Osudová oddanost
Pro každého významného tvůrce dějin civilizace je téměř samozřejmostí, že se musí potýkat s nepřízní lidí pohybujících se v jeho blízkosti. O to cennější pro jejich sebevědomí je podpora oddaných přátel a ctitelů. Pokud jde o Gustava Mahlera, jedním z nich byl William Ritter, Švýcar žijící v mnoha zemích střední Evropy. Na jeho vztah k „našemu“ skladateli se zaměřil švýcarský badatel Claude Meylan ve své rozsáhlé studii „William Ritter – rytíř Gustava Mahlera“. Zcela nezávisle na této práci byly před bezmála dvaceti lety v literárním archivu Matice slovenské v Martině studovány deníkové zápisy jeho již několikrát citovaného přítele a spolupracovníka Janka Cádry, ve kterých se nečekaně vyskytly obsáhlé záznamy o setkáních s Gustavem Mahlerem. Nepopisují skladatele pouze z uměleckého hlediska, ale též jeho chování při zkouškách i mimo divadlo. Srovnání obou pramenů potvrzuje Ritterovo svědectví.
William Ritter, stejně jako například Paul Stefan, byl při prvých setkáních s Mahlerovou hudbou jeho neúprosným odpůrcem. Ján Cádra si ve vzpomínce na své první setkání s Mahlerovou hudbou v Ritterově společnosti poznamenal: „Před šesti lety mne přítel zavedl do pražského německého divadla na Mahlerovu Pátou symfonii. Jeho díla byla hrána velmi málo, a tak jsme s radostí vynechali i zajímavý koncert s českým repertoárem, na který jsme už měli vstupenky. Hned po Mahlerovi jsme odešli a já jsem div neskočil na rozradostněného druha. ‚To je skandál, zavést mne na takové svinstvo, ten člověk neví, co je hudba, dělá si z obecenstva posměch, a ty mu ještě tleskáš! Je to šašek, kterému nic není svaté, směje se vaší naivnosti, vašim nejjemnějším citům, vysmívá se, neumí komponovat, neví, co je to symfonie…‘ Přítel div nepukl smíchy, tak jsem prý zuřil; nakonec, ještě se směje, povídá: ‚Bravo, bravo, tak se mi líbíš, jen dál, dál, a za rok, za dva budeš Mahlera zbožňovat. Právě jako já, hochu, křičíš, ale jen počkej, poslechni si tuto symfonii ještě dvakrát – třikrát.‘“ Ritter pro Mahlerův věhlas svou oddaností učinil velmi mnoho, a to v době, kdy ji skladatel k prosazení svého díla nutně potřeboval.
William Ritter (v Cádrových denících často nazýván Wilko) se příznivcem Gustava Mahlera stal při pražském provedení Třetí symfonie v roce 1904 v Novém německém divadle, kterou dirigoval sám autor, avšak osobně se s ním setkal až na podzim roku 1906 v Mnichově: „… Wilko, Marcel Montandon a já jsme šli do Kaimsaalu. Marcel Mahlera zastihl ve dveřích, představil se, a my s Wilkem, kterému oči svítily, jsme se představili také. Človíček prostřední postavy, spíše hubený než štíhlý, s velikou hlavou a výrazně vystupujícími čelistmi. Tvář měl téměř voskově žlutou po celonoční cestě, stále potrhával nohama, jako by mu byla zima, a po seznámení se s Wilkem se na něj podivně, ale mile, podíval, jako by si říkal: ‚Aha, tak to je ten Ritter –, a silně mu potřásl pravicí. Vyměnili si spolu pár slov, načež Mahler vešel do sálu, kde už na něho čekali mnozí další. S partiturou jsme vyšli na galerii.‘“
K provedení Sedmé symfonie v Mnichově 26. října 1908 se vztahují následující Cádrovy zápisy: „Opravování nepřestávalo. To vždy zaťukal taktovkou o pult a orchestr obvykle hned ustal v hraní. V tom byl viditelný rozdíl v porovnání s Českou filharmonií, kde se Mahler div nevymluvil, reklamuje buď zastavení hry některých nástrojů nebo besedujících úst hudebníků. Tady je vzorná disciplína, žádné vrzání a chození sem a tam. – Když se některé místo nedaří, když orchestr nechápe, tak se Mahler nervózně škrábe levou rukou ve vlasech 
