Přineslo vám to nějaké problémy?
MJP: Pro nás to nebylo dlouhé. Všechno se má dít ve svém vlastním tempu. Já jsem v něčem moc rychlá, jindy zase pomalá. Augustin stejně tak.
AD: Tento projekt je vlastně daleko starší. Je vyvrcholením cesty, na které jsme už dvanáct let. Společně jsme poprvé hráli Beethovenovu „Jarní“ sonátu – právě díky tomu jsme se jako muzikanti setkali. Hráli jsme ji, aniž bychom si řekli jediné slovo, a když jsme skončili, podívali jsme se na sebe, usmáli se a shodli se na tom, že co se právě stalo, bylo výjimečné. Doplňujeme se – samozřejmě se v něčem lišíme -, ale poprvé to bylo úplně magické. Bylo jasné, že naše vnitřní reakce jsou stejné.
Jak sonáty vnímáte? Olli Mustonen a Joshua Bell spolu nemohli hrát „Kreutzerovu“ sonátu, protože se neshodli na tempech. Měli jste s tím také potíže?
MJP: Ne v tomto díle, i když se na tempech často neshodneme.
AD: Otázka tempa není skutečný problém. Každý má jiný rytmus srdce, pojetí o čase, které je mu vlastní a je pro něj jedinečné.
MJP: Dirigenti se mě často ptají: Jaké je vaše tempo? Tohle? OK – jdeme na to! Ale skutečná hudba takhle nefunguje. Pouze společně skončit je žalostný cíl. Práce začne, jen pokud jste našel tempo.
Ale vy máte neshody!
AD: Díky Bohu ano!
MJP: Někdy se v průběhu několika dnů nic nestane a najednou paf! – je to tady. Augustin má třeba nějaký nápad nebo se pro něco rozhodne. Já nikdy nedělám volby – v tom se od sebe dost lišíme. Jako všichni lidé se hádáme o úplné hlouposti – jeden takt, nebo dokonce jednu notu. Když jsme pracovali na Šesté sonátě , bojovali jsme nad jedním taktem. Já jsem v něm chtěla mít energii, Augustin zase řekl „ale tady je napsané piano „. Odpověděla jsem, že mě to nezajímá, takže to pak řešil se zvukovým technikem, což mě úplně rozběsnilo. Řekla jsem, že mi je jedno, co si myslí nějaký technik, prostě jsem věděla, že ten takt musí mít energii. Tak jsme na sebe začali křičet a já řekla, dobře, najdi si jiného pianistu, já odcházím!
AD: Byla to otázka nervů, únavy a napětí: Jeden den to byla Maria, druhý den jsem zase odcházel já. Mimochodem máme velké předchůdce: jednou zkoušel Beethovena Nathan Milstein s Antonim Doratim na podiu, Milstein odešel, potom i Dorati a nechali orchestr samotný! Ale naše hádka se týkala typu energie, protože v každém Beethovenově taktu je potřeba energie. Maria chtěla jeden druh, já zase jiný. Když máte dvě silné osobnosti a každá má svou vlastní představu o tom, jak by hudba měla znít, tak se takové věci stávají. Já jsem připraven udělat cokoli – dokonce jít přes mrtvoly -, abych své představy dosáhl.
MJP: Po hodině jsme se uklidnili a ten takt byl v pohodě. Víte, mě houslisté nezajímali, než jsem potkala Augustina. Hrála jsem s mnoha a někteří byli dobří, ale nikdy jsem neměla zájem o další spolupráci, nefungovalo by to. Augustin má ale zvláštní kvality, můžeme spolu mluvit skrze hudbu.
AD: Vztah mezi muzikanty je často založen na falešné demokracii, shodě, která nevynáší z lidí to nejlepší. Pravá demokracie je náročná a je v ní i risk. Proto k sobě hodně houslistů volí horší pianisty – chtějí být sami v „záři reflektorů“. Skutečné duo je jiné.
MJP: Skutečné duo musí svou osobnost nechat u dveří… Nikdy bych ze sebe nevydala to nejlepší bez Augustina a stejně tak on beze mne. Náš vztah je založen na hudbě a na dobrém, zdravém přátelství. Augustin také dělá veškerou redakční činnost, což mi úplně vyhovuje, protože já bych to dělat nemohla. Věřím jeho posouzení – i když myslím, že někdy hledá až přílišnou dokonalost. Nikdy se nedívám zpět, abych si poslechla starší nahrávky a to se týká i těch sólových. Když hraji, tak prostě hraji – to je vše. Všechno, o co se starám, je klavír a to, jak reaguje pod mými prsty. Plus akustika, protože ovlivňuje mé slyšení.
Beethovenovský projekt je dokončen. Budete spolu nahrávat dál?
AD: Máme kupu věcí, které budeme nahrávat. Mozartovy sonáty, Schubertova díla pro housle a klavír, Beethovenova tria s Jianem Wangem… Ale pochopte, prosím, že na 95 procent se shodneme, jen těch pět procent jsou hádky. Ty náš hudební vztah obohacují.
