Její pianistická kariéra začala zdánlivě podobně jako u mnoha jiných talentovaných umělců: nadané dítě, prudký vzestup, nějaká ta náhoda… Od začátku zde ale najdeme drobné odlišnosti. Například s hraním na klavír začala poměrně pozdě – v devíti letech. Už o čtyři roky později vstoupila na pařížskou konzervatoř a okamžitě se stala nezkrotným živlem. Nejenže předbíhala osnovy, ale na konci druhého ročníku navíc dospěla k rozhodnutí, že se nechce zabývat vždy jen jednou sonátou ale většími celky, konkrétně Chopinovým Koncertem f moll . Učitel Jacques Rouvier se poprvé a naposledy pokusil svou žákyni usměrnit a v tomto záměru ji, mírně řečeno, nepodpořil. Grimaud se vrátila do rodné Aix-en-Provence, na zdejší konzervatoři se jí podařilo svůj záměr uskutečnit a nahrávku s koncertem Rouvierovi poslala. Učitel byl snímkem natolik zaujat, že jej odnesl producentovi firmy Denon. Po zjištění, že je sólistce teprve čtrnáct, přišla od firmy nabídka a o rok později už Grimaud nahrála svou první desku (s Rachmaninovovou Sonátou č. 2 b moll op. 36 a Etudes-tableaux op. 33 ). Tím byla úspěšná dráha odstartována a následuje seznam slavných dirigentů a orchestrů, s nimiž od té doby HélÉne Grimaud spolupracovala. V roce 1990 se přestěhovala do USA, devět let na to se podílela na založení neziskové organizace pro ochranu vlků (Wolf Conservation Centre). Svůj repertoár v poslední době směřuje více k soudobé hudbě, zvláště k pobaltským autorům, a ráda by se více věnovala Bachovi. Na novém snímku je leccos z toho již naznačeno: Fantazie na ostinato pro sólový klavír Johna Corigliana, Beethovenova Sonáta č. 17 d moll op. 31 „Bouře “ a Fantazie pro klavír, sbor a orchestr c moll op. 80 „Chorální fantazie“ , Credo pro klavír, smíšený sbor a orchestr Arvo Pärta. Seznam, který na první pohled vzbuzuje otázky. Na některé z nich možná odpoví následující rozhovor.
CREDO
Odhlédneme-li od kvalit vašeho hraní, jste slavná pro dvě věci: jednak pro neobvyklou schopnost známou jako synestézie – slyšení v barvách -, jednak svým zaujetím pro vlky. Řekněte mi nejprve o synestézii. Kdy jste ji začala vnímat? Bylo mi jedenáct a pracovala jsem na Preludiu Fis dur z I. knihy Bachova Temperovaného klavíru – uviděla jsem něco velmi zářivého, něco mezi červenou a oranžovou, a bylo to velmi teplé a pronikavé. Taková skoro beztvará skvrna, připomínající spíš to, co se dalo vidět v kontrolní místnosti nahrávacího studia, kdy se obraz zvuku promítal na plátno. Už před tím jsem ale vídávala čísla v barvách – dvojka byla žlutá, čtyřka červená, pětka zelená -, a protože jsem hudbu měla vždy za velmi evokující, nepovažovala jsem to za nic zvláštního. Byla to víc představa barvy než barva sama o sobě. Určité skladby mě pokaždé přenášejí do specifického světa barev. Někdy je to výsledek tonality – c moll je černá, d moll, která mi jako nejdramatičtější a nejnaléhavější tónina byla vždy nejbližší, je modrá.
Mohla byste to uvést do vztahu s touto nahrávkou? „Chorální fantazie“ představuje spirálu z černé, zelené, červené a žluté; sonáta „Bouře“ je zcela určitě černá a modrá; Corigliano je převážně červený, v Credu se střídá černá se zelenou.
Tedy CD zakódované v barvách. Ale jak ho vysvětlit hudebně? Čí to byl nápad? Nápad byl čistě můj. Občas už jsem odmítla zajímavé nabídky, jednoduše proto, že jsem se s požadavkem na program nemohla ztotožnit. Těší mě a jsem vděčná firmě Deutsche Grammophon, že přistoupila na to, že mi bude důvěřovat a vydá tuhle zdánlivě bizarní nahrávku. Z mého pohledu je to vše ale podepřeno teorií univerzalismu – podstatou německého romantismu -, kterou ze všech nejvíc vyjádřil vizionářský básník Novalis.