a zadupe, že hned všichni ustanou. Ale když přece jen všichni nepřestanou hrát, shrbí se k partituře, jakoby před ranou, jako zajíc ke stěně, až se nosem dotýká patřičného místa a prudce tluče taktovkou do partitury, zároveň přemýšlí o nápravě a když orchestr konečně utichne, rychle si složí ruce mezi koleny, ještě chviličku zůstane ponořen v myšlenkách nad stránkou partitury, najednou se narovná, řekne, co chce sdělit a opět rozhodí ruce k novému začátku. Skutečně obdivuhodným způsobem se tento muž dokáže ovládat. Když se stane, že muzikanti nechápou, oč mu jde, rozlítí se, vyletí ze své židle jako čert, zadupe, zakřičí ‚Donnerwetter!‘, ale hned se zase uklidní, ač je v jeho hlase ještě znát zlobu. Vysvětlí s nádechem hořkosti, co je třeba zahrát, skončí a rozpřáhne ruce k taktu: ‚Also, meine Herren!‘“
18. června roku 1912 se William Ritter a Janko Cádra vypravili do Vídně na první provedení Mahlerovy Deváté symfonie nastudované Bruno Walterem: „[…] Orchestr je na místě, Walter usedne do hranatého, hrubě ohoblovaného fotelu před pultem, brnkne o něj taktovkou a rozpřáhne ruce v měkké línii a sotva znatelným pohybem dá znamení k začátku. Mahler by nemohl začít toto dílo jinak. On, který ve svých symfoniích zpíval o lásce, o blahu i neštěstí, nemohl, než zpěvem, zpěvem v nástrojích, zahájit poslední, tolik osudné svoje dílo. Jenže ten zpěv nese už stopy zpěvu opravdu posledního. Tak zpívá jen člověk, který ví nebo tuší, že stojí před závěrečným ze svých děl.“
Mahlerovská renesance
Mahler začal být znovu objevován v poslední třetině dvacátého století. Spolu s probuzeným obdivem k výtvarnému stylu secese, obnoveným zájmem o kulturu Orientu a symbolistickou poezii vyrůstali noví mahlerovští nadšenci, kteří postupně přiváděli do repertoáru také díla Alexandra Zemlinského, Franze Schrekera a dalších autorů fin de siècle a doby před první světovou válkou. Někteří si zvolili Mahlera za celoživotní úkol. Amatérský dirigent a multimilionář Gilbert Kaplan dokonce nastudoval pouze jediné dílo a s Druhou symfonií objel kus světa. Pro skladatelovo výročí nechal vyrobit repliku Mahlerovy pracovní chaty z Toblachu, která byla vystavena u příležitosti mahlerovského festivalu ve Stockholmu ve foyeru koncertní haly.
S odstupem let jsou z přehledů koncertních programů patrné vlny obliby a módy, ideologických vlivů i sice pozvolného, přesto však – a to je potěšitelné – neodvratného účinku objektivních historických zhodnocení a výzkumů. Jako malý vzorek stačí uvést příklady z již pětašedesátileté tradice festivalu Pražské jaro. Je dobře znát, jak musela dramaturgie v padesátých letech 20. století bruslit mezi diktátem nutného podílu sovětských (nebo alespoň ruských) děl a umělců, jak se v šedesátých letech začíná opožděně prosazovat meziválečná hudební avantgarda následovaná objevy historických hudebních epoch. Mahler se na festivalu objevil poprvé, na jediném koncertě, 17. května 1950; provedení Čtvrté symfonie s Českou filharmonií a s Mariou Tauberovou řídil Karel Šejna. Rovněž jen jednou byla Mahlerova skladba (Písně potulného tovaryše v interpretaci Marty Krásové) zařazena o dva roky později, 19. června 1953, kdy Českou filharmonii řídil Antonio Pedrotti. Ke 100. výročí skladatelova narození byla na programu festivalu Píseň o Zemi s orchestrem Národního divadla dirigovaným Karlem Šejnou a se sólisty Martou Krásovou a Beno Blachutem (již předtím zazněla v Praze 21. března 1947 za řízení Rafaela Kubelíka). Poté následovala v dramaturgii festivalu pro Mahlera přestávka až do roku 1968, kdy – jako pomyslný odkaz Willema 
