Legendární operní pěvkyně Helena Tattermuschová byla okouzlena zpěvem již od útlého dětství. Po studiích na Pražské konzervatoři zamířila na dva roky do Ostravy, poté však spojila celý svůj umělecký život s operou Národního divadla a velmi brzy se zde etablovala jako přední sólistka oboru lyrické koloratury. Téměř čtvrtstoletí také zasvětila výchově mladých pěveckých talentů. V současné době se aktivně věnuje výtvarné činnosti a je neskutečně příjemnou hostitelkou. V březnu 2013 se stala laureátkou Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v opeře a v lednu letošního roku oslavila významné životní jubileum.
Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se začala věnovat zpěvu? Už od malička jsem s maminkou doma zpívala, později jsem byla členkou Matouškova dětského pěveckého sboru v Praze Na Korábě, v němž jsem dostala první sólo v písničce Už se ten tálinskej rybník nahání. Toužila jsem jít na konzervatoř, což ale bylo velmi složité. Můj tatínek zemřel, když mi bylo třináct let, a tak jsem s maminkou zůstala sama a vypadalo to, že mě těžko bude moci pět let vydržovat na studiích.
Jak to nakonec dopadlo? Šla jsem se nechat zapsat na dvouletou obchodní školu. Osud však zasáhl. Chyběl mi domovský list, a tedy jsem si jej musela nechat opatřit. Mezitím se ale konaly přijímací zkoušky na konzervatoř a já jsem maminku uprosila, že to zkusím. Uspěla jsem a od té doby jsem se naplno věnovala zpěvu. Pražská konzervatoř pro mě znamenala posvátné území, kam jsem chodila jako do kostela.
Pokračovala jste po absolutoriu konzervatoře ve studiu zpěvu na HAMU? Ano, ale jen jeden rok. Záhy jsem totiž zjistila, že bych pouze opakovala to, co umím, a že už jsem dost pěvecky vybavená k tomu, abych mohla jít do angažmá.
Kteří kantoři nejvýrazněji formovali váš pěvecký projev? Na konzervatoři Vlasta Linhartová a na HAMU Jaromíra Tomášková, což byla pedagožka paní Linhartové, tudíž se jednalo o stejnou techniku.
Byl někdo z českých či zahraničních pěvců vaším idolem? Renata Tebaldi, Maria Callas, Elisabeth Schwarzkopf a z našich bych jmenovala Marii Podvalovou, Marii Tauberovou a mnohé další, protože jsem zažila éru velkých pěveckých hvězd Národního divadla.
V roce 1954 jste získala 2. cenu na Mezinárodní hudební soutěži Pražského jara. Jakým repertoárem jste se prezentovala? Povinná skladba byla Dvořákova Když mě stará matka a z volitelných jsem si vybrala árie Paminy z Kouzelné flétny, Karolíny ze Dvou vdov a Rosiny z Lazebníka sevillského.
Začínala jste jako sólistka opery Státního divadla v Ostravě. Čím bylo toto angažmá pro vás průlomové? Především tím, že jsem během dvou let nastudovala čtrnáct velkých a krásných rolí, a to díky Rudolfu Vašatovi, což byl geniální dirigent, který mě velmi citlivě vedl.
V červenci 1956 jste se stala sólistkou opery Národního divadla, kde jste setrvala až do roku 1991. Jak vás tam přijali? Velmi dobře, nemůžu si na nikoho stěžovat. S paní Podvalovou jsme například při dlouhé divadelní cestě po Slovensku sdílely hotelový pokoj a byla úžasná. A paní Tauberová mě žádala, abych jí říkala křestním jménem. I když ve Zlaté kapličce rivalita nepochybně existovala, nebylo to zřejmé.
V Národním divadle jste pro svůj hlas jasného témbru, drobnou postavu a herecký temperament byla s oblibou obsazována do chlapeckých úloh. Měl jsem vás zde možnost vidět právě jako Kuchtíka v Dvořákově Rusalce v květnu 1988. Jaký je klíč k úspěšnému ztvárnění „kalhotkových“ rolí? Vždycky podle situace. Jak jsem danou figuru cítila, tak jsem ji ztvárnila, protože herectví považuji za stejně důležité jako zpívání. Také jsem se vždy snažila každou roli svým citem odstínit, aby se jedna od druhé lišila a nebyly všechny na jedno brdo, což může snadno nastat.
Jak moc v daném případě záleželo na režisérovi? Zpravidla mě správně nasměroval a dál už jsem si postavu vystavěla sama, což byl jeden z důvodů, proč mě režiséři rádi obsazovali. Nemuseli mi totiž nic složitě vysvětlovat.
Ze světových skladatelů byl vašemu naturelu hodně blízký Wolfgang Amadeus Mozart. Čím vás oslovoval jako interpretku? Jeho hudba je nesmírně inspirující. Musím však v této souvislosti zmínit, že jsem zřejmě měla nadání od Pána Boha k tomu, abych uměla stylově odlišit Mozarta, Čajkovského, Smetanu, Dvořáka nebo Verdiho, což považuji za velmi důležité.
Koloraturní sopranistky mívají po profesní stránce většinou krátký život. Dá se tomu nějak předejít? Každý hlas by měl ovládat ohebnou koloraturní techniku, i když ji nemusí používat, a proto jsem zpívala nejenom koloraturní obor, ale také lyrický a mladodramatický. Myslím si, že pokud má zpěvačka v pořádku pěveckou techniku, měla by i jako koloraturní sopranistka vydržet. Pochopitelně záleží na tom, jak kdo se svým hlasem zachází, a když někdo zpívá dramatičtější role, jeho koloratura tím trpí. Přesto se domnívám, že s dobrou technikou to lze zvládnout.