Jak jste vytvářela program? Hlavní těžiště je v Beethovenově „Chorální fantazii“. Jednou mě poprosili, abych ji zahrála, a to společně se 4. klavírním koncertem a dalšími díly. Bylo to při příležitosti rekonstrukce původního programu, kdy Beethoven skladbu premiéroval. Učila jsem se ji neochotně, ale postupem času ve mně prostě zakořenila a já jsem „ležela na lopatkách“ s pocitem viny, že jsem jí před tím nedala dostatečné uznání. Přestože je těžkopádná a neforemná, její duch a reflexe prométheovského boje lidstva jsou tak osvěžující, transcendentní a oslovující, že jsem cítila, že jí to musím vynahradit.
Co přišlo dál? Otázkou bylo, čím bych toto dílo měla vyvážit? Očividně to mohl být Beethovenův koncert, ale tohle spojení mě zrovna nenadchlo. Potřebovala jsem najít něco, co by vedle ní mohlo stát jako „To další“. Projekt jsem tedy odložila, než se něco – jak to obvykle bývá – stane. Nakonec se stalo, když jsem v Berlíně mluvila s Arvo Pärtem o možnosti, že by pro mě napsal klavírní koncert, že začal vytahovat partituru a položil mi do rukou Credo. Okamžitě mě upoutalo, že ho Pärt postavil na Bachově preludiu, jehož dílo pro mě znamená posvátný základ, na kterém stojí veškerá následující hudba. Ohromily mě i černé pasáže v partituře, kde měli hráči svobodu improvizovat. Zjistila jsem, že se tu dá dělat hodně: musí tam být určitý druh takové základní hmoty. Ta část představuje chaos, ale samozřejmě nemůže být chaoticky improvizována. Muselo to mít matematické schéma, systém.
Proměnila jste toto dílo v něco prorockého. Připadá mi, že jste ho zpětně překomponovala. To bych neřekla. Chtěla jsem být prostě svobodná, aniž bych zastiňovala jeho poselství.
A tím je co? Že slepá poslušnost jakékoli ideologii, národu nebo náboženství je špatná a v konečném stadiu destruktivní. Přesně na tenhle protějšek „Chorální fantazie“ čekala.
Co bylo dál? Tato dvě díla mi připomněla myšlenku jednoty německého romantismu, spojitosti věcí skrze jejich posvátnost. Přemýšlela jsem o tom a rozhodla se přidat sonátu „Bouře“.
Proč? Šlo o to, že jde podobně jako u Pärta o krocení živlu? Teď jste to trefil. Negativní instinkty překonané přijetím, smířením. Jde o jednu z prvních programních skladeb vůbec a ve výsledku působí velice současně.
Ale proč Corigliano? Má kouzlo, ale připadá mi spíš jako skladba ke zkouškám. Přesně tak, vznikla pro soutěž Van Cliburn. Co mě ale chytilo, byl začátek fantasmagorické části po uvedení tématu z Beethovenovy Sedmé symfonie , kdy se kříží ruce. Najednou je to stejně tajemné jako Pärtovo Credo. Je to další variace žijícího autora na dílo jednoho z největších autorů minulosti. Zároveň šlo o jiné ztvárnění konceptu jednoty.
Co ve vás vlastně vzbudilo lásku ke klavíru? Jako dítě jsem měla ohromný přebytek energie. Mí rodiče si mysleli, že jde jen o fyzickou energii, ale šlo také o energii mentální a emotivní. Dnes se mluví o tom, že mají děti v nepořádku schopnost soustředit se. No, já jsem byla přesný opak – byla jsem až příliš soustředěná. Rodiče se to snažili mnoha cestami usměrnit, až mě chytila hudba. Připadala mi jako nekonečně hluboká studna, kterou nikdy nepřestanu zkoumat.