Mengelberga – přivezl Mahlera do Prahy orchestr Concertgebouw s Bernardem Haitinkem; ti svou poctu Mahlerovi zopakovali i v roce 1974. Dirigovat Mahlera do Prahy na koncert ČF přijeli také Eric Leinsdorf či Ken–Ichiro Kobayashi, Raphael Frühbeck de Burgos řídil Montrealské symfoniky, s Vídeňskými symfoniky zde byl Georges Prêtre, Martin Sieghart řídil náš SOČR a Kaspar Richter Brněnskou filharmonii, Vladimir Ashkenazy Německý symfonický orchestr, Kurt Masur orchestr, jehož historie je s Mahlerovým působením spojena – Newyorské filharmoniky, Ondrej Lenárd řídil Slovenskou filharmonii, Leif Segerstam stál u pultu Dánského rozhlasového orchestru a našeho FOK, s Izraelskou filharmonií se představil Zubin Mehta aj. Z našich dirigentů se na festivalu s Mahlerem představili Václav Neumann, Libor Pešek, Jiří Bělohlávek či Zdeněk Mácal. Hostující slovinští umělci někdejšího lublaňského kapelníka připomněli několikrát, na programu jej měly Slovinská filharmonie, Rozhlasový orchestr z Lublaně i zpěvačka Marjana Lipovšek. Kromě ní reprezentovali Mahlerovo vokální umění v Praze Jessye Norman, Sigmund Nimsgren, Elisabeth Schwarzkopf, Brigitte Fassbaender, Matthias Goerne, Anne Sofie von Otter, z našich pěvců Věra Soukupová, Karel Berman, Dagmar Pecková. Výčet by mohl pokračovat z repertoáru orchestrů a dalších dirigentů a pěvců, nebyl by to však dobrý závěr. Mahlerovo dílo dnes není třeba před nikým obhajovat, jeho čas, jak věřil, skutečně přišel a interpretů i posluchačů, kteří k němu budou nacházet cestu, bude přibývat.
Mahlerovská badatelská činnost
Péče o odkaz Gustava Mahlera není spjata pouze s interpretací jeho symfonií a písní, ale také s badatelskou prací. Ta je velice rozsáhlá v celém kulturním světě, české země nevyjímaje. První monografii věnovanou skladateli, byť nerozsáhlou, napsal a v Berlíně v roce 1905 vydal Richard Specht. Paul Stefan věnoval Mahlerovým padesátinám publikaci, jež je souborem poct jeho příznivců. Od skladatelovy smrti se hudebněhistorické i životopisné bádání dosud nezastavilo. Mohli bychom jmenovat velké množství rozličných studií, sborníků a knih prostě i velkolepě vypravených, z nichž snad každá alespoň malým dílem přispěla k poznání Mahlerova génia. Avšak na prvém místě musíme jmenovat nepřekonatelnou práci Henryho-Louise de La Grange, jenž se osobností Gustava Mahlera zabývá od roku 1953. Výsledkem jeho hudebněvědného snažení je, vedle mnoha přednášek realizovaných po celém světě, především čtyřsvazkový podrobný Mahlerův životopis; první díl vyšel anglicky v roce 1973, další díly této olbřímí monografie následovaly o dvacet let později a závěrečný čtvrtý díl byl vydán v roce 2008 (doplněné vydání prvního svazku se chystá). Biografie čítající přibližně pět tisíc stran je a zůstane základem pro všechny současné i budoucí zájemce o Gustava Mahlera. Záslužný podíl na poskytování pramenů k této práci má také český mahlerovský badatel Jiří Rychetský, který od poloviny padesátých let vyhledával především v českých archivech dokumenty pojící se k Mahlerovu rodu a ke Gustavovu mládí na Vysočině.
