a z pochopitelných důvodů mu bylo věnováno nejvíc místa – teprve v okamžiku své smrti se stal Mahler skutečným Vídeňanem. „Když přišel Mahler do Vídně, nalezl zde dva protivníky,“ psal Max Graf. „Jeden z nich byl protivníkem už svou pouhou přítomností a činností, od přírody a od základu jiný než nový pán Dvorní opery, a to již podle zevnějšku. Byl blond, Mahler černovlasý; onen byl velký, Mahler byl malý. Jeden měl vlnitý vous, druhý byl hladce oholen; jeden představoval klid, mírnost, druhý byl ztělesněná nervozita. Ten první byl Hans Richter. Druhý protivník byla – tradice, ten neviditelný řetěz, který spojoval nádherný palác na Operním náměstí se starým, slavným divadélkem U Korutanské brány a který tak pozdě a jen neochotně uvolnil bránu Wagnerovým dílům. Richter nebyl bojovná povaha, […] vyklidil pole. Se svým druhým protivníkem se Mahler tak snadno nevypořádal. Je příznačné, že právě na začátku svého vídeňského působení tak trpce, opovržlivě, tak pohrdavě hovořil o tradici. On tušil, kde ten obrovský nepřítel je. Zporážel ve svém útoku téměř vše, co si myslelo, že má ve jménu minulosti ještě právo na existenci. Otevřel bránu dokořán a vpustil dovnitř nejnovější a nejmladší umění, pro něž jeho srdce tak horce bilo možná jen proto, protože zpočátku tomu dřívějšímu vyhlašovalo válku až na nože. Tento čin, jenž byl na tomto místě možná revoluční, mu musí být přece přičten jako zásluha. Jeho diplomatickou chybou bylo, že přitom přehnal tempo a cválal s povolenými opratěmi tam, kde by stačil lehký klus. Trvalo to nějakou dobu, než byla tradice, již Mahler prostě nazval šlendriánem, až na nějaké zbytky zničena. Pak ale také uhasl obrovský plamen Mahlerova nadšení.
A tu se vrhl do nového boje, v němž chtěl získat vavříny skladatelské slávy. Operní divadlo jako by jej už zajímalo jen zpola. Tu a tam ještě dirigoval s náhle propuknuvší horlivostí jako dřív, kdy panovaly bitvy a vítězství, asi jako když unavený slavný toreador vstoupí ještě jednou do arény, aby si z hravosti vyzkoušel síly, ale o vlastní vládu se dělili ostatní, oněch mnoho malých, kteří jsou kolem velkého muže vždycky a mají dobrý čich na to, co je právě v kurzu. V operním divadle to bylo jako ve velkém světě. Po tyranii následovala oligarchie. 
A právě tito oligarchové jej, aniž by chtěli, nakonec svrhli; zapomněli, že to, čeho se může odvážit velký duch, malý nesmí nikdy podniknout. Systém se zhroutil a pohřbil ředitele pod troskami. Mahler zvítězil nad svými nepřáteli, zapomněl však, že mocnář musí zničit i své přátele. To byla tragika jeho osudu jako vídeňského operního ředitele.
Mahler byl mužem orchestru. Pro krásu hlasu měl málo pochopení, jemu byla vším charakteristika. Také v tom zlomil tradici operního domu, ten kult krásného hlasu, se kterým Jahn dosahoval tak skvělých úspěchů, když však Jahnův ansámbl zmizel, bylo nutné právě tuto tradici znovu přivolat. Ale ona už neslyšela… Jako dirigent byl fascinující zjev, jenž dokázal dílo nastudovat do detailů jako sotva kdo jiný. Bylo jen znamením slabosti a únavy, když později detaily hrozily přebujením. Když dirigoval Tristana nebo Figarovu svatbu, bylo dosaženo výšin, jež pro mnohé další zůstanou neobjevenou zemí. […] Delší dobu se klidně rozhlížet, to nebylo nic pro Mahlera. Jeho celá bytost byla s charakterem tohoto města, a vůbec s celým jihoněmeckým charakterem, v příkrém rozporu. Poklidné otálení, pohodlné přivírání očí mu bylo cizí, jistě i z duše protivné. V jeho slovníku scházelo ono ‚podívejte se‘, ‚milý příteli‘, ‚ale poslyšte přece‘. Vídeň a Mahler, to bylo něco jako nešťastné manželství, v němž jsou obě polovice v právu, a přesto, nebo právě proto se nenávidí. A to se projevovalo i v hodnocení divadla. Zatímco pro Jižana je divadlo v zásadě ušlechtilejší zábavou, hledal v něm Mahler nová zjevení. Filozofoval tam, kde byla žádána hra. Sám se o divadle vyjadřoval mnohokrát opovržlivě, a to bylo na pováženou. Kdo náleží k divadlu, ten je miluje s onou pohlcující vášní, s níž je milováno to, co odvrhujeme, bez přemýšlení, zvažování a zkoušení, miluje je s veškerou jeho trýznivostí, pokořováním, lstivými intrikami a směšnou nadutostí. Možná byl Mahler příliš myslitelem, než aby mohl mít z komediantské hry pravé potěšení.
Z Vídně vyšla Mahlerova pověst jako skladatele a zde se stal z ředitele tvůrčím umělcem. To je kapitola jeho života, která jeho smrtí neskončila. Nezpochybnitelné jsou možná jen jeho písně. O symfoniích obíhají ještě různá mínění, těžko se dá říci, které má převahu, a už vůbec ne, které má pravdu. Úžas se potkává s posměchem, nadšení s nelibostí, uctívání s pohrdáním. Mahler jako symfonik je problém právě tak, jako byla symfonie problémem pro něj. Dobrý na nich je pocit, že vždy stojíme před něčím skutečně prožitým a procítěným, vadí jakási brutalita v potěšení z efektu a především to, že váháme, zda je tato hudba skutečně tím pravým médiem ke sdělování prožitého a procítěného, či zda spíš nebyla obrovskou energií donucena vyzradit něco, co vyřčeno být nemělo. […] Zní to jako sotva znatelná elegie, jako vzlyk zmateného srdce, když Mahler od svého lože, ovíván již perutěmi smrti, […] si přál být převezen do Vídně, právě do Vídně, kterou jeho horliví přátelé tak hojně častovali opovrhováním a výsměchem. Sám musel cítit, že by jeho domov měl být zde a že tu kolem něj prošla veškerá láska, jaké je jen toto město schopno. Jeho přání bylo splněno. Naše město mu rádo daruje onen klid, jaký mu život odepřel. […] Na jeho hrob položíme zelený věnec vzpomínek, s dvojnásobnou lítostí. My jsme ho milovali, ale on nás nechápal.“