Ne hora? To je dost zvláštní analogie! Ne, odpovídá mému dětství. Když jsem byla malá, usínala jsem tak, že jsem k sobě tiskla víčka tak pevně, až jsem viděla pásmo zvláštních barev a cítila ohromný prostor. Tyto okamžiky mám spojeny s pocitem prázdna plného barev a jinakosti, do kterého jsem se ráda vrhala. Poté, co jsem začala hrát, měla jsem stejné prožitky.
Jak jste se dostala k vlkům? Prvního jsem potkala na Floridě. Venčila jsem v noci psa svého kamaráda, a viděla jsem siluetu dvojice: člověka se zvířetem, které bylo zjevně psovité, ale pes to nebyl. S tím člověkem jsme si povídali, a přestože zvíře bylo extrémně plaché, očividně jsem upoutala jeho pozornost. O měsíc později jsme se setkali znovu, a to už na mě začala vlčice skákat. Byla to její aura, kterou vyzařovala a která mě zaujala – pocit tajemna a setkání se svobodným duchem lapeným do sítě lidské nadvlády.
Jako věčný rebel jste se s ní ztotožnila? Ne vědomě (smích) . Kdo ví? Snad to byla sympatie. Začala jsem ji ale navštěvovat pravidelně a také se o vlcích učit. Jedno vedlo k druhému – podobně jako u mého vztahu k hudbě – a co začalo jako vášeň, posléze se stávalo posláním, které s sebou přináší obrovskou tíhu odpovědnosti.
Proč jsou vlci tak důležití? Vlci představují výzvy pro náš vztah k přírodě, a jsou proto klíčem pro větší úsilí o ochranu přírody. V životním prostředí hrají zásadní roli; jsou inženýry biodiverzity v rámci svého ekosystému zahrnujícím většinu severní polokoule. V úsilí změnit situaci jsem nedaleko svého bydliště v New Yorku narazila na projekt, který teď pomáhám vést – vzdělávací centrum, kde žijí vlci, a kam přicházejí skupiny dětí, aby se učily o vlcích a životním prostředí. Vzdělání je jedinou dlouhodobou nadějí pro ochranu přírody a – jako u klasické hudby – nejlepší cestou k zajištění jejího přežití je zasáhnout děti. Máme povinnost zanechat jim tolik neporušené přírody, kolik je možné, protože to bude mít obrovský dopad na kvalitu života přicházející generace. Lidské zdraví a blaho budou záviset na naší schopnosti být dobrými správci Země.
To zní, jako byste si stvořila svou vlastní komunitu. Mým problémem vždycky bylo, že jsem nikdy necítila, že někam patřím.
Jak moc francouzsky se cítíte? Jsem pořád francouzskou občankou, ale musím předeslat, že jsem se nikdy jako Francouzka necítila. Předkové mých rodičů jsou různí: z Itálie, Korsiky, Německa a severní Afriky. Když jsem jezdila do Aix-en-Provence, nikdy mi nepřipadlo, že se vracím domů. Na druhou stranu jsem se ale vždycky cítila jako doma v Německu a s německým repertoárem. Nakonec jsem se odstěhovala do USA a od té doby už se nezabývám tím, odkud jsem, a kam patřím. Zdá se mi, že bych teď mohla žít kdekoli a tohle už nebude důležité.
Jednou jste řekla, že setkání s Marthou Argerich způsobilo, že jste se už tolik necítila jako hudební mimozemšťan. To ano. Na pařížské konzervatoři jsme často používali edice Alfreda Cortota, v nichž jsou pečlivě vypsané prstoklady a pedálové značky, a já jsem měla pocit, že tohle se mnou nemá nic společného. Prstoklady si předělávám podle toho, v jakém sále mám hrát, na jaký nástroj, pedalizace závisí na akustice. Cortotovy edice byly o vyjímání těžkých míst, s kterými se pak zacházelo jakoby chirurgicky a antisepticky, zcela mimo kontext. To mi přišlo absurdní. Jako kůň, který se zaměří na překážku a zamrzne ve skoku: vytváříte si tak nové problémy. Člověk by se měl zaměřit na hudební otázky jako: Odkud tahle část vychází? Co to znamená? Kam směřuje? Poté, co jsem potkala Marthu Argerich, zjistila jsem, že některé věci vidí stejně jako já. Cítila jsem se osvobozená.
