Na jejím novém albu s názvem Harem je naštěstí operní klasiky jako šafránu. Co se týká samotného názvu desky (a také titulní písně), pak erotické asociace, které navozuje, naštěstí nenaplňuje, i když fotografický doprovod bookletu tomu napovídá. Prvoplánově byl asi zvolen kvůli navození atmosféry Orientu a možná i kvůli marketingové strategii. Orientální asociace potvrzuje i samotná zpěvačka: „Album Harem bylo inspirováno prostředím Turecka, zeměmi Středního východu a atmosférou Bejrútu.“ Dodává, že během produkce alba se z celého realizačního týmu stala skvělá rodina. Hudebníci pocházejí z nejrůznějších částí Asie (například Irák, Libanon), zejména ze Středního východu, ale měla k dispozici také hudebníky z Anglie. Četba bookletu vám nabízí zajímavá jména: Natasha Atlas , The Bach Choir a houslista Nigel Kennedy , zde ovšem ve zcela epizodní roli. Pro nás je zajímavé, že se na nahrávání dvanácti skladeb ze čtrnácti tracků podílel Pražský symfonický orchestr , na jednom Londýnský symfonický orchestr . (Je zajímavé jak se naše špičkové orchestry, Česká filharmonie a orchestr FOK, na rozdíl právě třeba od Londýnských symfoniků příliš nechlubí finančně jistě zajímavou účastí na popových a filmových projektech. Že by se za to před svými českými posluchači styděly?) Trochu se mi sice nechce věřit, že se Brightman účastnila natáčení každé instrumentální sekce, jak tvrdí, ale třeba byla skutečně tak důsledná nebo prostě jen kontrolovala producenta Franka Petersona . „Některé části jsme nahrávali s pražskými hudebníky. Hlavní nahrávání se uskutečnilo v Káhiře. Tím došlo k určitému smíšení kultur, což považuji za úžasné,“ říká Sarah Brightman. K některým písním napsala dokonce i texty. „Mnoho písní, které jsme vytvořili, jsou velmi tiché. Když je slyšíte, cítíte prostor kolem sebe, jsou niterné a hluboké. Zpívá se v nich o lidských pocitech, návratech domů, o mezilidských vztazích.“ Brightman přiznává, že celé album je ovlivněno hudbou 60. a 70. let, Davidem Bowiem a skupinou Pink Floyd. „V případě některých písní,“ říká Sarah, „došlo k propojení rocku, popu a elektronických nástrojů s klasickou hudbou. Vždycky jsem inklinovala k tomuto spojení.“ Inspirace Orientem a účast neevropských hudebníků přispěla k blahodárnému oplodnění běžného popového soundu prvky asijské hudby. Škoda, že ono oplodnění bylo tak mělké, takže z toho nevznikl nový hudební tvar. Sentimentálnímu zahlednění do romanticky vnímané minulosti Orientu, tak vzdálené dnešní drsné realitě, nedokázal zabránit ani autor orchestrace Jaz Coleman , u nás známý ze spolupráce s orchestrem FOK a skupinou Čechomor. Někdy jsou jeho instrumentace velmi zdařilé, jindy jsou až příliš prostoduché.
Pěvecky Sarah Brightman ničím novým nepřekvapila. Opět slyšíme typicky nahallovaný sopránek s vysokými falzetovými tóny, který vyniká především ve volnějším hudebním toku, kdežto v rychlých, rytmicky zajímavých plochách se utápí ve zvukové mase. Dvě písně si však mohla odpustit. It's A Beautiful Day podle árie Un bel di vedremo z Pucciniho Madama Butterfly a zvláště Stranger In Paradise na melodii z Borodinových Poloveckých tanců . Nejde jen o to, že v této verzi lze mluvit o hranici mezi umělecky ambiciózní skladbou a kýčem, ale není mi jasné, co mají Puccini a Borodin společného s Irákem nebo přesněji Persií. Když však pominu tyto dva ulítlé tracky, pak je album jako celek docela příjemným, oddychovým titulem. Nicméně je škoda, že její hlas není schopen občas zemitějšího projevu. Na druhé straně by to pak už ale nebyla Sarah Brightman, která jako by neustále sní o rajsky krásném Orientu. „Jsem šťastná, že se vše podařilo a že jsem mohla být ve středu toho, co se rodí… Jsem mírumilovný člověk a pokud je něco negativního, snažím se to překonávat pozitivně.“
(jazyková spolupráce Lukáš Petřvalský)