V letech 1977–2001 jste vyučovala operní zpěv na Pražské konzervatoři. Do jaké míry vás tato činnost naplňovala? Velmi, protože jsem díky tomu mohla předávat své životní zkušenosti. Se svými studenty jsem sice jednala něžně, ale požadavky jsem měla přísné. Snažila jsem se je naučit vše, co jsem uměla, především pak postavení dechu na bránici a s tím spojené uvolněné hrdlo.
Jste s nimi v kontaktu? Ano, někteří se ke mně dodnes hlásí. Za šest let studia, co jsem je vedla, se mezi námi vytvořil velmi blízký vztah založený na vzájemné důvěře. Byla jsem jako jejich druhá máma a snažila jsem se, aby i to, co je jim nepříjemné, dobře zvládli, a z každého jejich úspěchu jsme měli obapolnou radost.
Preferovala jste role v operách, nebo pěvecká vystoupení koncertního charakteru? Na prvním místě byla vždycky opera, i když jsem rovněž milovala klasické písně, ať už od Brahmse, Schuberta, Čajkovského nebo Verdiho. Tyto poklady však bohužel dodnes nemají adekvátní využití. Proč například televize vysílá stále jenom pop-music a nezařadí do svého programu také některé z těchto hudebních klenotů?
Na které pěvecké partnery a partnerky vzpomínáte najraději? Těch bylo hodně. Ze svých raných let nemohu opomenout již zmiňovanou Marii Podvalovou a Marii Tauberovou, z kolegyň-sopranistek dramatického oboru jsem si velmi dobře rozuměla s Naděždou Kniplovou, z lyrického ranku bych jmenovala Miladu Šubrtovou a také nesmím zapomenout na mezzosopranistky Ivanku Mixovou a Věru Soukupovou, s níž jsme v rozhlase společně nazpívaly celý cyklus Dvořákových Moravských dvojzpěvů. Pokud jde o zpěváky, musím zmínit tenoristy Bena Blachuta, Iva Žídka a Zdeňka Švehlu a z basistů by to byl určitě Eduard Haken, Jaroslav Horáček a Dalibor Jedlička.
Hostovala jste na mnoha zahraničních operních scénách. Která destinace byla nejvzdálenější? Myslím, že Neapol a Edinburgh. Pokud jsem zpívala v zahraničí, bylo to vždy v rámci zájezdů s operními inscenacemi Národního divadla, a zjezdili jsme toho hodně.
O jaký repertoár se jednalo? Nejčastěji to byla Bystrouška, Jitka v Daliborovi, Kuchtík v Rusalce, Despina v Così fan tutte a Popelka ve Veselohře na mostě.
Kterého pěveckého počinu si nejvíce považujete? Všech velkých operních rolí, přičemž nejvíce chvály jsem dostala za Bystroušku.
Vytkla byste něco současné interpretační praxi v opeře Národního divadla? Ano, operní režii, ba dokonce jsem se kvůli ní odnaučila chodit jako divák do opery. Vadí mi totiž, že se téměř všechna témata adaptují do dnešní doby, což považuji za neúctu k autorům. Pokud se daná opera odehrává v době rokoka, má v tomto stylu také zůstat, protože jak svým námětem, tak i zpracováním byla pro toto historické období napsána. Při adaptaci takové látky do současnosti je divák ochuzen o krásu dobových kostýmů, notabene i pro sólisty je tak mnohem těžší pravdivě ztvárnit charakter svých postav.
Chodíte alespoň na operní premiéry? Nechodím, i když jsem byla nedávno do Národního divadla pozvaná u příležitosti svých devadesátin na Lazebníka sevillského. Dokonce bylo i v programu uvedeno, že to je k mému životnímu výročí. Velmi mile mě přivítal jak operní dramaturg Beno Blachut, tak hudební ředitel opery Robert Jindra, který studoval zpěv na Pražské konzervatoři v době, kdy jsem tam učila. Oba se shodli na tom, že dlouho zvažovali, které představení by se mi mohlo líbit, a nakonec vybrali právě Rossiniho Lazebníka sevillského.
Byla jste i na jevišti? Ne, jenom v lóži. Musím však říct, že mě potěšili, protože se mi to představení pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka moc líbilo a nebyly v něm žádné režijní úskoky.
V čem to mají dnešní operní pěvci oproti dřívějším dobám těžší a v čem naopak lehčí? Těžší to mají především v tom, že se jim dirigenti málo věnují a že musí poslouchat režiséra, ať si vymyslí jakýkoliv nesmysl. A lehčí? Lehčí to není nikdy, protože zpívání je řehole, jemuž se musí uzpůsobit veškerá životospráva.
Jak se udržujete v tak vynikající kondici psychické i fyzické? Jsem svým založením velký optimista. Ráda se směji, ráda něco studuji, ráda se setkávám s přáteli a ráda praktikuji křesťanský život, kdy se naše skupina prostřednictvím on-line schůzek každou středu pravidelně schází.
Čím se zabýváte v současné době? Zaprvé už asi deset let vyšívám portréty, krajinky a zátiší podle vzorů z časopisu Rozárka. Před osmi lety jsem uspořádala výstavu, na niž jsem vyšila kolem šedesáti obrazů. Dále se věnuji studiu politologie, mezi mé oblíbené knihy patří například Umění vládnout od Margaret Thatcherové. I když jsem stará a mohlo by mně být všechno jedno, zajímá mě, kam svět spěje. A jelikož jsem optimista, vím, že to bude lepší. Také se hodně zabývám teologií, a to jak čtením bible, tak knih pojednaných na biblická témata. A pokud mně zbyde čas, studuji historii a luštím křížovky všeho druhu.
Na co se těšíte? Že budu mít v létě první pravnouče.
Prozradíte svoje životní motto? Láska a odpuštění.