Není možné vyjmenovat všechny významné mahlerovské vědce, ani názvy alespoň těch nejdůležitějších studií a monografií. Připomeňme tedy alespoň mahlerovské práce Donalda Mitchella; hodně svých sil i erudice věnoval skladateli Kurt Blaukopf, jehož práce vyšla také v českém překladu Jitky Ludvové; Zoltán Roman napsal knihu o Mahlerovi v Maďarsku a jinou, pojednávající o jeho působení v Americe; o neznámých mahlerovských pramenech psal Vladimír Karbusický. Zájem čtenářů se vedle rozmanitých souborů korespondence soustředil i na vzpomínkové knihy Natalie Bauer-Lechner či Anny Bahr-Mildenburg; poctu svému učiteli vzdal také Bruno Walter. Neotřelý pohled na skladatelův život nabídl anglický badatel Jonathan Carr, z hlediska psychologického se na Mahlera zaměřil americký lékař Stuard Feder v knize Život v krizi. Pozoruhodný je soubor Normana Lebrechta Vzpomínky na Mahlera soustřeďující alespoň v ukázkách publikované i rukopisné reminiscence lidí z Mahlerova okruhu. Soubor všech známých fotografií a karikatur spojených s Mahlerem vydal Gilbert Kaplan.
Nepočítáme-li práci Zdeňka Nejedlého z roku 1913 (první mahlerovskou knižní publikaci v češtině), vyšla první obsáhlejší česká monografie Ladislava Šípa v roce 1974. František Bartoš sestavil obsáhlý výbor z Mahlerových dopisů (1962) a významné studie publikovali například Vladimír Lébl a Jitka Ludvová. O nevyčerpatelnosti podnětů svědčí například i studie otiskované ve sbornících vydávaných dvakrát ročně Mezinárodní společností Gustava Mahlera ve Vídni. Věřme, že i na příští generace čekají mahlerovské objevy; snad se například podaří zpřístupnit archivní fond Jubilejní výstavy Pražské živnostenské a obchodní komory v roce 1908, který je zatím nezpracován a navíc byl poškozen záplavami v roce 2002.
Mahlerovo rodiště dnes
Mahlerův rodný domek v Kalištích vzal téměř za své při požáru roku 1937; dům byl záhy na původním půdorysu opraven, byla v něm venkovská hospoda, leč údržba desetiletí vázla. Na záchranu domku byla v roce 1996 založena nadace „Musica noster amor”, jejímž předsedou se stal Václav Hudeček a čestnými předsedy Gabriela Beňačková a Zdeněk Mahler. Rekonstrukce byla dokončena roku 1998 a péči o domek převzala nástupnická organizace nadace „Mahler 2000 – Společnost Gustava Mahlera”. Mahlerův rodný dům dnes slouží hudbě. V nově zbudovaném sále se konají koncerty, díky zázemí s restaurací a ubytovací kapacitou se zde mohou pořádat hudební semináře a mezinárodní mistrovské kursy.
V městě Mahlerova dětství Jihlavě je dnes Mahlerův hotel i Mahlerův penzion. V domě na bývalé Pirnitzerově ulici č. 365, kde Mahlerovi bydleli (dnes Znojemská 4) je Dům Gustava Mahlera s trvalou výstavou „Mahler a Jihlava“. V dubnu 2004 bylo založeno Společenství za zřízení Mahlerova pomníku, který byl 7. července 2010 slavnostně odhalen na místě někdejší nacisty vypálené synagogy, jejíž odkryté základy jsou součástí parkové úpravy. Autorem sochy je Jan Koblasa a stala se součástí celého výtvarně řešeného prostoru, Mahlerova parku.
Často je citováno Mahlerovo postesknutí, které zaznamenala Alma: „Jsem trojnásobný bezdomovec. Rakušanům vadí, že jsem narozen v Čechách, pro Němce jsem Rakušan a pro celý svět jsem Žid.“ Vědomě formulujeme překlad tohoto výroku jinak, než jak se obvykle v české literatuře uvádí. Kdybychom jej totiž v oné užívané podobě přeložili zpět do němčiny, zněl by: „Ich bin dreifach heimatlos. Als Tscheche unter Österreichern…“ atd. Mahler však rozdíl mezi „Tscheche“ a „Böhme“ dobře znal a v jeho formulaci je řeč o „Böhme“, čili jeden z obyvatel Čech, kteří byli jak českého, tak německého jazyka. Skutečnost, že naši obrozenci zapomněli nalézt ekvivalentní označení pro „Böhme“ a moderní dějiny začaly ztotožňovat stát s národem, jehož poznávacím znakem je jazyk, způsobila mnoho tragických nedorozumění. Mahler se narodil v malé zemi ve středu Evropy, která se k němu hlásí. Už jej není třeba zařazovat jinak, než jako velkého umělce, který patří celému světu.
