Dudácké dostaveníčko s Vycpálkovci a jejich hosty
Malostranský palác Michny z Vacínova se 21. června rozezněl hudbou – to muzika Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka přivítala své hosty, přátele a posluchače. Ten, který vymyslel název koncertu,v pěti slovech výstižně skloubil myšlenku uspořádání celého dostaveníčka právě v danou dobu: setkáním v den letního slunovratu se soubor načas rozloučil s nastávající maminkou Hanou Burešovou – Klímovou . Tato vynikající dudačka ze Strakonic a spolu s ní další znamenitý dudák Daniel Dřímal z Domažlic vnesli do celého vystoupení Vycpálkovců nelíčenou radost ze společného hraní. Díky nim jsme mohli slyšet dudácké písničky z Prácheňska, Blat a Chodska, kterév Praze v takové muzikantské interpretaci nemíváme možnost často (respektive tedy spíše téměř vůbec) slýchat.
České dudy dokáží hrát i s jinými nástroji – to ale přináší úskalí pro bystrá ouška v sále. Patrně elektrizující nabití natěšeného posluchačstva dosáhlo takových hodnot, že se v letním podvečeru kvůli zrychlenému tepu přítomných zvýšila i vlhkost vzduchu nepřející předcházejícímu pečlivému naladění a sladění… Leč bystroušové si zvykli rychle a s chutí – neboť vzhledemk tomu, že v nepravidelnosti bývá krása, i neladící může ve všeobecném zápalu uchu radostně lahodit.
Všestranně vyvážená dramaturgie večera byla volena tak, aby každý z muzikantské party dostal příležitost k vyniknutí svého nástroje čizpěvu. Tak si s chutí zahrála houslistka Blanka s Hankou instrumentální„Třídobé kolečko“ nebo zazpívali zpěvácí sólově i v různých seskupeních (obzvlášť po chlapsku kamarádsky vyzněla „Já svobodnyj pán“ Kamila aVaška či „Já nevjím“ (… co se tě nelíbjím, když humjím karty hrát, pívo pít, tancúvat) všech patřičně udivených děv – Andulky, Věrky, Šárky, Blanky a Hanky). Také oba klarinetisté Pavlovéo sobě dali nepřeslechnutelně vědět.
Čestné místo v programu bylo přiděleno loučící se dudačce (a budoucí zpěvačce především asi ukolébavek) Haňiňiňce. Ta se postarala i o velkou zajímavost: kromě klasických chodských dud s dmychákem zahrála i na jihočeské foukací dudyladěné o oktávu výš. Bravurně předvedla zdobení a přerušovaný styl hry autentického dudáka Františka Kopšíka z Klenovic, zvaného Roček (1821 –1915), jak si naposlouchala nahrávku jeho „Hulána“ pořízenou Otakarem Zichem v roce 1909 na Edisonův fonograf. Tento krásný nástroj s nenapodobitelnou barvou zvuku se již v Čechách vytratil – pro nemožnost doprovodu při vlastním zpěvu a fyzickou náročnost hry. Hanka hrála na kopii Kopšíkova nástroje, jejímž autorem je slovenský stavitel dud a vynikající gajdoš Juraj Dufek, druhý cechmajster Cechu slovenských gajdošov. Sláva globalizaci (a návratu starých dobrých časů) aspoň v něčem a na chvíli…!V písničce „Záblatský louky“ si Hančino muzikantství spoluvychutnal i primáš Martin – souhra foukacích dud shousličkami slyšitelně vděčnými za to muzikantské pošušňáníčko, při němž jeden vycházel druhému vstříc, brala dech. Dech posluchačům a paměť primášovi vzala ipísnička „Hančičko, hubjíčko“ – houslista nejen hrál, ale, kam má paměť sahá, i poprvé sólově zpíval. Při dojemném a dojímajícím vyznání mu až došla slova – v tu chvíli se projevila záviděníhodná duchapřítomnost jeho i dudaččina, která s úsměvem nepřestávala držet tón. Pauzička ve zpěvu nezaskočila ani klarinetistu Pavla, třetího z malé selské muziky, která se celý večer průběžně uplatňovala (a jehož klarinet se tak lahodně pojil s houslemi).V přidávané hezounké písničce „Jánechci žádného, jen Petříčka mého“ (kdy Ten Petříček opravdu v publiku seděl) už na klasické české dudy hrála a zpívala Hanka doprovázená jen primášem,který dal svůj obdiv k její mu umění a svou radost ze spolusouhry upřímně najevo.
Dudy si v průběhu večera neodpočinuly – nesporné kvality obou dudáků navíc zažehly ve všech muzikantech pověstnou jiskru a rozdmýchaly ji. S Danovou vizuální „nesmělostí“ roztomile souzněla i slova té jeho („Já sem z Domažlic“) o zazáplatovaných kalhotách půjčených mu tátou za účelem výuky docházky za děvčaty…
Písničky, jejichž název obsahuje slůvko „Já“, bývají oblíbenou součástí koncertů souboru. Jsou řazeny do samostatného bloku upomínajícího na chodskou hrdost a sebevědomí. Bezprostřední vyhrknutí tohoto slovíčka stačilo rozesmát sál: to v momentě, kdy dudák Dan a basista Matouš oba v tu samou chvilku pojali tentýž úmysl a vykročili, aby spustili každý svou písničku. Dohodli sepomocí Já! tak bystře, že leckdo mohl nastalou kolizi považovat za předem domluvenou k všeobecnému pobavení.
Všichni muzikanti si evidentně užili vděčnou „Já mám malúvanú bestu“ s její pointou, která spolehlivě posluchače nachytává při daremných myšlenkách. V kontrastu se značnou rozverností textu zněly části zpívané jen ve vícehlase téměř „chorálně“. Stejnou lahůdkou pro uši i oči bylo provedení poslední písničky „Bul bych já to chláp“ , kterou „načal“ violista Jožan, aby ji s velkým zápalem dokončili všichni.
Co bylo na dudáckém dostaveníčku tak milé, to byla všudypřítomná pohoda vyzařující ze všech účinkujících. Pocit sounáležitosti přineslo i společné zpívání muzikantů s vděčným a potěšeným publikem. Na celé zdařilé a radostiplné setkání – žel už z dudáckého nebe, jak neopomněl ve svém průvodním slově smutně připomenout primáš – nepochybně dohlížel i pan Josef Režný, folklorista a muzikant, zakladatel strakonického Mezinárodního dudáckého festivalu. Snad se na mne nebude hněvat, skončím-li své řádky tak, jak skončil celý večer: Juch!!
Záznam dudáckého dostaveníčka s Vycpálkovci naleznete na: http://youtu.be/CZrvQcdJ66M
Autor: Daniela Bělohradská
